Jak máme žít? Tato otázka zaměstnávala starověké Izraelce, poté, co byli osvobozeni z egyptského otroctví. Jak teď máme žít? Otrocký život v Egyptě, kterému unikli, byl nelidsky krutý, hrozný, nesnesitelný. Ale v Egyptě měli alespoň domy. Měli jídlo. Věděli, co mohou očekávat.

Teď byli na poušti. Neustále se někam přesouvali. Každý den se ukládali k spánku na jiném místě. Jídlo? Díky Bohu, že každý den padalo zázračně z nebe. Voda? Té nebylo nazbyt, ale když už byla žízeň k nevydržení, vytryskla – jako zázrakem – ze skály.

Suma sumárum: poté, co opustili Egypt si nebyli jisti kam jdou, jak se tam dostanou, kdy se tam dostanou a co mají dělat mezitím. Jak teď máme žít? Jestliže jste se někdy cítili znejistěni, zmateni, vyčerpaní nebo ztraceni a nevěděli jste, kterým směrem se v životě vydat, nebude pro vás těžké představit si, jak na tom byli Izraelci.

Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“

Udělej nám boha, nabádali Izraelci Árona. Co tomu předcházelo? Netrpělivost, obavy a úzkost. Mojžíš se od nich vzdálil a stále se nevracel. Dovedu si představit, jak každé další ráno vykukovali ze svých stanů, zda je před nimi oblakový sloup, symbolizující Boží přítomnost. Ale kdepak, nebyl tam!

A tak se ptali: Kde je Mojžíš? A hlavně: kde je Bůh? Není divu, že je přemohl strach a pochybnosti: Co když Bůh už déle nebude uspokojovat naše potřeby? Na Boha, který tady není s námi, se přeci nedá spolehnout. To, co potřebujeme, si budeme muset vytvořit sami. Vezmeme věci do svých rukou a sami zaplníme to, co v našich srdcích schází.

V té chvíli, kdy si připadali opuštěni, nechráněni a zranitelní, řekli Áronovi: Udělej nám boha, kterého můžeme vidět, na kterého si můžeme sáhnout, který bude hezky vypadat, bude mít svou hodnotu, který nám bude drahý. Udělej nám boha, naléhali Izraelci na Árona. A k jeho zhotovení neváhali poskytnout šperky. Odkud je měli? Získali je od svých sousedů ještě dříve, než opustili Egypt.

Ze zlatých náušnic Áron zhotovil sochu býčka. Podobně jako zlato značí trvalost a drahocennost, býček znamená mládí, sílu a plodnost. Mládí, síla, sex, a to všechno ve zlatě. Lid o tomto zpodobnění boha prohlásil: To je náš bůh, který nás vyvedl z egyptské země. Neuvěřitelný zkrat, pomyslíte si. A přesto si dovolím tvrdit, že zlatý býček nebyl na celém tom počínání to nejzvrácenější. Ve zlatém býčkovi můžeme vidět spíše symptom, prozrazující zhroucení hodnot, ke kterému došlo v srdcích Izraelců.

Ve chvíli, kdy naplnění svých nejhlubších tužeb spojíme s něčím stvořeným a nikoli se Stvořitelem, otevíráme brány jakémusi trojskému koni, který se nepozorovaně rozhostí v našem srdci a během krátké doby rozloží priority vetkané do našeho nitra samotným Tvůrcem.

Které to jsou? Vypovídá o nich první přikázání, které obsahuje tuto formulaci: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.

Zažili jste někdy v životě situaci, kdy vás pohltily pochybnosti: Kde je Bůh? Je stále s námi? Můžeme na něj spoléhat? A odpověď nepřicházela a nepřicházela? A tak to pokračovalo nějaký čas. Naše odolnost se opotřebovávala. Nezní vám povědomě touha po strukturovaném, bezpečném a zmapovaném životě, kde jsou všechny okolnosti kontrolovatelné a předvídatelné? Bytostně toužíme po zmírnění bolesti, nalezení smyslu, zakoušení bezpečí a jistoty. Vyhýbáme se strachu, úzkosti, ztrátám, pochybnostem, bolestem a zápasům. Ani jedno z dříve uvedených přání není špatné, nebezpečné se stává ve chvíli, kdy se touha promění v nárok naší obsedantní duše. Když se nám něco z toho nedostává od Boha, hledáme si náhradní řešení.

