Čím to je, že se dokážeme s druhými lidmi odvážně sdílet o tom, co máme rádi na talíři nebo v posteli, ale mlčíme o tom, jaký poklad máme v srdci?

Každý z nás jsme se už někdy za něco styděli. Pociťovat stud je pro člověka přirozené a důležité. Z toho důvodu učí rodiče své děti rozlišovat, co je se studem spjato.
Ani s přibývajícím věkem stud nemizí. Setkáváme se s ním dokonce i u osob velmi starých, například v souvislosti s tělesnými funkcemi, které nedokáží plně ovládat. Stud je zkrátka něco, co člověka provází po celý život.

Je zajímavé, že se nejčastěji stydíme za něco, co souvisí s naším tělem. Někteří se stydí za to, že jsou tlustí, jiní za to, že vypadají jako oběti anorexie. Někdo je nesvůj z toho, že je příliš vysoký, jiný má komplexy z malého vzrůstu. Někomu se zdá, že má příliš mnoho vrásek, jiný je nešťastný z toho, že má málo vlasů. Předmětem studu může být cokoli: nos, uši, prsa, nohy. Jednou jsou orgány malé, podruhé velké, jindy nepravidelné, nevyvinuté, deformované nebo křivé. Lidské tělo je pro stud jedno velké hrací pole.

Stud se dále týká lidského chování. Každý byste si jistě vzpomněli na nějakou situaci, kdy jste se cítili trapně kvůli tomu, co jste udělali. Myslím, že každý z nás si dokáže vybavit příběh, který opravdu nechcete nikomu vyprávět.

Pocit studu ve vztahu k rodině. To je další téma. Každé dítě se v určitém období svého života stydí za své rodiče. Mnoho dětí na prahu dospívání uzavírá se svými rodiči dohodu, že je nikdy nebudou čekat před školou, vodit za ruku, volat na ně nebo je na veřejnosti objímat či dokonce líbat.

Proč? Důvodů je mnoho. Patří k nim například to, že se děti stydí za to, jak se jejich rodiče oblékají, jak mluví, čím jezdí, jak voní. Jsem si jist, že se za mě moje děti v určitých obdobích života také styděly, a snažím se to přijmout jako normální.

Ale nejsou to pouze děti, které se stydí za rodiče. Jsou to i rodiče, kteří se stydí za své děti. Například za to, co nehezkého jejich děti udělaly, případně za to, co neudělaly a udělat měly. Někdy se rodiče stydí za neúspěchy svých dětí ve škole, ve vztazích, v kariéře.

Na rozdíl od předchozích příkladů, lze v pozadí toho typu studu vysledovat přítomnost egoistické lásky. Stydím se za své dítě, protože jeho chování vrhá negativní obraz na mě. A to je to, co mi vadí. Mé děti ohrožují mou dobrou pověst.

Poté, co jsme si na několika příkladech demonstrovali, jak je stud hluboce zakořeněn v lidském jednání, se zaměřme na stud, o kterém byla řeč v biblických textech. Jelikož lidé mají sklon k tomu, že se stydí za své tělo, za své činy, za své příbuzné, nepřekvapuje nás, že se stydí i za to, čemu nebo komu věří.

V našem případě se jednalo o lidi, kteří se nechtěli veřejně přihlásit ke své víře v Ježíše Krista. Důvodů měli jistě dost. K těm nejzřejmějším patřila obava o život svůj, své rodiny, o ztrátu postavení ve společnosti. Tyto obavy vyvažuje Ježíš v evangeliu, a apoštol Pavel v epištole, důrazem na Boží příklon k člověku, který je tak radikální a rozhodný, že jej nezvrátí ani lidská hříšnost, zkaženost, nedostatečnost, sobeckost či pomýlenost.

Není to jednoduché přijmout, protože my jsme ke studu tak náchylní, že si skoro ani nedovedeme představit, že by existoval někdo takový, kdo by se nestyděl. Nikdy.

