„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Neděle 16.6.24   svátek má Zbyněk

Úvod Chci poslouchat Fungující Bůh v dysfunkčních rodinách (V. část)

Fungující Bůh v dysfunkčních rodinách (V. část)

Fungující Bůh v dysfunkčních rodinách (V. část)

Úvod Chci poslouchat Fungující Bůh v dysfunkčních rodinách (V. část)

Fungující Bůh v dysfunkčních rodinách (V. část)

Na začátku novely Anna Kareninová, autora Lva Nikolajeviče Tolstoje, se nachází slova: Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Kniha Genesis před námi vykresluje mnoho podob rodinných konfliktů jako pozadí, na kterém jedná Bůh. Dokonce se zdá, že dysfunkční rodiny věřících lidí jsou v knize Genesis pravidlem. Pozornému čtenáři nemůže uniknout, že v Genesis spolu bratři nikdy nevycházejí dobře. Vše začíná už u Kaina a Ábela, pokračuje mezi Izákem a Izmaelem a zasahuje rovněž do vztahů mezi Jákobem a Ezauem. Jednalo se o dvojčata, která se hádala už v matčině lůně. Při porodu uchopil mladší Jákob staršího Ezaua za patu, aby jej na cestě za prvenstvím alespoň zdržel.

Bůh si zcela jistě nevybral Abrahamovu rodinu a její potomky proto, že by lépe reprezentovali tradiční rodinné hodnoty než rodiny pohanů, kteří se nacházeli v jejich sousedství. Proč tedy? Odpověď na tuto otázku najdeme snáze, uvědomíme-li si, komu byl celý tento příběh původně určen, jinými slovy: jaké bylo jeho prvotní auditorium? Jednalo se o izraelský národ, putující pouští, jehož otcové zakladatelé byli právě Josef a jeho bratři.

Mojžíš před svými posluchači nijak nezastíral, že jejich předci byli lidé hrubě chybující a opakovaně hřešící. A přesto si je Bůh vybral, aby z nich vytvořil národ, který mu patří. Jestliže zohledníme tuto motivaci, můžeme se na posledních čtrnáct kapitol knihy Genesis dívat jako na svědectví o velkolepém Boží plánu s Izraelem, který se uskutečnil navzdory tomu, že hlavní hrdinové se opakovaně ocitali v roli těch, kteří svými činy tento projekt nejvíce ohrožovali. Knize Genesis bychom jen stěží mohli přiřknout podtitul „Šťastné rodiny praotců„. Proč je tomu tak?

Jestliže na malý prostor umístíte lidi, kteří mají své zájmy, návyky, zlozvyky, a budete po nich chtít, aby společně sdíleli majetek, jídlo, postel, máte dokonalý recept na pořádnou rodinnou melu. Rodiny nejsou harmonické, protože je tvoří lidé, kteří také nejsou harmoničtí. Nežijí v harmonii se sebou, s Bohem, ani s druhými. A přesto nás starozákonní vyprávění na každé straně ujišťuje, že žádná situace není schopna Boha přimět k tomu, aby to s lidmi vzdal.

 

Už se vám někdy stalo, že jste se ocitli v tak nepříjemné situaci, že jste byli ochotni udělat cokoli, jen abyste z ní co jak nejdříve vyvázli? Nemusíme mít psychologické vzdělání, abychom věděli, že jakýkoli diskomfort ohrožuje jedincovu vnitřní integritu. Například jsme-li hladoví, žízniví, unavení, trpíme-li úzkostmi, obavami, strádáme-li emočně nebo vztahově, snadněji se vzdáme principů, které jinak pevně zastáváme. Jinými slovy: základní hodnoty, které v životě vyznáváme, se zdají být neotřesitelné, až do chvíle, kdy tomu nahrávají příhodné podmínky, ve kterých jsou rozhodnutí uskutečňována. Stálost a oddanost prověří teprve zátěžové životní situace.

V takové situaci se ocitl Ezau. Ezau, byl vnuk Abraháma, syn Izáka a Rebeky, prvorozený z dvojčat. Již od narození se nacházel v lepší výchozí pozici, která mu umožňovala stát se velkým mužem dějin, dalším slavným patriarchou. Ezau byl ovšem člověkem nestálým a impulzivním. V okamžiku, kdy se dostal do nekomfortní situace – v tomto konkrétním případě šlo o hlad – dal přednost jídlu před institucí prvorozenství. Svou celoživotní odpovědnost vyměnil za talíř s čočkou. Není nic jednoduššího, než abychom za to Ezaua odsoudili. Ale nedělejme to.

