Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,15-20) 

Na setkání skupinky dorazí čtyři lidé. Někdo z přítomných pokrčí rameny a řekne: Hm, kde jsou dva nebo tři shromážděni, tam je Ježíš uprostřed nich. Kdykoliv je v místnosti méně lidí, než jsme doufali, sahají křesťané po tomto výroku jako po tiché útěše, že i skromný zástup má v Božích očích svou váhu. Je načase říci k tomu několik slov: 1. Verš má ve svém původním kontextu jen pramálo společného s tím, kolik kostelních lavic je zaplněno. 2. Verš měl být ujištěním o Ježíšově přítomnosti ve zvláště vyhrocených situacích, nikoli stát se náplastí na zklamání kvůli nízké návštěvnosti.

Ježíš v našem textu otevřeně hovoří o tom, že církve nebyly a nejsou před konflikty imunní. Mnohdy to vypadá tak, jako kdyby se konflikty v církvi kumulovaly a bujely. Výzvou pro církev tedy není stát se „místem bez konfliktů“, nýbrž naučit se konflikty vést zdravým a životodárným způsobem. Jak na to? Mohli bychom říci, že existuje pět kontraproduktivních způsobů, kterým musíme při řešení konfliktu odolat. Za prvé jsme v pokušení vyhýbat se konfliktu za každou cenu.  Za druhé jsme v pokušení pomlouvat: vyprávět jiným lidem o člověku nebo urážlivém způsobu jakým jednal, namísto toho, abychom své výhrady adresovali přímo dotyčnému. Za třetí jsme v pokušení tvořit skupinky příznivců a získávat na svou stranu lidi stejného smýšlení. Za čtvrté jsme v pokušení ventilovat své křivdy převážně před přátelsky nakloněným publikem, kde je minimální šance slyšet alternativní perspektivu. A za páté jsme v pokušení pohlížet na své protivníky tak, jako by byli nevítaní nebo jako by jim bylo lépe někde jinde, zcela mimo naše společenství. V našem dnešním textu se Ježíš všech těchto pěti pokušení ujímá.

Jděte za tím, kdo vám ublížil, a jděte s cílem získat ho zpět. Tento přístup zahrnuje sdělení: Respektuji tě natolik, abych ti dal prostor tu věc napravit, aniž bych tě před druhými zahanbil; a jsem natolik pokorný, abych připustil, že jsem mohl něčemu špatně porozumět nebo že se mohu něco naučit.

Pokud vás nevyslyší, přizvěte jednoho nebo dva další. Nikoli aby vytvořili přesilu, ale aby bděli nad pravdivostí a čistotou. Ti lidé oběma stranám pomohou udržet nadhled a zabrání tomu, aby se rána proměnila ve válku. A nyní si spočítejme aktéry toho procesu. Dva, když jste tam jen vy a on. Dva nebo tři, jakmile přizvete svědky. To je přesně to číslo, které Ježíš vztahuje na tu nejtěžší věc, k jaké se kdy církev musí odhodlat: řešit konflikty.

Teprve když i to selže, předložte to církvi. To je krajní řešení, nikoli úvodní tah. Nejdříve v soukromí. Poté v malém kruhu. Veřejně až nakonec. Tento přístup „celého společenství“ činí přinejmenším dvě věci. Zaprvé člověka staví do prostoru odpovědnosti, protože před různorodým publikem bude méně nakloněn problém zveličovat, vynechávat podstatné skutečnosti nebo popírat vlastní podíl na problému či vlastní možnost přispět k jeho nápravě. Zadruhé bude před různorodým publikem vystaven odpovědnosti i člověk, který je s ním v konfliktu.

Nabízí se otázka: Proč Ježíš spojoval ujištění o své přítomnosti s něčím tak nepříjemným, jako je konfrontace? Jestliže máme přijít této otázce na kloub, opět budeme muset zohlednit kontext.

