Mláďata živorodých ryb nemají důvod k oslavě dne matek. Rodí se plně vyvinuté a schopné samostatného života. Ihned po porodu dokáží samy plavat, vyhledat si potravu a skrývat se před predátory. Mezi ně patří i jejich vlastní matka, která by je mohla klidně pozřít. Opravdu nemají důvod k oslavě! Mám důvodné podezření, že ani zebry neslaví den matek. Mládě zebry se do několika minut po narození postaví na nohy. Již po několika týdnech samo ochutnává trávu a v jednom roce se od matky zcela emancipuje a připojí se k jiné skupině. S lidským mládětem je to složitější. Po devíti měsících sice musí kvůli rostoucímu mozku opustit tělo maminky, ale přesto je i po porodu dlouhou dobu zcela závislé na pečující osobě.
Smutným svědectvím o absenci blízkosti, bezpečí, doteku, zájmu a stálosti byly v 70. letech minulého století ústavy pro děti v Rumunsku. Nejednalo se o sirotky v pravém slova smyslu. V ústavu se děti ocitaly z důvodu hluboké bídy, v jaké se tehdy rodiny s více dětmi ocitaly. Rodiče se naivně domnívali, že ve státních ústavech bude jejich dětem lépe. Opak byl pravdou. Kojenci leželi v postýlkách, zřídka chovaní, málokdy oslovovaní, téměř nikdy objímaní. Krmení probíhalo téměř strojově — láhev byla strčena kojenci do úst, bez očního kontaktu, bez uklidňujícího hlasu. Lidský dotek, základní potřeba každého dítěte, byl vzácností. A když dítě plakalo, často ho nikdo neutěšil. Po pádu železné opony v devadesátých letech svět spatřil první záběry vyhublých, apatických dětí s prázdným pohledem. Dlouhodobý pobyt v takovém prostředí vedl k tzv. smyslové a citové deprivaci. Vývoj mozku byl doslova ochromen nedostatkem podnětů. Mnohé děti trpěly vážnými poruchami přilnutí — nedokázaly navázat důvěrný vztah ani k pečovatelům, ani později k adoptivním rodičům. Často se potýkaly s poruchami řeči, motoriky i emocí.
Děti přicházejí na svět hladové po blízkosti, bezpečí a tváři, na kterou by se mohly dívat. Jsou naprogramované na navázání spojení, jak to již v osmdesátých letech vysledoval jeden z nejvýznamnějších psychoanalytiků 20. století, John Bowlby, který je autorem výroku: Celý život je sérií odvážných výprav z bezpečného zázemí. Bezpečným zázemím jsou v prvních měsících především maminky.
Avšak existují i další formy bezpečného zázemí – širší kruh příbuzných, sousedů, přátel, kteří nás obklopují. Významným hráčem v tomto poli je církev. Její význam si můžeme ilustrovat pomocí analogie s pečením dortu. Do misky dáváme různé ingredience a následně je smícháme v těsto. Podobně se hněte i lidský charakter. Také on potřebuje prostředí, kde by mohl vznikat, hněten a připravován. Potřebuje prostředí, které by ho neslo. Takovou nádobou, mísou, prostorem je nejprve rodina, ale také církev. Obě mají být místy, kde se sdílí láska.
Posláním nás křesťanů je utvrdit (nejen) v mladých lidech přesvědčení, že jsou námi viděni, slyšeni, respektováni a pochopeni. Jde o to přistoupit nejen ke svým dětem, ale ke každému člověku s úctou a bázní, neboť každý člověk je stvořen k obrazu Božímu. Ať už se setkáme se svým dítětem anebo jakýmkoli jiným člověkem, je to někdo, jehož duše má nekonečnou hodnotu a důstojnost. Je to osoba, pro Boha tak vzácná, že Boží Syn Ježíš Kristus byl ochoten za ni zemřít. Toto povědomí o hodnotě každého lidského života se stává důvodem věnovat druhému člověku pozornost a zájem.