Vzpomeňme si, kolikrát jsme chtěli jíst, ačkoli jsme již byli sytí, anebo pít, i přesto, že jsme neměli žízeň. Kolikrát jsme se cítili natolik osamělí, že jsme hledali společnost lidí, kteří pro nás mohli znamenat ohrožení? Kolikrát nám obavy o to, abychom nepřišli o něco atraktivního zkomplikovaly budoucnost? Každý s tím máme nějakou zkušenost a ta by nám měla zabránit činit rychlé soudy o druhých.

Navzdory všem okolnostem, které by mohly svědčit v neprospěch Jákobovy duchovní kvalifikace si jej Bůh vybral. Byl Jákob dokonalý muž? Kdepak! Chvilkové zaváhání svého bratra využil k tomu, aby získal prvorozenecké právo. A po nějaké době se spiknul se svou matkou Rebekou proti svému otci Izákovi, aby za pomoci lsti obdržel otcovo požehnání.

Jákob není ani morální vzor, ale ani nenapravitelný padouch. Je to komplikovaná postava. Přesně taková, jakou jsme dnes ráno viděli v zrcadle. A přesto byl tento rozporuplný, vypočítavý a sebestředný muž v jednom období života, prostřednictvím zápasu se sebou samým i s Bohem, proměněn v muže jménem Izrael. Později se dokonce stal otcem dvanácti izraelských kmenů a prapraprapradědečkem Ježíše Nazaretského.

 

Příběh znesvářených, na smrt pohádaných, a nakonec usmířených dvojčat – Jákoba a Ezaua – smíme vnímat jako svědectví o vítězství milosti. Lidem nebyla dána milost jako odměna za spořádaný život. Naopak, hrdinové z Genesis byli schopni hodnotných věcí, jen díky tomu, že k jejich vykonání dostali sílu od Boha. Stejně jako si Bůh vybral Jákoba, před ním Abraháma a Izáka, po něm Josefa, Davida, Mojžíše nebo Izajáše, vybírá si i nás.

Také my můžeme být součástí Božích plánů. Navzdory naším hříchům, navzdory naší slabosti, navzdory tomu, co jsme udělali, když jsme byli vychýlení ze své rovnováhy, nás Bůh zahrnuje svou milostí. Bůh si nás nepoužívá proto, že by jej oslnily naše životní úspěchy. Žehná nám, aby se nám v životě, navzdory všem selháním a neúspěchům, přeci jen podařilo vykonat něco hezkého a hodnotného.

 

Boží milost přichází nejčastěji do nespravedlivého světa, do životního chaosu
a k pomýleným lidem. Bůh i dnes tká své mistrovské dílo z kolosálních rodinných zmatků. V jeho laskavých rukou se pokřivené a nespravedlivé věci stávají materiálem, který je transformován, aby sloužil spáse.

Pokud jste byli někdy podvedeni nebo oklamáni, Bůh ví, jaké to je. Pokud jste se někdy cítili Bohem zapomenutí, opuštěni, vězte, že nenechá otázku – Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? – bez odpovědi. Učinil tak i vůči svému milovanému Synu, když ho vytrhl ze spárů smrti a hrobu, i přesto, že to nebylo hned a nebylo to ani bez bolesti.

Možná se cítíte jako Jákobova první manželka Lea – nemilovaní, odmítnutí, opovržení. A přesto to byla právě Lea, která porodila Judu, syna, z jehož linie vzešel král a Mesiáš. Ačkoli byla Lea lidmi zneužitá a odmítaná, Bůh ji zvláštním způsobem zpětně ocenil a vyznamenal. To je jen jeden příklad toho, jak nepochopitelným způsobem Bůh jedná. Někdy utiší bouři, jindy nechá bouři zuřit a utiší nás, své děti.

A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! (1 Petrův 5,10-11)

 

Bůh nehledá dokonalé lidi z dokonalých rodin. Mnohem raději si do svých plánů zve lidi zlomené, životem všelijak poznamenané, aby jeho milost snadněji prosvítala skrze trhliny jejich duší a vzpomínek, mnohdy slepených slzami.

Bůh nám ukazuje, že může působit v každé životní situaci. On se o naši proměnu zasazuje mnohem více než my. I kdyby se náš hřích zdál být dědičně zakořeněný a trvající po generace, pro Boha není nemožné do situace vstoupit a skrz na skrz ji proměnit.

Bez ohledu na to, jak temná nebo spletitá byla naše minulost, bez ohledu na to, jaká zavazadla si s sebou dodnes neseme, Bůh nás může a chce proměnit. Dokáže přepsat naše životní příběhy dnes a chce tak činit i v budoucnu.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Čtyři dimenze vitrážových oken

Kázání farářky Elišky Geislerové u příležitosti úspěšné renovace vitrážových oken kostela

Chci poslouchat

Hřích popíraný, bagatelizovaný a vyznaný

Opáčko o hříchu a Kristově krvi

Chci poslouchat

V epicentru Boží lásky

Co znamená být pokřtěn v Boží jméno?

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„