„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Čtvrtek 30.5.24   svátek má Ferdinand

Úvod Chci poslouchat Otazník mezi dvěma vykřičníky

Otazník mezi dvěma vykřičníky

Otazník mezi dvěma vykřičníky

Úvod Chci poslouchat Otazník mezi dvěma vykřičníky

Otazník mezi dvěma vykřičníky

Dnešní neděle je jako otazník mezi dvěma vykřičníky. Čtvrteční slavnost nanebevstoupení se nesla v duchu zvolání: Pán vstoupil na nebesa! Mottem příští neděle bude zvolání: Duch svatý sestoupil na apoštoly! Dnes se nacházíme přesně mezi těmito dvěma ohnisky. Ti z vás, kteří jste alespoň povrchně seznámeni s římskokatolickou tradicí, jste již možná někdy slyšeli slovo novéna. Toto slovo má původ v latinské číslovce novem, tj. devět, neboť se jedná o modlitbu pronášenou devět dní po sobě, což je přesně počet dnů, který dělí nanebevstoupení od svatodušních svátků. V angličtině pro toto krátké období dokonce existuje zvláštní termín, který je složeninou dvou slov: nanebevstoupení a období. Tento termín zní: ascentiontide. V češtině k tomu potřebujeme minimálně 5 slov: období mezi nanebevstoupením a letnicemi. Jestli se v příštích dnech setkáte s anglicky hovořícími fanoušky MS v hokeji, můžete je pozdravit slovy: Happy ascensiontide. Křesťany římskokatolického vyznání můžete překvapit pozdravem: požehnanou novénu. Po tomto krátkém liturgickém úvodu se vraťme zpět k textu z 1. kapitoly knihy Skutků.

 

Po čtyřiceti dnech, strávených se Vzkříšeným, se učedníci Ježíše zeptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Jinými slovy: Kdy se staneš králem a Jeruzalém hlavním městem světa? Ježíš u svého nejbližšího okolí opakovaně narážel na nepochopení. Stačí si vzpomenout, kolikrát přestřelil Petr, nebo zmínit hašteření učedníků o to, kdo je mezi nimi první, případně neskromný požadavek Jakuba a Jana o posmrtné V. I. P. posty. Ježíšova odpověď zněla: Nespadá do vaší agendy, znát čas nebo období, které Otec stanovil. Opravdu to není záležitost, kterou potřebujete vědět.

Ačkoli Ježíš odpověděl velmi jednoznačně, v církevních dějinách snad nenajdeme epochu, v níž by někdo neinvestoval zájem, pozornost, energii a čas na to, aby se pokusil vypočítávat čas Ježíšova příchodu. Ježíš neposkytl harmonogram dějin svým nejbližším učedníkům a nedal ho ani nám. Ani ve 21. století neznáme odpověď na otázku, zda chce Bůh již v tomto čase obnovit království. Před chvílí jsem řekl, že na otázku učedníků Ježíš odpověděl přímo. Varoval své učedníky před tím, aby se podobali kalkulačkám do úmoru počítajícím, kdy se vrátí. Ovšem odpověděl na jejich dotaz také nepřímo. Tím, že jejich pozornost přesměroval. Jen chvíli poté, co domluvil, byl vzat vzhůru.

Co na to učedníci? Upřeně hleděli k nebi za ním. Pokud máte zkušenost s loučením, chápete, jak těžký byl pro učedníky moment, kdy se jim Ježíš vzdálil. Připomíná mi to pohřby, kdy je ve smuteční síni spouštěna rakev, nebo zatažena opona. Pozůstalí jako by nedokázali opustit místnost nebo později hrob – jako by doufali, že se stane zázrak, že se zesnulý/á vrátí, že to vše byl jen zlý sen. O zamilovaných se říká, že umírají malou smrtí pokaždé, když se loučí. Bolest z truchlení je něco, co jsme už pravděpodobně zažili každý – ztráta rodiče, manžela, dítěte, bratra, sestry. Je to bolest, která netrvá jen okamžik. Avšak milovat znamená mimo jiné také nechat jít, stejně jako dovolit odejít neznamená přestat milovat. Odcházení je velká lekce pro ty, kteří tento svět opouští, ale také pro ty, kteří umírající v terminálním fázi života doprovází.  Truchlící se teprve odloučením přesvědčí o tom, že láska se vzdáleností nezmenšuje. Láska trvá. Vrací se. Možná v jiné podobě, ale se stále stejnou intenzitou.