Převážná část našeho života se neodehrává v hlubokých rozhovorech. Většinou jsme prostě spolu — vyzvedáváme děti, hrajeme si s nimi, nakupujeme. V této souvislosti bych chtěl vyzdvihnout činnost, kterou popisuje slovo doprovázení. Doprovázení je způsob bytí, který je obrácen k druhému. Jako když učitelka zpěvu doprovází na klavír svou žačku – zpěvačku – a snaží se, aby ona zazářila. Doprovázení se děje v prostoru, který není uspěchaný, kde se lidé uvolní a propojí. Doprovázení znamená soustředit se na druhého, což se někdy rovná tomu, že jsme aktivně přítomni. To není málo.
Lidská bytost je sice podivuhodně stvořená, ale zároveň také zásadně porušená. Proto je důležitá morální formace, která člověku pomáhá stát se lepší verzí jeho samého. Církev má poslání i výsadu posilovat svým působením mechanismy, které drží životy jednotlivců, rodin, společenství i celých národů pohromadě. Jedním ze způsobů je důraz, který křesťané kladou na rozlišování mezi dobrým a zlým. Jestliže dáme průchod současným kulturním trendům, které hlásají „jsem skvělý takový, jaký jsem, čistý a dobrý“, morální formaci nahradí sebepotvrzení a seberealizace, což je ve vyhodnocení lidských potencionalit velmi nebezpečná redukce.
31.kapitola knihy Přísloví je oslavnou písní ženy, manželky, matky. Z mnoha oslavných výroků, které na její adresu zaznívají, bych se rád zaměřil na tři. V tom prvním se o hrdince říká, že s úsměvem hledí vstříc příštím dnům. Jinými slovy: usmívá se na budoucnost. Žena, která se usmívá na budoucnost, se nebojí toho, co přijde. Kéž by si tento způsob osvojily nejen maminky, ale všichni úzkostliví rodiče a rezignovaní vychovatelé, kteří mají tendenci podléhat černým scénářům. Kéž by si řekly: nemusíme se obávat toho, co nás a naše děti čeká, vždyť z budoucnosti nám jde Pán Bůh naproti.
Tímto důrazem se dostáváme k druhému, velmi podstatnému rysu, který je v souvislosti s onou příkladnou ženou zmíněn: je to žena, která se bojí Hospodina. V tom spočívá tajemství její vznešenosti. Její život má svůj střed v Hospodinu – a právě to znamená „bát se Hospodina“. Nenachází své jádro v manželovi, v rodině, ve svých přátelích ani ve své kariéře, nýbrž v Bohu. Ví, že životem kráčí s Bohem, který ji uchopil za ruku a slíbil, že s ní bude ve všech situacích. Tato neochvějná důvěra jí dává stálost, nebojácnost a důstojnost, o které se bude moci opřít, ať už ji v životě potká cokoli.
Nakonec chci zmínit to, co se úzce vztahuje k dnešního svátku – Dni matek. Ve 28. verši 31. kapitoly Přísloví o ženě-hrdince čteme: Její synové povstávají a blahořečí jí, též její manžel ji chválí. Všem zde přítomným maminkám děkujeme za to, že jste pomáhali a stále pomáháte svým dětem růst a stávat se tím, kým je chce Bůh mít. Za to vám dnes, po vzoru krále Šalamouna, blahořečíme. Jsme vděčni za maminky, které se zhostily poslání uvádět děti do světa, který ví o svém Tvůrci a chce ho poznávat. Jsme vděčni za maminky, které se modlí za své děti, prohlubují jejich povědomí o Bohu, seznamují je s Boží vůlí. Nyní se obracím na všechny zde přítomné, jestli máte možnost dnes poděkovat svým maminkám, udělejte to osobně, navštivte je, investujte do toho trochu svého času a energie. Jestli jsou vaše maminky někde daleko, zavolejte jim, napište jim. Jestli jsou již po smrti, zajděte na jejich hrob, zapalte svíci a vyslovte za ně modlitbu vděčnosti.