Dnešní evangelium však zní jasně: Bůh se za tebe nestydí. Neotáčí se k tobě zády. Neposílá tě pryč, protože jsi selhal/selhala, odešla od něj, nebo jej vytěsnila ze života. Jsme milovaní Bohem navzdory všemu, co nám chce stud o nás, o druhých, o Bohu vnutit.

Víra nepatří k tématům, která bychom v naší kultuře protřásali s druhými hned poté, co se seznámíme. Mnohem dříve se od druhého člověka dozvíte, jaký má názor na očkování, jakou má sexuální orientaci a co si myslí o současné vládě.

Jedna anekdota začíná otázkou: Víš, jak se dozvíš, že je někdo vegetarián? Řekne ti to sám. Čím to je, že se dokážeme s druhými lidmi odvážně sdílet o tom, co máme rádi na talíři nebo v posteli, ale mlčíme o tom, jaký poklad máme v srdci?

Domnívám se, že tento nešvar lze přičíst našemu zkreslenému vyhodnocování. Jako lidé toužíme po přijetí a ocenění. Naopak, obáváme se odmítnutí a výsměchu.

Nejzranitelnější jsme na začátku a na konci života. V těchto fázích bychom bez péče druhých lidí neobstáli. Jsme na nich zcela závislí. Proto si tolik ceníme našich maminek a v závěru života zase pečujících dětí nebo ošetřujícího personálu.

V období, které se nachází mezi těmito dvěma milníky, si většinou fyzicky bez druhých lidí vystačíme, ovšem emocionálně nikoli. Chceme se obklopit přízní, obdivem, oceněním.

Spolehlivost, kterou vkládáme do těchto vazeb, bychom neměli přeceňovat. Dokud budeme rovnocennými partnery, kteří mohou nabídnout protislužbu za náklonnost, pomoc a podporu, budeme ve hře.

Ovšem v okamžiku, kdy se staneme závislí na podpoře, pomoci a péči druhých, kterou navíc nebudeme schopni vracet nebo splácet, můžeme být vytěsněni na okraj, opomenuti, ponecháni napospas samotě.

Tato úvaha by nás měla vést k rozhodnutí, upnout se v životě na protějšek, který nás bude v životě doprovázet vždy, bez ohledu na naši kondici či reciprocitu.  Takovým protějškem je Bůh. On je ve své přízni a náklonnosti stálý, věrný a spolehlivý. On nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. Jestliže nás tato jistota přemůže a prostoupí, nebudeme se stydět hovořit o tom, co, respektive Kdo, náš život nese.

Opakem studu je hrdost. Jestliže jsme na něco hrdí, dělíte se o tom s druhými spontánně a bez zábran.

Jako křesťané máme dobrý důvod k tomu, abychom byli hrdi na Boha, který nás miluje bezpodmínečně. Kdo jiný než On, je ochoten nám všechno odpustit?

Jako křesťané máme dobrý důvod k tomu, abychom byli hrdi na Krista. Kdo jiný než On, je ochoten zemřít za zlé věci, kterých jsme se dopustili?

Jako křesťané máme dobrý důvod k tomu, abychom byli hrdi na Ducha svatého, který tvoří církev. Zde máme svou rodinu, své sourozence, bratry a sestry.

Buďme hrdí na evangelium, které i dnes mění lidi. Nestyďme se druhým říci, že jsme hrdi na to, že

• jsme se narodili znovu z vody a z Ducha
• že se můžeme modlit, a že se modlíme rádi
• že věříme v Boha, které zasahuje do našich životů, a že to funguje
• že jsme našli v životě směr a cíl
• že máme morální laťku, kterou ctíme, i přesto, že ji dodržujeme nedokonale
• že nepoužíváme Boží jméno rouhavě a bezmyšlenkovitě
• že máme Boží slovo, Bibli a čteme si v něm rádi

Dnes vyznáváme společně s apoštolem Pavlem: Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří.