Obsah 58. kapitoly starozákonní knihy Izajáš je téměř totožný s obsahem úvodních kapitol. Jen s tím rozdílem, že mezi nimi uběhlo bezmála dvě stě let. Nejprve si řekněme, jaká byla situace, na kterou reaguje autor v úvodu. V polovině 8. století, tedy kolem r. 750 před Kristem, vystupuje prorok Izajáš s příkrou kritikou společnosti, kontaminované morální zkázou, která šla ruku v ruce s odpadlictvím od víry v jediného Boha. Prorok vyhlašuje nad nevěrným národem soud, který bude mít podobu vojenské invaze a nucené deportace. První z nich se odehrála v roce 722 př. n. l., kdy bylo izraelské království rozvráceno a část obyvatelstva byla deportována do Asýrie. V roce 586 př. n. l., tedy po více jak 130 letech, vtrhlo babylónské vojsko do Judska, nejdříve Jeruzalém obléhalo, následně bylo město dobyto. Chrám, který vybudoval král Šalamoun, byl zničen. Několik tisíc lidí bylo násilně odvedeno do Babylóna, mezi nimi významné osobnosti židovské společnosti, kněží a válečníci.

Těmto lidem byla adresována útěšná slova, která nacházíme uprostřed Izajášovy knihy, v kapitolách 40.-55. Obraťte se k Bohu, důvěřujte mu, on vás vysvobodí a přivede zpět do vaší vlasti. Takto by mohlo znít motto, které se ve zmíněné části knihy opakuje. Jak byla tato slova přijímána lidmi? Izraelci reagovali na nucený pobyt v otroctví zintenzivněním duchovního života. Prakticky od chvíle, kdy se ocitli v zajetí, se začali postit. Činili tak v naději, že Bůh jejich post registruje, jejich prosby slyší a přivede je zpět do vlasti. Za jak dlouho nastoupila změna na politické mapě? 50 let se Izraelci postili. 50 let volali k Bohu a vroucně jej žádali, aby se mohli vrátit domů. 50 let zůstalo jejich volání bez odpovědi. Děti, které se narodily v zajetí, viděly, jak umírali jejich rodiče a prarodiče, kteří sdíleli naději, že ještě dříve, než odejdou z tohoto světa, Bůh zasáhne a vysvobodí je. Nepochybně si mnohokrát kladli otázku: jaký smysl měly naše posty a modlitby, když nás Bůh dál nechával žít v cizí zemi?

Po 50 letech, v roce 539 př. n. l., vyhlásil perský král Kýrus II. edikt, který umožňoval Izraelcům, aby se vrátili zpět do vlasti. Jak bychom mohli charakterizovat situaci ve společnosti po návratu ze zajetí? Život společnosti dusila ekonomická a sociální nespravedlnost. Lidé neměli co jíst, kde bydlet, někteří se neměli ani do čeho obléct. Ti, kteří přišli zpět do vlasti, se dívali na domorodé obyvatelstvo spatra. Sami sebe považovali za pravé jádro, elitu společnosti. Těm, co zůstali, vyčítali, že nebyli v obnově města a chrámu aktivnější. K sociálním problémům se přidružoval hluboce zakořeněný strach z cizinců a posedlost etnickou a jazykovou čistotou. V průběhu let navíc náboženské a politické špičky zpronevěřily značné finanční prostředky, které poskytl perský velkokrál Kýros II. na přestavbu jeruzalémského chrámu, a bez ostychu se oddávaly okázalému životnímu stylu.

Lidé byli zklamaní, že se nenaplnily vzletné sliby, které jim byly prorokem adresovány v exilu. Rozklad společnosti a náboženského života, kvůli němuž Hospodin seslal trest v podobě babylónského zajetí, se po návratu z exilu opět stal každodenní můrou. Mnozí měli za to, že jediný způsob, jak dosáhnout skutečné obnovy ve společnosti, je vrátit se k osvědčeným náboženským rituálům. K nim patřila tradičně modlitba, půst a uctívání. Ovšem ani kručící žaludky, zbožná gesta a zachmuřené tváře nedokázaly obnovit zlem prožranou společnost. Ti, kteří se oddávali náboženským praktikám byli zmateni a zklamáni. Ptali se: „Co se ještě musí stát, aby se sláva vrátila do naší země? Co od nás chceš, Bože?“

Smutnou věcí je, že lidé dokáží znehodnotit i tak vznešené věci, jakými jsou půst nebo modlitba. Děje se tak v případě, že si z nich učiní nástroj manipulace s Bohem. Jestliže děláme něco pro Boha, měl by i on udělat něco pro nás. Izajášovi současníci Bohu vytýkali: Jaký má smysl, že se postíme, modlíme, studujeme Písmo, když se stejně nic nemění? Ty nás snad Bože vůbec neposloucháš, anebo to, co děláme tě vůbec nezajímá!?

