Žijeme v kultuře okamžitého uspokojení, ale vzkříšení je v jistém smyslu ta nejpomalejší věc v dějinách. Bůh nechal Ježíše v hrobě celé tři dny. Proč? Protože naděje, která neprošla zármutkem, tichem a tmou, by byla jen laciným optimismem.

Dnes je ovšm Velikonoční neděle. Dnes začíná celých padesát dnů slavení Ježíšova vzkříšení. Tento časový úsek svou délkou překonává čtyřicetidenní období postu. Zároveň tvoří přibližně jednu sedminu roku, což můžeme vnímat jako svého druhu „sabat“, rozložený proporcionálně ke všem 365 dnům v kalendářním roce. O čem to vypovídá? O tom, že vzkříšení je veliké tajemství, vyžadující velkolepou slavnost. Pouhý jeden den nestačí.

Velikonoce znamenají, že Bůh vzal jednu z nejhorších věcí na světě (římský kříž) a proměnil ji v jednu z těch nejlepších (strom života). Bůh proměňuje ukřižování ve vzkříšení, v nejvyšší možné dobro pro všechny lidi i pro celý kosmos – a pouze Bůh je toho schopen. My, lidé, nedokážeme proměnit násilí v dobré cíle ani učinit z násilí něco dobrého, pravdivého či krásného. Pouze Ten, kdo nepáchá žádné násilí, může násilí přivést ke konci. On je schopen přetavit největší zlo v obnovující lásku, která uzdravuje všechny osoby i věci. Jinými slovy: Bůh zachraňuje nejen ukřižovaného, ale i ty, kdo křižují. Líbí se mi přirovnání, které říká, že když Ježíš vyšel z hrobu, je to jako kdyby vyslal rázovou vlnu života do mrtvého světa.

Boží revoluce ovšem nezačíná v palácích, ale v zahradách a u prázdných hrobů, skrze lidi, kterým nikdo nevěřil. Ježíš se zjevuje ženám. Vidíme plačící Marii, jak stojí u hrobu. Svou přítomností na tomto místě zastupuje všechny, kteří pláčí uprostřed tohoto zlomeného a padlého světa plného zla.

Slzy jsou mimo jiné dar. Dobré začátky se často rodí v okamžiku, kdy si dovolíme plakat. Na počátku změny stojí otázka: Řekni mi, proč pláčeš?

Proč pláčeš?

Kvůli kráse světa, sténajícího kvůli znečištění?

Kvůli vojenské agresi, jejíž krutost nezná mezí?

Ze strachu o ty, kteří se sotva drží nad vodou?

Z hněvu nad zánikem pravdy ve veřejném diskurzu?

Kvůli lidem, které zabíjejí drogy?

Anebo pláčeš nad vlastním životem?

Kvůli člověku, kterého jsi ztratil?

Zármutek se o Velikonocích setkává s něčím větším, rány jsou políbeny milostí.

Ježíš se zjevuje také vyděšeným mužům, pochybujícím učedníkům, kteří ho opustili, jedni zradili, jiní zapřeli. Nevrací se, aby jim to vyčetl, ale aby jim nabídl snídani na břehu jezera. Ačkoli o něm jeho nejbližší pochybovali, Ježíš si nezačal hledat žádné lepší učedníky. Co to znamená? Milí přátelé, především to znamená, že kdyby byla náhodou vaší první reakcí na zprávu o Ježíšově vzkříšení skepse, z Bible k nám zní dobrá zpráva: nacházíte se v dobré společnosti.

Setkání se Vzkříšeným dokazují, že Boží láska není závislá na našem selhání. Velikonoce jsou pozváním k tomu, abychom i my ve svých vztazích nabízeli ‚vzkříšenou milost‘ – tu, která začíná tam, kde lidské možnosti skončily. Ve velikonočním světě je to zařízeno tak, že nedokonalí slouží nedokonalým. Zlomení proměňují rozbitost zlomených. Zranění léčí ty, kteří zakusili bolest.

Jak zní dobrá zpráva Velikonočního evangelia pro každého z nás?

Pro ty, kdo propadají zoufalství, že síly přinášející smrt mají navrch — nebojte se! Velikonoce znamenají, že Bůh nakonec zvítězí nad mocnostmi smrti.

Pro ty, kdo zoufají, že jejich vina je příliš veliká, aby ji Bůh mohl odpustit — nebojte se! Velikonoce znamenají, že Bůh vyrovnal všechny účty, osvobodil lidstvo od hanby a smířil nás s Bohem i mezi sebou navzájem jako Boží děti.

Pro ty, kdo zoufají uprostřed bolesti a úzkosti — vzchopte se! Nejste sami: Ježíš s vámi trpí v solidaritě i společenství. Velikonoce znamenají, že s ním povstanete.

Pro ty, kdo zoufají nad světem naplněným nenávistí, násilím a hledáním obětních beránků – buďte povzbuzeni! V Kristově utrpení zaujal Bůh místo obětního beránka, aby odhalil násilné způsoby lidstva. Velikonoce znamenají, že Bůh jednou překoná násilí i pohrdání.

Pokud se cítíte na okraji, pokud máte pocit, že váš hlas nic neznamená, vězte, že vzkříšený Kristus mluví nejdříve k vám.

A přeci nelze dobrou zprávu Velikonoc redukovat jen na myšlenku, že jsme či budeme zachráněni. Vždyť tím bychom svou víru proměnili v cosi, co se podobá únikovému východu z tohoto hříchem porušeného světa.

Ježíšův život, smrt a vzkříšení nejsou pouze něčím, za co máme být vděčni. Jsou skutečností, do níž jsme povoláni vstoupit. Nejsme jen šťastlivci, že Bůh kdysi pro nás učinil něco nádherného. Jsme povoláni dát této zkušenosti místo v našem každodenním životě.

Naším úkolem pro tento dnešní den i každý další, je napravovat vztahy, opravovat to, co je rozbité, utěšovat, stírat slzy, tvořit krásné věci, stávat se zázrakem lásky. Lásky, která se nepoddává zoufalství, i když truchlí. Lásky, která pečuje o zlomené, i když se obává, že vše je už ztraceno.

Smrt má tendenci zužovat náš slovník na slova jako ‚konec‘, ‚nikdy‘ a ‚ztráta‘. Vzkříšení však do našeho jazyka vrací slovo ‚zatím‘. Ještě nevidíme uzdravení, zatím. Ještě necítíme pokoj, zatím. Prázdný hrob je zlomem dějin. Je to Boží spojka, která propojuje naši přítomnou bolest s budoucí slávou. Naděje není pocit; je to rozhodnutí mluvit o životě tam, kde všichni ostatní vidí jen tečku za větou. Pokud si tedy přejeme, aby definitivní tečky v příběhu našeho života byly proměněny v čárky, které dovolí, aby děj pokračoval, nasměrujme svůj život na cestu nepředvídatelného Boha.