Jestliže evangelisté Matouš, Marek a Lukáš hovoří o tom, že plán na Ježíšovo usmrcení se v hlavách židovské opozice zrodil poté, co došlo k vyhnání směnárníků a prodavačů z chrámu, podle evangelisty Jana bylo hlavním spouštěčem vzkříšení Lazara. Samotný příběh plyne neobvykle. Na jedné straně se zdá, že Ježíš stojí nad celou situací a přesně ví, co se stane. Na straně druhé vypravěč popisuje, jak je Ježíš opakovaně přemožen emocemi, prožívá zármutek, pláče. Harmonizovat obě tyto perspektivy není zcela snadné. Rád bych vám nabídnul interpretační klíč, díky kterému by se to snad mohlo podařit.
Evangelista Jan uspořádal první polovinu svého díla kolem sedmi zázračných „znamení“, která Ježíš vykonal. V každém znamení nacházíme dvě roviny. Na jedné rovině Ježíš odpovídá na nějakou konkrétní tělesnou potřebu. Na druhé odkazuje k hlubšímu duchovnímu daru, který Ježíš přináší. Uvedu příklad: Ježíš proměňuje vodu ve víno, aby svatební hostina mohla pokračovat, ale zároveň je to znamení, že on je tím novým vínem Božího království. Sytí hladové zástupy chlebem, což odkazuje ke skutečnosti, že on sám je chlebem života, který uspokojí veškerý duchovní hlad. Ježíš vrací zrak slepým, což je na té symbolické rovině znamením toho, že je světlem světa, díky kterému dochází k rozpoznání a uzdravení duchovní slepoty. Vzkříšení Lazara je posledním a vrcholným znamením. Dochází v něm ke skutečnému, tělesnému vzkříšení, ale zároveň se zde objevuje další vrstva významu, vypovídající o tom, že Ježíš přináší život těm, kteří ho milují a věří v něj. Takový je Janův dvouúrovňový svět.
1 Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. 2 To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. 3 Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ 4 Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ 5 Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. 6 Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. 7 Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“ 8 Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“ 9 Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. 10 Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ 11 To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ 12 Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ 13 Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. 14 Tehdy jim Ježíš řekl přímo: „Lazar umřel. 15 A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ 16 Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ 17 Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. 18 Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, 19 a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem. 20 Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. 21 Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. 22 Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ 23 Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ 24 Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ 25 Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. 26 A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ 27 Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ 28 S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ 29 Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. 30 Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kde se s ním Marta setkala. 31 Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. 32 Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ 33 Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen 34 řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ 35 Ježíšovi vstoupily do očí slzy. 36 Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ 37 Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ 38 Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. 39 Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta, mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ 40 Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ 41 Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. 42 Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ 43 Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ 44 Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“
Když přemýšlíme o Lazarově vzkříšení, naše pozornost se v prvé řadě upíná ke slovům já jsem vzkříšení, přičemž do pozadí ustupují slova já jsem život. Podobně uvažuje Marta. Když jí Ježíš říká: tvůj bratr vstane, ona v těch slovech slyší především zaslíbení budoucího vzkříšení. Proto reaguje slovy: Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den. Zdá se, že Ježíš toto nedorozumění opravuje slovy: Já jsem vzkříšení i život. S důrazem na slovo život.
Jaký je v tom rozdíl? Slyšíme-li o vzkříšení, přenáší nás to ke vzdálenému zaslíbení, k věčnému životu s Bohem a s Ježíšem v nebi. Co však může znamenat, že Ježíš je vzkříšení i život? Že jsme vzkříšeni k životu již nyní, zde, nikoli pouze k budoucí spáse. Vzkříšení není jen budoucí zaslíbení, ale také přítomné setkání s Ježíšem. Ne náhodou Jan hned v následující kapitole popisuje Lazarovu přítomnost s Ježíšem u stolu. Nový život v Ježíši je touto důvěrnou blízkostí, tímto přebýváním ve společenství Ježíše.