Jak by mohla znít Boží odpověď? Zacharjáš 7,5-6 „Řekni všemu lidu země i kněžím: Když jste se postili, postili jste se opravdu kvůli mně? A když jíte a pijete, nejíte a nepijete si pro sebe? Vezměte si třeba postní období. Lidé se v něm zříkají zábavy, jídla, alkoholu, cigaret, sladkostí a snaží se více modlit, číst Bibli, přemýšlet o tom, co čtou. Proč to všechno dělají? Má to něco společného s Bohem anebo jen s nimi?

Představa, že rituály obměkčí Boha, je odmítnuta. Každé uctívání, které se promění v kalkul, se stává zbožným divadlem. Bůh od nás nežádá úlisnost, která si chce od něj vysloužit pamlsek. Co tedy žádá? Izajáš vedl Boží lid k tomu, aby svou zbožnost přehodnotili. Obsah jejich modlitebních proseb měl odrážet jejich životní praxi.

Uvedu příklad: Modlíte se o spravedlnost? To znamená, že poté, co vyslovíte na konci své modlitby AMEN, se budete zasazovat o spravedlnost ve svém okolí! Modlíte se o svobodu? Takže nepochybně mimo modlitbu děláte vše proto, aby ji také druzí nalezli! Prosíte, ať vám neschází nic, co je potřeba k důstojnému životu? Zajisté usilujete, aby tak tomu bylo i v případě vašich bližních.

Tradiční půst znamenal přerušení dodávek jídla z náboženských důvodů. Izajáš tuto praxi promýšlí a přichází s novým modelem. Půst by neměl znamenat nějakou formu omezení života, nýbrž obnovení života, tím, že se dojde k novému uspořádání vztahů. Jinými slovy: jedná se o půst od panovačnosti, obviňování, pomluv, prospěchářství a zaslepenosti vůči vlastním nárokům.

Vše, co bylo dosud řečeno, se týkalo postu. Nestálo by za to přehodnotit některé zaběhnuté modlitební mechanismy? Uvedu příklad, který se týká tzv. delegujících modliteb. Tyto modlitby jako by přenášely kompetenci z člověka na Boha. Tedy to, co je v našich možnostech, má nějak způsobit sám Všemohoucí. „Bože, ať je mír„. Jenže, skutečný Bůh je Bohem dialogickým. Může odpovědět třeba: To je hezké, že myslíš na mír. A co s tím ty hodláš konkrétně dělat?

Jiný příklad, tzv. pomáhajících modliteb. „Bože, pomoz mi překonat mou: lenost, ostych, nechuť. Dej mi vůli, odhodlání, rozhodnost.“ Bůh by se mohl zeptat: Jak? Ve spánku? Jako že večer usneš a ráno se probudíš jako hrdina, hrdinka (svatý, moudrý, osvícený)? Tohle přeci člověk musí kousek po kousku cvičit. Co na to Bůh? „Napodobuj, dokud neuspěješ„.

A pak jsou zde modlitby děkovné. „Děkujeme, že žijeme v míru. To znamená: děkujeme ti, že za nás v boji se zlem bojují Ukrajinci„. Co na to Bůh? Představ si, člověče, kdybys mohl něco málo, malinko soucitně z utrpení tohoto národa vzít na sebe. Říkáš, že to nejde? A říkáš to mně? 

Někdy si přejeme, aby Bůh změnil svět, a nám se v něm žilo lépe. A zapomínáme, že Bůh chce především změnit nás, aby byl svět lepší. Anebo vidíme, že ve světě existuje nějaký skutečně vážný problém, zatímco Bůh vidí, že skutečně vážný problém se nachází spíše v nás. Nestačí vědět, co děláme špatně, potřebujeme vědět, jak to máme dělat dobře. Lidé potřebují více než radu, které by mohli naslouchat. Lidé potřebují příklad, který by mohli následovat. A ten nacházíme v Kristu.

V Kristu vidíme způsob, jak jít cestou, po níž nás chce Bůh vést, místo abychom Boha žádali, ať nás vede cestou pohodlnější. V Kristu vidíme, jak žít naplněný život se všemi omezeními, která k němu patří, a nechtít vytřískat ze života to, co z něho získat nelze. V Kristu vidíme radostné prožívání každého okamžiku, nikoli život obtížený starostmi, jak změnit to, co změnit nelze. Kristus žil zázračný život, neboť objevil nezničitelný vztah s Bohem, který je nejvíc.