Bezpodmínečná láska. To je pro nás, lidi, nedosažitelný ideál. Prý takto dokáže milovat jen Bůh. Jak si ale potom máme vysvětlit, že v 15. kapitole Janova evangelia se to jen hemží podmínkami:

• naše modlitby budou vyslyšeny, jestliže zůstaneme v Kristu a zůstanou-li v nás jeho slova
• v Ježíšově lásce zůstaneme, jestliže budeme zachovávat jeho přikázání
• Ježíšovými přáteli budeme pouze tehdy, činíme-li, co nám Ježíš přikazuje

Jak je to tedy s tou bezpodmínečností?

Anebo, jiný příklad. Nedělní kázání nemají být především dobré rady, tipy a nápady, jak vylepšit svůj život. Kázání nemá pojednávat o tom, co máme dělat pro Boha, ale zaměřovat se na to, co Bůh učinil pro nás. Jak si ale potom máme vysvětlit, že v 15. kapitole Janova evangelia se to jen hemží imperativy? Takže nás skutečně nepřestane mít Ježíš rád, když opomineme nějakou položku v seznamu úkolů a povinností křesťana? A máte to tak se svými dětmi? Zřeknete se jich, protože zlobí? Jestliže se o tyto věci vážně nemusíme strachovat, proč o nich Ježíš tak obšírně mluvil?

Na tyto otázky v téže kapitole odpovídá Ježíš podobenstvím. Sám sebe přirovnává k ušlechtilému kmeni vinné révy a nás, zájemce o jeho příběh, k větvím, do kterých proudí uschopňující míza. Co je tou mízou? Schopnost milovat, poslouchat, vytrvat. Takže vše, co se nám ve vztahu k Bohu daří, je třeba připsat na Boží konto. Zdá se vám ukazatel významnosti vychýlen až příliš na Boží stranu? Zkuste si to porovnat s tím, co Ježíš o nás říká: Miluji vás stejnou láskou, jakou mne miluje Otec. Vše, co mám já, je vaše. Máte dokonce podíl i na radosti, kterou sdílíme s Otcem, protože jste naší součástí. Jste mou radostí, mým životem a cílem. Mým nejhlubším přáním je, aby vaše radost byla plná, celistvá a dokonalá. Jste moji přátelé. Vybral jsem si vás. Vyvolil jsem si vás. Chtěl jsem vás. Nic jsem před vámi neskryl a nic nezůstalo v tajnosti. Řekl jsem vám všechno. Ustanovil jsem vás, zasvětil, pověřil a poslal, abyste nesli ovoce, abyste milovali druhého. Věřím vám, věřím, že to dokážete.

V podobenství o vinném kmeni a ratolestech Ježíš načrtává nádhernou sekvenci: Otec miluje Syna. Syn miluje nás. My se milujeme navzájem. Vyjádřeno jinak: od lásky, kterou se milujeme navzájem, můžeme nakreslit linii, jakési svaté potrubí lásky, které nás spojuje přímo s Boží Trojicí. Jestliže život Boží Trojice proudí neustále do církve, pak nemusíme podléhat skleslosti a rezignaci, ke které by mohly svádět údaje statistické, sociologické či jakékoli jiné. Nemusíme pochybovat o tom, zda jsme pro svou spásu učinili dost. Bůh pro ni učinil vše, co bylo potřeba.

Kdo jsme? Větve na Kristově kmeni, napájené jeho láskou. Jaká nejpevnější vazba drží náš život? Kristova láska. Kde je mé místo v tomto světě? V Kristově lásce. V této mé lásce vydržte, říká Ježíš a poznáte, že jsem ten, který vás uschopňuje, i když jste možná byli po právu shledáni jako neschopní a nepoužitelní. Jestliže vezmeme toto všechno vážně, nutně se změní náš pohled na nás samotné, na druhé, na svět i na okolnosti našeho života.

Ježíš, jako kmen, do nás nikdy nepřestane pumpovat svou životodárnou mízu. Síla, která ratolesti obnovuje, není moc matky přírody, ale moc lásky. S touto výsadou jsme dostali i úkol – nést ovoce lásky, milosrdenství a naděje pro slabé a zoufající.

