V době mého dětství patřila auta na ovládání k největším hitům mezi hračkami. Pamatuji se, že jsem měl policejního Wartburga, od kterého vedla šňůra k ovladači, který měl volant a tlačítka na světla a klakson. I přesto, že jsem musel za autem chodit, ten pocit, že ho ovládám, byl nezapomenutelný. Děti, které se narodily později než já, anebo vyrůstaly ve stejné době, ale v některé ze západních zemí, již měly nejen auta, ale dokonce i letadla a lodě na dálkové ovládání. Dnešní děti si hrají s drony.
Pro dítě je nejsilnější, doslova neodolatelný pocit, že má něco pod kontrolou a může se zařízením dle libosti manipulovat. Například během vteřiny změnit u svého modelu směr, rychlost nebo výšku. Obyčejně to bývá tak, že na dítě, které má v rukou vysílačku nebo joystick, jiné děti dorážejí, chtějí si ovladač půjčit, trhají mu ho z ruky, anebo mu do řízení zasahují. Tam, kde se o kontrolu přetahuje více pilotů, se s velkou pravděpodobností dostaví kolize. Proč o tom hovořím?
V dnešním úryvku z dopisu apoštola Pavla Římanům se opakovaně setkáváme se slovesy ovládat, dát se vést, usměrňovat, tíhnout: Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. 6 Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. (Římanům 8,5-6). Jelikož terminologie, kterou apoštol používá, je docela nesnadná, pokusím se ilustrovat jeho sdělení na příkladu ovládacího zařízení. Pavel hovoří o tom, že nad lidskou myslí chtějí získat kontrolu hned dva rivalové. Jestliže je ovládací zařízení lidské mysli v rukou autonomního člověka, byť by se řídil manuálem, který mu poskytl Bůh v podobě Desatera, je úspěšné pilotování jeho života nad jeho síly. Manévrování svou vůlí nezvládne, dříve nebo později havaruje. Druhá možnost spočívá v předání ovládacího zařízení Bohu. Apoštol si dává práci s tím, aby vysvětlil, jak tento delegovaný mechanismus řízení v člověku funguje. Není bez zajímavosti, že je do něj zapojena celá Boží Trojice.
Pavel začíná od role Boha Otce. Ten se v jistém smyslu podobá vývojáři, který nahrazuje nedokonalý ovladač novou verzí. Jak tomuto příměru rozumět? Apoštol je přesvědčen, že limity Desatera spočívají v tom, že lidem se podle tohoto Božího manuálu nedaří žít. Latentně přítomný hřích totiž zhatí sebevětší úsilí. Řešení? Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem (v. 3).
Tím se dostáváme k roli Božího Syna. Jak přispívá Kristovo dílo k vylepšení výchozího postavení člověka? Ježíš Kristus přichází do lidského světa, žije v něm, umírá v něm, je vzkříšen, a tím vším překonává nejslabší článek lidské vůle: neschopnost nehřešit. Pavel je přesvědčen, že díky Kristovu životu, smrti a vzkříšení je lidstvu nabídnuta nová, dříve nevídaná příležitost, jak se v životě vyhnout fatální kolizi. Dveře, které vedou k této nové zkušenosti, se nazývají víra. Víra je faktor, který v posledu rozhodne, kdo zvítězí v boji o vládu nad naší myslí.
A zde jsme již na stopě třetí osobě Boží Trojice: Duchu svatému. S Božím Duchem v nás jsme v Božích očích spravedliví. Celé naše myšlení je díky jeho vlivu zaměřeno na Boha. Nevedeme život ustrašený, naopak odvážný a svobodný. To ovšem není vše! Charakteristickým znakem Pavlovy teologie je dechberoucí tvrzení, že díky tomu, že máme Ducha Božího v srdci, jsme duchovně přemístěni do nového prostředí. Nyní žijeme „v Kristu“.
Být v Kristu znamená mnohem víc než se ztotožnit s Ježíšovými ideály. Každý máme v životě své vzory. V historii nebo v současnosti nacházíme postavy, se kterými se rádi ztotožňujeme a jejichž základní principy bychom rádi napodobovali ve svém životě. Ovšem bytí „v Kristu“ je něco mnohem radikálnějšího než pouhé čerpání inspirace z Ježíšova příkladu.
Být v Kristu znamená věřit, že díky Ježíšově smrti a vzkříšení se změnila rovnováha sil ve vesmíru i v našem nitru. Dopad Ježíšova spásného jednání je stejně dramatický jako vyhnání agresora z okupovaného území nebo svržení autoritářského režimu. Jedná se o něco tak konkrétního, jako když ve firmě usedne do křesla nový šéf a s okamžitou platností zavede opatření, která se ihned odrazí na lepších pracovních podmínkách zaměstnanců. Ježíšovo dílo má právě takový reálný dopad.
Být v Kristu znamená vzít tuto změnu na vědomí. Nepochybovat o tom, že zlo ztratilo půdu pod nohama a síly temnoty jsou na ústupu. Bůh nás v Duchu svatém vybavuje aktivní sílou, která nás činí svobodnými a radostnými. Před námi se otevírají možnosti, které lidé Staré smlouvy neměli. Můžeme si vybrat, zda budeme v moci Ducha svatého dělat to, k čemu nás Bůh povolává, anebo se nezávisle na něm budeme dál snažit realizovat vlastní projekty, které dříve nebo později hřích zkazí.
Od Velkého pátku a Velikonoční neděle svět patří Bohu, který ho pevně drží ve svých probodených rukou. Lidem se přesto dál daří páchat zlo. Ovšem díky tomu, že vzkříšení Krista bylo skutečné a nezvratné, rovnováha sil se ve světě vychýlila na stranu dobra. Ve svém mikrosvětě každodenně zažíváme to, co se děje globálně: musíme dál bojovat s hříchem. Nové je to, že pokud jsme „v Kristu“, není hřích tím, co charakterizuje naši podstatu.
Život člověka, který je v Kristu, se nepodobá dovolené v luxusním resortu. Bylo by chybou domnívat se, že nyní stačí natáhnout nohy a jen pasivně vychutnávat prostředí, do něhož nás Kristus přenesl.
Být v Kristu znamená zakoušet novou energii, která nás mobilizuje ke službě, uschopňuje žít novým životním stylem, motivuje k milostivému a laskavému jednání. Nic z toho nevnímáme jako ubíjející povinnost, kterou musíme křečovitě plnit. Naopak, je to čirá radost, která tryská z téhož mocného zdroje života, který způsobil Kristovo vzkříšení.
Kéž je náš sbor a každý jeho člen zvlášť napojen na Krista, zakořeněn v něm, přemístěn do nového prostředí. O ovladač našeho života je dál enormní zájem. Kéž svým životem dosvědčujeme, že patříme Bohu, žijeme v Kristu, necháváme se vést Duchem a jím nastolený směr života se v našem případě již nikdy nevychýlí opačným směrem.