 

Proč tu stojíte a hledíte k nebi? – ptají se učedníků muži v bílých řízách. Kolem této otázky krouží celý dnešní text. Trávit čas s očima upřenýma k nebi může být po nějakou dobu pochopitelné, nebo dokonce terapeutické, ovšem nemůže se jednat o trvalý stav. Ježíšovi učedníci byli vyzváni, aby se přestali dívat do nebe a začali svědčit o tom, co zažili. Není bez zajímavosti, všimnout si, jak byli učedníci Božími posly osloveni: muži z Galileje. Nebyli nazváni Izraelity, ani Židy nebo Judejci. Přímočaře jim bylo připomenuto, že jsou Galilejci, jinými slovy obyvatelé venkova, kteří byli v Jeruzalémě považováni za outsidery. To nebyl kompliment. To bylo nastínění reálného východiska. Apoštolové neměli ve svém okolí počítat s autoritou, kterou by si získali díky svému původu nebo lokalitě, kterou obývali. K tomu, aby se stali svědky, potřebovali zmocnění od Boha.

Již dříve jsme si řekli, že Božím svědkem se člověk nestane tehdy, když začne o sobě tvrdit, že mu Pán Bůh dal možnost listovat v kalendáři dějin. V Ježíšově době byl svědek především ten, kdo uváděl na pravou míru Ježíšovu cestu, kterou nejen Římané, ale i židé vyhodnotili mylně. Římané sice vyznávali PAX ROMANA, tedy ideální říši, ve které vládne mír a bezpečí. Ovšem v soukolí této obrovské politické mašinérie umíraly tisíce lidí, zejména těch méně vlivných. Ježíš říká svým učedníkům: pokoj, který vám dávám je jiný než pokoj, který dává tento svět. Židé se zase stále orientovali na politické mesiášství, které bylo spojeno se svržením římské nadvlády a dominantním postavením vyvoleného národa.

V Crédu o Ježíši vyznáváme: vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boží. Všimněte si změny časů v této větě. Vstoupil – to je minulý čas, to už se to stalo, ale – sedí po pravici Boží pravici – to je přítomnost, to se děje nyní. Od nanebevstoupení Ježíš s učedníky fyzicky nebyl, ale oni věděli, že teď je s Otcem. A to má ještě větší váhu. Dost možná, že když mizel z jejich dohledu, vzpomenuli si na slova, která dříve pronesl: Jdu, abych vám připravil místo. Opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.

 

Proč tu stojíte a hledíte k nebi? Tuto otázku sice slyšeli učedníci, ale klidně by ji mohl Pán Bůh položit i nám: Proč tu stojíte a hledíte k nebi? Cožpak se někdy nedíváme k nebi s otázkou: jak dáš, Bože, do pořádku moje zdraví, vztahy, finance? Anebo se díváme vzhůru a čekáme, jestli (konečně) obdržíme od Boha nějaké srozumitelné poselství, které by nám napovědělo, co máme dělat, koho si máme vzít, na co se máme v životě zaměřit, jak máme vydávat svědectví?

Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Bůh nás vybavil vším, co potřebujeme, abychom mohli být Kristovými svědky. A to nejen na celém světě, ale také v našem vlastním okolí, ve školách, na pracovištích, v rodinách. Být svědkem v současném kulturním a náboženském chaosu je nadlidsky obtížný úkol. Chesterton je autorem slov: Problém s křesťanstvím není v tom, že by bylo vyzkoušeno a shledáno nedostatečným. Naopak, bylo shledáno obtížným, a proto nevyzkoušeno.

Ti, kteří chtějí vydávat svědectví, nemohou jinak než začínat, pokračovat a končit modlitbou a prosbou o moc Ducha svatého. Bez Ducha svatého nikdy nenajdeme ta správná slova, která mají zaznít v tom správném čase a budou adresována těm správným lidem. Pouze moc z výsosti může způsobit, že ti, kteří uslyší svědectví, zatouží po odpuštění hříchů a záchraně, kterou Bůh nabízí. Bůh od nás očekává více než jen zaneprázdněnost církevním provozem a administrativními úkony. Klade důraz na to, abychom byli především zaneprázdněni modlitbami. Neboť v nich jsou ukryty klíče k předání i přijetí svědectví.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

V epicentru Boží lásky

Co znamená být pokřtěn v Boží jméno?

Chci poslouchat

Díry Ducha svatého

Když stavitelé kostela nechávají kázat interiér

Chci poslouchat

Chvála asymetrie vztahu Bůh-člověk

Nebeské potrubí – kam vede a co v něm proudí?

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„