Ježíš je autorem celé řady podobenství. Ale pouze tři z nich jsou zachycena u všech tří evangelistů – Matouše, Marka i Lukáše. Jedná se o tato: podobenství o rozsévači, hořčičném zrnu a naše dnešní podobenství o nájemcích. Jestliže si žádný z evangelistů nedovedl představit, že by toto podobenství ve sbírce Ježíšových výroků scházelo, patrně obsahuje cosi zásadního nebo klíčového. Nuže, nic nám nebrání v tom, abychom svou pozornost upřeli na to, co se to vlastně na té vinici odehrálo.

Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal jiné služebníky, a to více než předtím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled!‘ Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ‚To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám!‘ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?  (Matouš 21,33-42)

Hned na začátku textu čteme: Byl jeden hospodář, který vinici vysadil, chránil ji zdí, vyhloubil v ní lis, vystavěl strážní věž a poté ji svěřil nájemcům. Důležité je, abychom pochopili, co je nám v těchto slovech sděleno. Nájemci vinici nevytvořili. Byla Boží. Co to znamená. My nejsme autory života, zdrojem lásky, pramenem péče, zřídlem milosti, studnicí společenství ani Božího království. Vstupujeme do něčeho, co bylo s láskou připraveno.

Ježíš v těchto slovech záměrně vzbuzuje asociaci na starozákonní text z knihy proroka Izajáše 5,1–7, Píseň o vinici. Také v tomto oddíle Bůh s láskou vysazuje a obdělává vinici, avšak vinice přináší něco jiného, než se očekávalo. U Izajáše spočívá problém v kvalitě hroznů. U Matouše není problémem nekonzumovatelné ovoce, problémem jsou nájemci. Kteří nabyli dojmu, že jim vinice patří. Zaměnili si roli správců s rolí vlastníků. Mohli bychom vyslovit předběžné zjištění: Ježíš vyprávěl toto podobenství proto, aby varoval před nebezpečím, jenž vzniká ve chvíli, kdy člověk zapomene, že 1. to, co mu bylo Bohem svěřeno, je dar, 2. on sám je povolaný ke správcovství, nikoli vlastnictví.

Vlastnictví jde ruku v ruce s nespravedlností, ať už ekonomickou, sociální nebo ekologickou. Považte sami, kolik hezkých věcí bylo ve světě narušeno nebo zcela zničeno kvůli touze vlastnit a hromadit pro vlastní prospěch. Co myslíte, že udělá pán vinice s těmito nájemci? – ptá se Ježíš na konci podobenství. Zástup odpovídá: ty zlé zničí. Čtenáři očekávají, že Ježíš řekne něco jako: ano, přesně tak, majitel přijde a všechny je zahubí. Jenže on to neřekne. Místo toho cituje zdánlivě nesouvisející verš z Žalmu 118. o kameni, který stavitelé zavrhli, ale který se nakonec stal kamenem úhelným. Oprávněně se tážeme: Co má kámen společného s tím, o čem Ježíš právě mluvil? Nás by především zajímalo, co se stalo s těmi nájemci, s tou vinicí, a vůbec se samotným příběhem!? K pointě by nás mohlo dovést zjištění, že celé podobenství prostupuje motiv odmítnutí. Nejprve nájemci odmítnou majitele tím, že popřou smluvní vztah, na jehož základě vinici obdělávají. Následně odmítnou i majitelovy vyslance a služebníky. A nakonec odmítnou samotného dědice – majitelova syna. Na to navazuje ten zdánlivě nesouvisející verš o kameni, který byl také odmítnut, ale nakonec se ukázalo, že se jedná o ten vůbec nejvýznamnější stavební prvek.

Před chvílí zaznělo, že s motivem odmítnutého kamene se setkáváme v Žalmu 118. Jeho autor popisuje zkušenost radikálního obratu, kterou zakusil, když byl Bohem zachráněn z úzkosti a před trestem. Ačkoli si chvíli připadal jako zbytečný kámen, který stavitelé odhodili, díky ohromující choreografii Boží záchrany se vše obrátilo. Nemělo by nám uniknut, že tomuto milosrdnému a oslnivému obratu se podobá i Ježíšův příběh. Lidé, kteří si mysleli, že rozumí stavebním plánům, se s Ježíšem setkali, ale rozhodli se, že jim do jejich životní stavby nezapadá. Ačkoli tito lidé s životními plány v rukou Ježíše zavrhli, Bůh kolem něj vystavěl celou stavbu. Syn tesaře z odlehlého kouta Římské říše se stal nejvýznamnější ze všech biblických postav, ba co více – kosmickým Králem.

Izajáš, který svou písní o vinici inspiroval Ježíše k vyprávění dnešního podobenství, toto téma ve své knize dále rozvíjí a pomáhá čtenářům vidět, kam obraz vinice nakonec směřuje. V závěru jeho knihy čteme: Budou stavět domy a bydlet v nich, budou sázet vinice a jíst jejich plody. Vinice, která u něj začala jako píseň o lásce a následně se proměnila v příběh o zklamání, se nakonec objevuje ve vidění obnoveného stvoření. Co je pro ně příznačné? Lidé, kteří už nebojují o to, aby si přivlastnili to, co patří někomu jinému. Naopak, sází, jedí, žijí a radují se z toho, co Bůh obnovil. Ježíš nechal tuto Izajášovu vizi ve svém životním příběhu přetavit křížem, aby znovu povstala, tentokrát ovšem na druhé straně hrobu. Vždyť vzkříšením Bůh provedl onen kýžený převrat, díky němuž se Syn, který byl odmítnut, nakonec ukázal být mimořádně mocnou, ba nejmocnější postavou příběhu i dějin.

Jaké poselství smíme z přečteného podobenství vytěžit pro naše životy, náš sbor, tuto konkrétní neděli? To, co se nabízí jako první, je obraz Hospodina, Hospodáře, který se stará o tuto zemi. Stačí svůj zrak nasměrovat k oltářnímu prostoru, na kterém jsou umístěny komodity letošní úrody. Za druhé je Hospodin tím, který pečuje o církev, k níž se hlásí i naše společenství. Důkazem jsou presbyteři, kteří se dnešním slibem zavázali, že se chtějí podílet na zodpovědnosti za tento evangelický sbor v Ostravě a být spolu s ostatními ambasadory spravedlnosti a milosrdenství.  Za třetí je to každý z nás, který smí navzdory všude přítomnému násilí, vykořisťování lidí a drancování přírody u Boha hledat nové zmocnění k péči o lidi, přírodu i celou planetu. Bez Božího obnovujícího převratu hodnot k tomu může dojít jen stěží.

Co jiného můžeme říci než: Je to podivuhodné v našich očích? Co jiného můžeme dělat než zpívat starý hymnus o Boží „vzácné milosti“ – Amazing Grace –, která „zachránila dokonce i takového nešťastníka, jako jsem já“? Z toho plyne, že nikdy není příliš pozdě – pro nikoho a za žádných okolností – změnit směr a nést ovoce spravedlnosti, milosrdenství a pokory; a že v žádném případě nikdo nestojí mimo dosah Božího odpuštění.