Zde jsme na stopě dalšímu šokujícímu sdělení této kapitoly. Ježíš nám přikazuje, abychom milovali. Cožpak lze někomu přikázat lásku? Ano, ale pouze v určitém prostředí a za určitých podmínek. Co tím myslím? Ježíšovo nové přikázání je určeno těm, kteří s ním zakouší novou kvalitu vztahu. Jedná se o učedníky, kteří byli darem víry naroubováni do pravého vinného kmene.

Smíme si to představit tak, že jsme byli ve křtu napojeni na zdroj Kristovy předivné moci, která nás uschopňuje k sebe-rozdávající lásce, obětavosti, službě druhým, ale také k věrnosti pravdě, síle a naději i ve chvílích, kdy se chce člověku všechno vzdát. Tyto vlastnosti nese on sám, a nám, jeho větvím či ratolestem, je jako mízu předává.

Ale cožpak lze nějakému nevrlému, sebestřednému narcistovi přikázat, aby začal žít jako Matka Tereza? No právě, nejde! Protože Ježíšova slova v Janově evangeliu 15. kapitole dávají smysl pouze tehdy, jsou-li vztažena na ratolesti, které žijí z pravé vinné révy, kterou je Ježíš. Pouze proudí-li do člověka Ježíšova míza a proměňuje jej ke Kristově podobě, dává tento „příkaz“ milovat smysl.

Není pochyb o tom, že my, lidské větve, naroubované do vinného kmene, kterým je Kristus, potřebujeme, na rozdíl od těch skutečných větví vinné révy, s pomocí Ducha svatého zdokonalovat a kultivovat některé dovednosti. Například potřebujeme pěstovat laskavost a jemnost, bez kterých nás těžké životní zkušenosti nakonec učiní tvrdými a kyselými jako nezralý hrozen. Potřebujeme v našich srdcích pěstovat soucit, abychom se neodvraceli od těch, kteří nám nejsou sympatičtí, protože nám mimo jiné připomínají, že jsou chybujícími a zraňujícími lidmi, stejně jako my.

29. dubna jsme si společně s římskokatolickými a anglikánskými bratry a sestrami připomínali památku sv. Kateřiny Sienské. Jedná se o italskou řeholnici, autorku 381 dopisů a náboženských spisů, jednu z nejvýznamnějších žen církevních dějin. Žila ve 14. století, od r. 1999 je nazývaná patronkou Evropy. Rád bych citoval její slova, která pronesla v souvislosti s podobenstvím o vinném kmeni: Každý tvor obdařený rozumem má jednu vinici pro sebe, vinici své duše. Na ní má každý člověk pracovat v čase, který mu byl dán, má používat svou vůli a svobodné rozhodování, a to je jeho úkolem po celý život. Vždyť já jsem vinař a zasadil jsem pravou révu svého jednorozeného syna do půdy vašeho lidství, abyste vy, ratolesti, mohli ve spojení s kmenem přinášet plody. Tvoje vinice vnitřně souvisí s vinicí bližního a nelze ho od ní oddělit. Lidé jsou spolu natolik vzájemně spojeni, že nikdo nemůže činit dobro sobě, aby tím nevykonal dobro pro svého bližního, a stejně tak nemůže na sobě páchat zlo, aniž by ublížil svému bližnímu. (Kateřina Sienská, Dialog s Boží prozřetelnosti)

Výsledkem veškerého tohoto snažení má být čirá radost. Jak to souvisí s vinným kmenem? Výroba vína byla ve Starém zákoně jedním z hlavních úkolů zemědělného lidu. Plody vinné révy byly vnímány jako Boží dar lidem k jejich potěšení a radosti. Svatým povoláním novozákonního lidu, tedy nás, je produkovat ovoce pro Boha – ovoce radosti pro všechen Boží lid. To není příkaz, který bychom měli vnímat jako břemeno. To je poslání, které je pro nás výsadou.