Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. (Matouš 5,8)
Přemýšlím o tom, které slovo z tohoto Ježíšova výroku přitáhlo u Ježíšových posluchačů největší pozornost? O čistotě slyšeli Ježíšovi současníci celý život. Čistotě byly věnovány celé dlouhé oddíly 3. knihy Mojžíšovy. Byla v nich řeč o čistých a nečistých pokrmech, o sexuální čistotě, o kontaktu s nemocným člověkem, s mrtvým tělem, o očišťování po porodu a mnoha dalších detailech.
Některé druhy rituálních nečistot byly přijímány jako běžná součást života. Většinou se jednalo o dočasný stav, kdy měl člověk omezenou účast na chrámových rituálech, což pro mnohé lidi, zvláště na venkově, nepředstavovalo nějaký zásadní problém. Jinak tomu bylo v případě kněží, kteří museli velmi obezřetně dbát na to, s kým se stýkají, a dokonce i koho se dotýkají. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč se kněz v podobenství o milosrdném Samaritánovi u zraněného pocestného ani nezastavil – jednak se mohl znečistit krví a v případě, že by byl napadený mrtev, by byl z chrámové služby zcela diskvalifikován.
Všimněte si, že většina pravidel se točila kolem čistoty těla, kdežto Ježíš hovořil o čistotě srdce. Navazoval na některé starozákonní proroky, kteří kritizovali důraz, který je jednostranně položený na vnějších známkách svatosti a zbožnosti a opomíjí vnitřní nastavení srdce. Například prorok Micheáš napsal: Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? (…) Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. U proroka Ámose nacházíme slova: Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.
Tyto motivy připomínal Ježíš svým současníkům stále znovu a znovu. Například, když řekl: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Zbožné elitě své doby adresoval výtku: Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. (…) Navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.
Kam to vše vedlo? Ježíš na jedné straně usnadnil lidem každodenní život tím, že je vyvázal z povinnosti dodržovat rituální předpisy, na straně druhé je upozornil na neviditelný potenciál zla, který se je snaží opanovat jakoby zevnitř, když upozorňuje: Ze srdce vycházejí špatné myšlenky na vraždu, nevěru, necudnost, krádež, lež a pomluvy. To jsou věci, které člověka zbavují vnitřní čistoty.
Jestliže v první části kázání jsme naši pozornost soustředili na čistotu – Blaze těm, kdo mají čisté srdce – ve druhé části si řekneme o efektu, jaký čistota s sebou nese – vidění Boha. Máme-li pochopit smysl této výpovědi, budeme se muset vrátit k 1. přikázání, které zní v překladu Bible Kralické následovně: Já jsem Hospodin Bůh tvůj, nebudeš míti bohů jiných přede mnou. V hebrejském originále bychom se setkali s tímto doslovným zněním: Ať mezi mou a tvou tváří nebude nic ani nikdo jiný.
Vnímáte, jak Pánu Bohu záleží, aby nic nevstoupilo mezi jeho tvář a tvář konkrétního člověka? Záleží mu na tom zcela zásadně a prioritně. Jestliže tohle nebude fungovat, vztah se nikam neposune. Žalmista rozvíjí 1. přikázání, když klade otázku: Kdo z lidí smí doufat, že vystoupí k svému Tvůrci a přiblíží se jeho svatosti? Ten, kdo je skutečně prostý viny, kdo má čisté srdce i mysl a pravdivá ústa.
Není pochyb o to, že odpadnou-li pravidla a předpisy, které je nutno dodržovat, cítíme se o něco svobodnější. Jako křesťané můžeme vidět Boha i když máme na sobě oděv, který v sobě obsahuje směs bavlny, polyesteru a elastanu – což bylo pro židy nepřípustné, ženy se mohou účastnit bohoslužby i v době, kdy prochází svou periodou, a každý, kdo jde v neděli ráno do kostela, si může k snídani směle anglickou slaninu.
A přesto se některé věci stanou pro lidi, kteří se řídí Desaterem, komplikovanější. Co mám na mysli? Jestliže něco ukrademe, někomu ublížíme, někoho pomluvíme, jsme si toho vědomi. Jak ale máme zjistit, jak čisté je naše srdce? Jestliže bychom měli škálu od jedné do pěti, jedna = nejčistější, pět = nejméně čisté, dokázali bychom určit, jak čisté je právě teď naše srdce? A určit čistotu srdce jiného člověka je zcela nemožné. I přesto se o tom mnozí lidé neustále snaží debatovat a spekulovat.
Pokusme se o shrnutí: Lidský život je nedomyslitelně spjat s vytvářením odpadků a znečišťováním okolí. Není divu, že nemálo své energie investujeme do čištění a uklízení. Lze najít absolutní čistotu? Vyhnout se jakémukoli znečištění, špíně a nečistotě je spíše naše přání než zakoušená realita. Dokonce i do vody, kterou pijeme, musí být přidávány chemické látky, aby odstranily nebezpečné mikroby. Dýchat čistý vzduch není pro obyvatele měst nic samozřejmého. A jídlo, které konzumujeme? Raději nechtějme znát, jaké přísady obsahuje a co předcházelo nebo doprovázelo jeho zpracování.
Ačkoli bychom si přáli mít čisté srdce, jsme si vědomi, že byť bychom se snažili sebevíc, nedokážeme jej odfiltrovat od nečistot, které do něj pronikají z našeho okolí: z nehezkého chování, kterého jsme byli svědky, z textů písní, které jsme poslouchali, z filmů a pořadů, které jsme shlédli, z internetových stránek, které jsme navštívili. To vše kontaminovalo naši mysl, svědomí i naše srdce. Způsobilo, že není čisté.
Za čistotou srdce se nejspolehlivěji vydáváme v okamžiku, kdy připustíme, že tento úkol je mimo naše čistící kompetence. To je důvod, proč se v žalmech setkáváme s prosbou/modlitbou: Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Amen.