Marie a Marta posílají zprávu Ježíši. Tomu, kterému důvěřují. Tomu, o němž věří, že může pomoci. A přesto… nepřichází hned. Když nakonec přichází, zármutek se už usadil. Pohřeb se již odehrál. Kámen je zapečetěn. Slyšíme tu tichou bolest v hlase Marty, která říká: „Pane, kdybys tu byl…“. Ta věta v sobě nese zklamání, zmatek, lásku, která je trochu potlučená. Ta slova vyjadřují zármutek, který říká pravdu.
Předpokládáme, že láska by měla přijít promptně, bez odkladů. Žijeme ve světě, který oceňuje rychlá řešení. Ježíš však činí něco jiného. Kristova láska někdy nespěchá, aby nás vysvobodila. Většina z nás má tuto zkušenost: naléhavá modlitba, zdrcující diagnóza, ztráta milovaného člověka, o jehož záchranu jsme Boha prosili. Otázka: proč Bůh čekal? Proč Ježíš nespěchal do Betanie?
Proč láska někdy čeká? Proč čekal Ježíš? Ne proto, že by je nemiloval. Evangelista Jan říká pravý opak: protože miloval. Čekání vytvořilo prostor pro něco hlubšího. Vytvořilo prostor, aby Marta objevila, že její víra nemá být zakořeněna v tom, co pro ni Ježíš může udělat. Její víra má být zakořeněna v tom, kým Ježíš je. Bůh nesleduje náš zármutek z odstupu. Přichází do našeho zármutku. Oplakává s námi ztrátu našich milovaných. V těchto slzách zakoušíme Boží soucit.
Nejhlubší víra neroste z rychlého vysvobození, ale z objevování Krista uprostřed ztráty. Taková víra se často utváří pomalu. V nemocničních pokojích. V obdobích dlouho nevyslyšených modliteb. V zármutku, který se nerozplyne rychle. Taková je víra zraněných uzdravovatelů. Lidí, kteří se naučili, že Kristus ne vždy ráně zabrání. Ale Kristus bude vždy stát uvnitř té rány s námi.
Jak byl Lazar vzkříšen? Tím, že slyšel Ježíše. Podobně jako ovce, které poznávají hlas pastýře, jenž na ně volá. Lazar slyšel své jméno, poznal hlas pastýře, vyšel ven z hrobu. Zde si všimněme jednoho detailu. Lazar vychází zabalený do pohřebních pláten. Ježíš říká společenství: Rozvažte ho a nechte ho odejít. Co to znamená? Vzkříšení začíná hlasem Kristovým. Pokračuje však skrze ruce společenství. Ježíš vrací člověku život, ale lidé mu musí následně pomoci rozvázat to, čím byl svázán. Tak jako zástup rozvazuje Lazara, lidé podobní Kristu pomáhají druhým rozvazovat pohřební roucha studu, zoufalství a osamění.
V tomto příběhu je ještě jedna tichá pravda. Lazar znovu zemře. Jan to neříká, ale my to víme. Tento zázrak není konečným vzkříšením. Je znamením. Zábleskem většího vítězství, které teprve přichází. Brzy vstoupí do hrobu sám Ježíš. A teprve až poté smrt navždy ztratí svou moc.
Milí přátelé, tento příběh nás volá k tomu, abychom se stali lidmi, kteří přichází do zármutku druhých, pláčou s nimi, místo aby jim nabízeli rychlá vysvětlení. Zároveň nás učí trpělivosti v obdobích, kdy se zdá, že Bůh přichází pozdě. Zve nás do společenství, které se podílí na díle vzkříšení. A nakonec: formuje z nás učedníky, kteří věří, že smrt, zoufalství a nespravedlnost nemají poslední slovo.
Milující Bože, náš Otče, viděli jsme tvůj soucit zjevený v Ježíšových slzách pro jeho přítele Lazara. Podívej se dnes na zármutek své církve, která pláče pro tvé děti duchovně mrtvé. Prosíme, povolej je mocí svého Ducha zpátky do života. Zůstaň i s námi, neboť i naše víra je malá a naděje slabá. Posilni naši naději, že se dobro ukáže jako silnější než zlo a život mocnější než smrt.
