Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.
Zachovávat v mysli nebo rozvažovat. Ani jedno z těchto slov, přesněji sloves, nepoužíváme často. A není nám blízká ani činnost, kterou popisují. Kdy jste naposledy na otázku – Cos dělal včera? – odpověděli: zachovával jsem něco v mysli; případně: rozvažoval jsem? Oba výrazy naznačují, že Marie o vánočních událostech intenzivně přemýšlela. A přemýšlela o nich často. Její myšlenky se k této události opakovaně vracely, díky čemuž se stávaly utříděné a organizované.
Jestliže se v našem životě budou opakovaně setkávat naše myšlenky s událostmi s Ježíšova života, mohu vám slíbit, že se začnou dít věci. Dobré věci. Nečekané věci. Překvapivě nové věci.
Na vztahu s Bohem je úžasné, že se nemusíme bát o to, jak se zachová druhá strana. V lidském vztahu si tím nikdy nemůžeme být jisti. Ve vztahu s Bohem si tím můžeme být jisti vždy.
Jestliže zachováváme v mysli to, co koná Bůh, a rozvažujeme o tom, smíme si být jisti, že:
1.náš život bude den ode dne hlubší a bohatší
2. se nebude jednat o chvilkovou záležitost, kterou Bůh svévolně ukončí
Bůh, ve kterého křesťané věří, je totiž Bohem, který dílo, do kterého se jednou pustil, neopouští. Mohli bychom jej nazvat Bohem, který miluje radikální láskou.
Když v nebi Bůh Otec hovořil se svým Synem o situaci, do jaké se dostalo lidstvo v důsledku hříchu, nebylo to úsměvné povídání. A ve vážném duchu se odehrával i plán spásy člověka, který Bůh svému Synovi předložil.
Říká se, že andělé, kteří oznámili pastýřům radost, plynoucí z Ježíšova narození, se po odchodu pastýřů do Betléma rozplakali. Protože oni už tehdy věděli, že jesle jsou počátkem křížové cesty.
Když Boží Syn viděl, že se člověk, paralyzovaný hříchem, sám z bludiště, do kterého se zamotal, nedostane, rozhodl se jej zachránit. Ovšem žádná jednoduchá strategie tady nefungovala.
Syn svému Otci oznámil, že je odhodlán sestoupit za člověkem až na zem, a bude-li to nutné, třeba i do samotného pekla. A dodal: jsem ochoten pro záchranu lidí dokonce i zemřít.
Říká se, že andělé, kteří sledovali Velkopáteční scenérii na Golgatě, se poté, co byl Ježíš položen do hrobu, usmívali. To proto, že oni už tehdy věděli, že smrt na kříži a hrob jsou předehrou velkého Velikonočního vítězství.
To, že se Bůh stal člověkem, lze vykládat jako projev absolutního šílenství nebo radikální lásky. Jako křesťané věříme, že druhá možnost je správná.
O Ježíšově narození byla již ve Starém zákoně vypovězena mnohá proroctví. Patří k nim také Izajášovo proroctví, které jsme dnes slyšeli od oltáře. Je v něm řeč o vlku, který bude pobývat s beránkem, o levhartu, odpočívajícím s kůzletem. Tele a lvíče budou jednou spolu a stejně tak kráva s medvědicí.
Pán Ježíš znal ta proroctví. Není pochyb o tom, že se zamýšlel nad tím, nakolik se s jeho příchodem naplnila. Jistě mu, stejně jako nám neuniklo, že ne všechna se naplnila zcela. Část toho, co zůstalo nenaplněno, delegoval na své následovníky, na křesťany, na církev, na nás.
Když se například začteme do proroctví o proutku, který vyrůstá na pařezu, můžeme si to vyložit jako výzvu k tomu, abychom se přičinili o příchod nových křesťanů, kteří se v církvi objeví, aniž by měli nějaké křesťanské kořeny, případně byli ovlivnění křesťanskou tradicí.
Cožpak není náš ostravský sbor tím nejlepším místem, tím nejvhodnějším prostředím a obyvatelé města Ostravy ti, kteří Krista naléhavě potřebují?
Uděl nám všem spokojenost, vlej do našich srdcí svornost. To napsal do svého velkolepého textu České mše vánoční rožmitálský učitel Jan Jakub Ryba. Uděl nám všem spokojenost, vlej do našich srdcí svornost. Zastavme se na chvíli u toho slova svornost.
Zkusme si jí představit jako lidskou komunitu, která má schopnost nás zachytit nebo zachránit. Zvláště v okamžiku, kdy se nám v našem životě něco děje, nebo se naše životy hroutí. Ať je to vlastní rodina, přátelé, sbor nebo stát.
Funkční komunita, stojící na předivu kvalitních, láskyplných vztahů, dokáže v životě jednotlivce zázraky. V životě jednotlivce, který je třeba momentálně poznamenaný nouzí jakéhokoli druhu.
Farářka Vendula Glancová z Hvozdnice to velmi hezky vyjádřila v jednom ze svých kázání: My jsme z Bible zvyklí, že zázrak je něco, co působí Bůh. Bůh zcela jistě zázraky přináší a přispívá k nim, ale ty zázraky ve svých vlastních životech a v životech našich bližních, máme možnost působit my. Děje se tak skrze komunitu a vztahy. Bůh nechce působit zázraky bez nás. Chce si k nim použít naše ruce, naše ústa, naše srdce, naše síly, zkrátka nás, lidské bytosti, jako nástroje svých zázraků. Jsou to naše slova útěchy, jsou to naše oči lásky, jsou to naše gesta pomoci, která působí doslova zázraky v životech nebo duších druhých lidí, zejména tam, kde jsou jejich životy poznamenané samotou, ztrátou, beznadějí, strachem.
Lidé v naší blízkosti potřebují zázračnou pomoc. K tomu je potřeba naší přítomnosti, našich zázračných gest. Modleme se, abychom se mohli o těchto Vánocích i v celém příštím roce podílet na zázraku, který spočívá v tom, že tvoříme komunitu, která je postavena na prostém zájmu o lidi kolem nás. O jejich život, o jejich duše, o jejich spásu.