Bratři Josefovi vzkázali: „Tvůj otec před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: ‚Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.‘“ Josef se nad jejich vzkazem rozplakal. Pak přišli bratři sami, padli před ním a řekli: „Tu jsme, měj nás za otroky!“ Josef jim však odvětil: „Nebojte se. Což jsem Bůh? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. (Genesis 50,16-20)

Minulou neděli jsme otevřeli příběh praotce Josefa v okamžiku, kdy jemu, jeho 11 bratrům a jedné sestře, zemřel otec Jákob. Jeho smrt vzbudila u Josefových bratrů obavu z pomsty, proto přišli za Josefem se závětí, ve které stařičký otec Jákob Josefa naléhavě prosil, aby bratřím odpustil. Tak alespoň zní překlad do češtiny: ‚Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.‘“

V hebrejském originále se ovšem nevyskytuje sloveso odpustit, nýbrž sloveso „nést“. Je v tom nějaký rozdíl? Zdá se, že je, a ne zcela zanedbatelný. Není pochyb o tom, že bratři způsobili Josefovi nemalé příkoří. Kdyby jim měl Josef odpustit, co by se vlastně mělo stát? Jak zní definice odpuštění? Jedná se o akt, v němž jedna osoba uvolňuje negativní emoce, spjaté s urážkou, újmou nebo zraněním, které ji zapříčinila druhá osoba. Ve slově odpuštění skutečně slyšíme kořen slova pustit. Odpustit by tedy znamenalo zbavit se negativní emocionální zátěže. Otázkou zůstává, zda to stačí, a zda je to všechno, co je třeba pro napravení křivd vykonat.

Hebrejský text naznačuje, že negativní emocionální zátěž se jednoduše neztratí mávnutím kouzelného proutku, jako kdyby to byla pára nad hrncem. Můžeme si ji představit spíše jako břemeno, kterým je člověk obtížen, a jestliže se jej chce zbavit, musí jej někde složit, případně jím zatížit někoho jiného. Když toto víme, lépe pochopíme, jak náročný požadavek Jákob Josefovi adresoval: Ach, Josefe, vezmi na sebe tíhu viny svých bratří, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Unes tu tíhu přestoupení služebníků Boha tvého otce.

Není divu, že se Josef, poté, co uslyšel tato slova, rozplakal. Cožpak může člověk nést a unést tak obrovské břemeno ponížení, zrady a nenávisti? Snad to nebude znít příliš pateticky, když řeknu: nikdo z lidí není schopen unést zradu svých nejbližších, jestliže se má spolehnout výhradně na své vlastní síly a zdroje.

Což jsem Bůh? – zní Josefova řečnická otázka směrem k bratrům, kteří se před ním sklánějí k zemi. Žádost, kterou předložili Josefovi jako otcovu závěť, byla z jejich strany sázkou na jedinou kartu: Buď Josef kývne a jsme zachráněni, anebo propukne spravedlivým hněvem a to bude znamenat náš konec. Bratři se vrhli před Josefa na kolena a jeho mladické sny, jejichž obsah je kdysi doháněl k nepříčetné zuřivosti, se najednou staly skutečností. Padli před ním a řekli: „Tu jsme, měj nás za otroky!“

Nebojte se, reaguje Josef na gesto nejhlubší pokory a poddanosti svých sourozenců. A toto ujištění za chvíli zopakuje znovu: nebojte se. Jako kdyby tato slova měli slyšet nejen ti, kteří se před ním sklánějí až k zemi, ale také on sám, který si uvědomuje, jak nelehké výzvě má čelit, jestliže má v budoucnu žít s bratry bez výčitek a náznaku sebemenší hořkosti, ke kterým minulost zavdávala tolik příčin.

Josef se rozhodl, že Jákobovu výzvu ke smíření přijme. Nebál se, neboť ve svém životě odhalil zdroj síly k unesení toho, co jeho přirozené kapacity nést a unést tíhu ponížení a zrady převyšovalo. Když se ohlédl zpět na vše, čím musel až doposud projít, co vše musel snést a vytrpět, nemohl za tím vším nevidět mocnou Boží ruku, která měnila a změnila předznamenání u událostí s negativním znaménkem: Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid.

Tato Josefova slova, bychom mohli považovat za sumář jím prožitého a protrpěného životního příběhu. Josef se v tomto shrnutí vrací k událostem, které původně vnímal pouze negativně, avšak s odstupem času v nich objevil stopy Božího scénáře s přidanou hodnotou.

