Neděle Trojice svaté je výjimečná v tom, že se jedná o jediný svátek v církevním kalendáři, kdy se nezaměřujeme na nějakou událost z Ježíšova života – například na narození, křest, ukřižování nebo vzkříšení – neboť předmětem našeho slavení je článek víry, doktrína.

Většina z vás tuší to, co neomylně ví každý Svědek Jehovův, že slovo Trojice se v Bibli nevyskytuje. Raná církev se pro tento termín přiklonila na základě mnoha náznaků a formulací, které jsou rozesety v celé Bibli.

Trojiční dogma je mnohem více tajemství než nauka, kterou by bylo možné vystihnout pomocí definice nebo racionálně pochopit. Cožpak lze dokázat, že růže krásně voní, anebo že nás nějaká báseň chytla za srdce? Můžete dokázat majestátnost symfonie? Lze vysvětlit lásku? Není tomu tak, že je téměř vždy nevysvětlitelná? Můžeme ji pouze zakusit nebo prožít.

Trojjediný vztah Otce, Syna a Ducha svatého je něco podobného. Toto tajemství lze pouze obdivovat, oslavovat, zakusit, nikoli však vyložit. Co z toho plyne? Kazatel, který pronáší kázání ve svátek Trojice si musí dávat obzvláště velký pozor, aby své posluchače ani nenudil složitými teologickými úvahami o Trojici, ale zároveň aby u nich nevzbudil podezření, že tento článek víry je natolik iracionální, že nemá smysl ztrácet s ním čas.

Tuto výzvu jsem vzal vážně, čehož důkazem by mohla být hned má první prosba, abyste si představili, že máte v ruce láhev šampaňského, se kterou pořádně zatřesete. Co se s největší pravděpodobností stane? Špunt vystřelí obrovskou rychlostí, následován gejzírem šumivého nápoje, jehož první kapky jen stěží zamíří do připravených sklenic. Nějak podobně tomu bylo na počátku stvoření.

Představuji si to tak, že dříve, než vznikl svět, byla láska mezi osobami Boží Trojice – stejně jako nápoj šampaňského – nasycená tak intenzivně, že bylo jen otázkou času, kdy přijde okamžik, v němž bude dán Boží překypující lásce volný průchod. A pak se to stalo. Láska, která až doposud pulsovala mezi Otcem-Synem-Duchem svatým expandovala do celého kosmu. Vše, co přišlo do kontaktu s proudy této lásky, se probudilo k novému životu.

Se spolupůsobením tří aktérů – Boha, Božího Ducha a Božího Slova, kterým Bůh tvoří – se nesetkáváme pouze na úplném začátku Bible. Stejní protagonisté jsou přítomni také u Ježíšova křtu:
V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ (Evangelium podle Marka 1,9-11) Otec, který je hlasem; Syn, který je Slovem; a Duch, který poletuje jako holubice. Když Ježíš vystoupí z vody Jordánu, Otec ho zahalí a obklopí láskyplnými slovy: Ty jsi můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil. V tutéž chvíli ho Duch přikrývá svou mocí.

Řečtí teologové, kteří se pokoušeli co nejvýstižněji popsat dění v niterném životě Trojice hovořili o tanci lásky, jehož kreace všechny tři osoby jedinečným způsobem ztvárňují, a k němuž zvou i ostatní tvory. Na tuto odvážnou myšlenku navázali i pozdější autoři. Jedním z nich je C. S. Lewis, který napsal: v křesťanství Bůh není něčím nebo někým statickým, nýbrž představuje dynamické, pulsující působení, život, takřka něco na způsob dramatu. Je to dokonce něco jako tanec. A další teolog k tomuto přidává: Pro každou z osob Trojice jsou ostatní osoby středem jejího bytí. Každá v ustavičném pohybu přátelské blízkosti a přijetí druhé dvě obklopuje a krouží kolem nich. Boží niterný život překypuje pozorností vůči druhým.

Každý z Trojice – Otec, Syn i Duch – se zaměřuje na ostatní, vroucně je miluje a slouží jim. Lze říci, že nějak tak si můžeme představit vrchol blaženosti. Podobně je tomu na úrovni partnerských vztahů. Když poznáme někoho, koho hluboce milujeme, pro koho bychom udělali cokoli a zjistíme, že dotyčný nebo dotyčná k nám cítí totéž, zakoušíme nevyslovitelné štěstí. A právě takové štěstí prožívá Bůh od věčnosti. Otec, Syn a Duch se navzájem zahrnují láskou, radostí a hlubokým obdivem a navzájem si slouží. Neustále usilují o slávu toho druhého.

 Protikladem tance, který ztvárňuje Boží Trojice, je statická sebestřednost. Život zahleděný do sebe nemá v sobě dynamiku, je statický, neměnný. Sebestředný člověk chce, aby se všechno točilo kolem něj. Jeho zájmy mají přednost před zájmy druhých.

Lze tento anti-tanec nějak názorně ilustrovat? Zkuste si představit, jak spolu na pódiu stojí pět, deset, sto lidí, a každý z nich chce být středem dění. Všichni tam stojí a říkají druhým: ty se musíš točit kolem mě. Ovšem, když se má s pohybem začít, je to nejen nebezpečné, ale dokonce nemožné. Nic hezkého nelze pozorovat.

U Trojice je tomu úplně jinak. Namísto sebestřednosti charakterizuje Otce, Syna a Ducha v samotné jejich podstatě vzájemně se dávající láska. Žádná osoba Trojice nevyžaduje, aby ty ostatní kroužily kolem ní. Každá z nich se místo toho ochotně točí a krouží kolem druhých dvou.

Proč o tom, co se děje uvnitř Božího života, vůbec hovoříme? K čemu jsou tyto pokusy porozumět Božímu tajemství, které nás v nepředstavitelné míře překračuje? Záleží na tom vůbec? Záleží na tom víc, než se může na první pohled zdát.

Především z toho důvodu, že různé názory na Boha mají různé důsledky pro to, jak lidé žijí, podle čeho se rozhodují a čemu dávají v životě přednost. Jestliže někdo přitaká názoru, že Bůh neexistuje, to znamená, že lidé se na planetě vyskytli pouze jako produkty náhodných procesů, pak je to, čemu říkáme láska, jen chemický stav mozku. Nic posvátného, nic hodného úcty ani následování.

Pokusy porozumět tajemství Božího života jsou důležité také z toho důvodu, že člověk se stává podobný tomu, co uctívá. Pokud je středobodem vesmíru společenství osob Boží Trojice, které se navzájem znají a milují, doslova tančí radostí, pak nejvyšší skutečnost a jediná smysluplná náplň života spočívá ve vztazích založených na lásce.

V polovině letošního května zemřel známý americký protestantský kazatel Timothy Keller. V jedné ze svých knih klade tyto otázky: Tančíte, nebo jen věříte, že Bůh tam nahoře někde je? Tančíte nebo se k Bohu jen tu a tam pomodlíte, když máte potíže? Tančíte, nebo se rozhlížíte a hledáte někoho, kdo by kolem vás obíhal? Pokud je život božský tanec, pak ze všeho nejvíc potřebujete roztančit. K tomu jste byli stvořeni. Jste stvořeni k tomu, abyste se dali do Božího tance s Trojicí.

Ježíš nám přišel nabídnout to, z čeho se po celou věčnost těšil. Tanec troj-osobního života. Pozval nás, abychom se k němu přidali a s úctou, něžností, lehkostí a noblesou tančili ve svých manželstvích, v našich rodinách, v našem sboru, v naší církvi, v celé širém světě.