Bezprostředně před oddílem, v němž se nachází náš verš, vypráví Ježíš podobenství o pastýři, který zanechá devadesát devět ovcí, aby šel hledat jednu zbloudilou. V oddíle, který následuje poté se Petr Ježíše ptá, kolikrát musí bližnímu odpustit – sedmkrát? – a Ježíš odpovídá „sedmdesátkrát sedmkrát“ (18,22), což je jeho způsob, jak mu naznačit, aby přestal vést o odpuštění účty. Těžký rozhovor, řešení konfliktu, konfrontace, jsou Ježíšem záměrně vloženy mezi popis pastýřovy záchranné výpravy a důraz na odpouštění bez hranic.

Taková moudrost snad nikdy nebyla naléhavější než dnes, kdy procházíme jedním z nejpolarizovanějších období dějin: obdobím předvolební politické kampaně, kulturních válek, krvavých válek, nemluvě o konfliktech, které se v našich osobních životech, sousedstvích a sborech střídavě vynořují a ustupují.

Zahájení školního roku je vhodnou chvílí připomenout si, že škola není především souhrn tříd, kabinetů, rozvrhů a předmětů. Je to společenství vztahů. Učitelé, žáci, vedení, rodiče – každý vstupuje do školy se svou historií, povahou, očekáváními, zraněními i představami o tom, jak by věci měly fungovat.

Tam, kde se lidé skutečně setkávají, vzniká nejen možnost společenství, ale také možnost konfliktu. Přát si, aby se nám v tomto školním roce všechny konflikty vyhnuly, by bylo naivní. Spíše chtějme ze své strany přispět k tomu, aby školní prostředí dokázalo konflikty pojmenovat, nést a proměňovat v příležitosti k pravdě, růstu a smíření.

Rady, které Ježíš poskytl církvi, lze aplikovat i na školní prostředí. Na začátku školního roku si může celá školní komunita osvojit jednoduché pravidlo: Mluvme spolu dříve, než začneme mluvit o sobě navzájem. Jeho rozšířené varianta by mohla znít takto:

• Nejdříve se ptej člověka, nikoli na člověka.
• Nejdříve mluv s tím, koho se problém týká.
• Než vytvoříš svůj příběh o druhém, vyslechni si jeho příběh.

Dobré společenství není takové, kde nikdo nepotřebuje pomoc. Je to takové společenství, kde člověk ví, za kým může přijít, když už sám neví, jak dál. Někdy potřebujeme třídního učitele, výchovného poradce, kolegu, vedení školy, rodiče nebo jiného člověka, který pomůže konfliktu dát správný rámec. Klíčové je ovšem zdůraznit rozdíl mezi: Přivedu si posily proti tobě vs. Přizveme někoho, kdo nám pomůže najít cestu k sobě.

Škola může mít školní řád, pravidla, postupy, sankce, metodiky, krizové scénáře, a přesto nemusí být dobrým společenstvím. Protože pravidla sama o sobě nevytvářejí kulturu. Tu vytvářejí lidé. Jak bychom spolu mluvili, kdybychom pamatovali na to, že Kristus je přítomen právě ve chvíli, kdy řešíme něco obtížného, vyhroceného, třaskavého? Ne pomluva. Ne útěk. Ne okamžité odsouzení. Ale rozhovor, naslouchání, pomoc a snaha o obnovu.

Kristus je uprostřed nás ne pouze tehdy, když se všichni usmíváme a všechno jde hladce, ale právě a hlavně tehdy, když se učíme říkat pravdu v lásce, odpouštět, přijímat odpovědnost a znovu hledat cestu k sobě. V Ježíšově jménu jednáme ve škole a shromažďujeme se v církvi tehdy, když spolu komunikujeme přímo a s úctou a pokorně se otevíráme jiné moudrosti, která nám může ukázat, jak kráčet dál. Konflikty se pak mohou stát příležitostí uspořádat společný život podle dynamiky lásky, díky níž Bůh svět stvořil a stále znovu jej tvoří.