Co tuto přidanou hodnotou tvořilo? Skutečnost, že Bůh se postaral nejen o něj, ale dokázal jeho strastiplnou životní cestu proměnit v požehnání, když se ztráta jeho svobody, důstojnosti a nejbližších členů rodiny staly katalyzátory záchrany pro mnohé. Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro. Věnujme tomuto Josefu interpretačnímu klíči ještě chvíli pozornost.

Zkuste se na okamžik vrátit k bolestným událostem svého života. Nechci vás touto výzvou uvrhnout do melancholie, tedy stavu smutku nebo úzkosti nad tím, co zanechalo jizvy ve vaší duši a paměti. Spíše vám chci nabídnout způsob, jak nově číst svůj vlastní životní příběh tím, že v něm odhalíte stopy Boží režie. Připraveni? Jdeme na to:

Dost možná jste, podobně jako Josef, zakoušeli příkoří ve své rodině, od svých nejbližších. Mluvili o vás nebo zacházeli s vámi, jako kdybyste vůbec nežili, anebo si přáli, aby tomu tak bylo. Bylo s vámi zacházeno jako s číslem, které nemá jméno, tvář a důstojnost.

Možná, že utrpěla vaše pověst z důvodu nepravdivých pomluv a obvinění. Byli jste potrestáni za něco, čeho jste se nedopustili, aniž jste měli možnost se hájit, případně některé věci vysvětlit či uvést na pravou míru.

Ti, kterým jste pomohli, na vás zapomněli, anebo vám za ochotu, pomoc, vstřícnost a loajalitu nikdo nepoděkoval, protože to bylo považováno za samozřejmost, kterou jste povinni vykazovat. Stali jste se obětí předsudků, neporozumění. Lidé vás nepřijali, protože se vás báli. Nejbližší nevěřili tomu, co jste říkali nebo dělali, podezřívali vás, považovali vás za pozéry.

A teď zkuste nechat na sebe dopadnout Josefova slova plná povzbuzení a útěchy: nebojte se. I tam, kde druzí lidé nebo nepříznivé situace způsobily, že jste zakoušeli zlo, Bůh působil tak, aby výsledkem bylo dobro, pro vás i vaše okolí.

Nikdo z nás není bez viny, aby mohl házet kameny po všech, kdo stojí okolo. Ani Josef není v Bibli líčen jako dokonalý syn a ideální bratr. V tom je hloubka biblické moudrosti: navzdory vyvolenosti hlavních hrdinů vidí i jejich charakterové vady a nezastírá jejich selhání. Josef nás učí nestavět vlastní identitu na pocitu ukřivděnosti, nýbrž na důvěře v Boží prozřetelnost, která dokáže psát rovně i na křivých linkách našich životů.

Nový zákon navazuje na starozákonní pojetí viny, kterou vnímá jako zátěž či dluh, jež se nerozplyne sama o sobě, jako kyslík ve vzduchu. Propast, kterou ve vztazích vyhloubilo provinění, může být překlenuta pouze najde-li se někdo, kdo je připraven nést tíhu viny. Ježíš Kristus do této role ochotně vstoupil a naplnil slova z Janova evangelia tím, že se stal Beránkem, který sňal hřích světa. (Jan 1,29)

Církev se podobá obrovskému přístavu a zpověď či akt pokání nákladnímu jeřábu, který snímá vinu z člověka a vkládá ji na Krista. Všechny viny nám odpustil a vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž, shrnuje tento spásný mechanismus apoštol Pavel. (Koloským 2,13-14) Vše, co vás z minulosti nebo současnosti drtí a tlačí k zemi, vložte na něj – vyzývá nás apoštol Petr a dodává – neboť mu na vás záleží. (1 Petrův 5,7) Vrcholem, k němuž nás život s Bohem uschopňuje jsou slova apoštola Pavla: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. 

Pokusme se shrnout hlavní myšlenky kázání:

1. Bůh neslibuje, že se nám v životě bude všechno zlo vyhýbat, ale slibuje, že nás neopustí, i kdyby nás míra zla přemohla a situace zcela vymkla naší kontrole.
2. Ježíš aktivně vstupuje do poničených vztahů a uzdravuje je, protože všechnu zátěž nechal dopadnout na sebe, čímž ji zbavil negativního předznamenání.
3. Bůh nás zmocňuje, abychom nadlehčovali tíhu břemen svým bližním.