Co může být takovým zlatým telátkem pro nás? Čím můžeme nahradit Hospodina? Zlaté tele bylo zhotoveno z hezky vypadajících šperků. A náhradní bohové mohou stejně tak vypadat přitažlivě: talent, zkušenost, podnikavost, cílevědomost, využití vlivu a moci. Ale pozor: náhradní bohové nevykazují žádnou spolehlivost! Můžeme vkládat své naděje do zdravého životního stylu, ale zdravý životní styl není zárukou zdraví. Vysportované tělo není zárukou toho, že naše geny nikdy nezmutují a nezblázní se. To, že jsme známí a uznávaní ještě neznamená, že takovými zůstaneme navždy. Bohatství není zárukou prosperity a úspěchu. Cesta do budoucnosti není zaručena trvalým jměním, nýbrž trvalou důvěrou k Bohu.

Vraťme se zpět do příběhu z knihy Exodus. Bůh mezitím na hoře Mojžíšovi sdělil, jaké lumpárny lid v jeho nepřítomnosti vyváděl. Mojžíš hrůzou oněměl. Ovšem jen do okamžiku, kdy zklamaný a očividně rozhněvaný Bůh začal hovořit o trestu. V té chvíli se z Mojžíše stává skutečný vůdce, který se za svůj lid u Boha přimlouvá a prosí jej, aby upustil od svého záměru skoncovat s tímto duchovně schizofrenním lidem. Rozhovor Mojžíše s Hospodinem připomíná situaci, kdy se rozhádají dva přátelé, Nejprve vzplane první výbuch vzteku, ale pak pozvolna mizí a hledá se nějaké řešení.

Mojžíš, jako prostředník, obměkčuje Hospodina, upomíná Boha na jeho vlastní milosrdenství. Jde na to chytře, když říká: podívej, jak bys vypadal před ostatními národy, kdybys nás vyhladil. Vždyť by se ti Egypťané smáli – vyvedl je na poušť, aby je tam povraždil. Rozpomeň se na to, že mezi námi byly i lepší časy – rozpomeň se na Abrahama, na Izáka, na Jákoba – vždyť jsi s nimi uzavřel smlouvu. Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. A Hospodin litoval. To je takřka neuvěřitelné svědectví o Hospodinu. A zároveň naše jediná naděje. Vidíme zde nesmírnou sílu přímluvné modlitby, její význam je tu napjatý až k prasknutí.

Kdyby nám Bůh vždy dával přesně to, co chceme, ve chvíli, kdy to chceme, v množství, které chceme, a tak dlouho, jak si přejeme, neměli bychom potřebu vynalézat alternativního boha. Ale Bůh to z nějakého důvodu nedělá.

Nemít jiného boha znamená, že naším bohem nemůže být ani strach. Ať se děje jakékoli násilí, ať se přijímají jakékoli zákony, ať přijde jakákoli tragédie, nemůžeme se nechat ovládat strachem.

To první, co nám Hospodin přikazuje, zní: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Řídit se tímto přikázáním znamená, že máme stále na paměti Boží nejvyšší moc a Boží hlubokou lásku k nám. Můžeme pociťovat strach, ale strach nás nemůže ovládat, protože strach není naším bohem. Nemít jiného boha znamená zachovat si svobodu žít v lásce, míru, milosrdenství a spravedlnosti, které požaduje Bůh. Bůh nám daroval život. Zbavil nás otroctví hříchu. Učinil nás svobodnými. Zformoval z nás rodinu víry. Nevytvářejme si boha, nechme se Bohem dále tvořit!