„Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“  Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. (Jan 14,1-9)

Občas se nás může zmocnit přesvědčení, že situace, ve které se nacházíme, anebo svět, který nás obklopuje, ještě nebyl v horší kondici než právě teď. S podobným vyhodnocením se setkáváme u učedníků ve chvíli, kdy před nimi Ježíš kreslí události, kterým budou čelit v nejbližších hodinách a dnech. Chvějící se srdce a děs. Obě tato slova popisují atmosféru, kterou zakoušeli, dostatečně výmluvně.

Proč je důležité pamatovat na kontext? Abychom si uvědomili, že Ježíšova slova o tom, že nikdo nepřichází k Bohu pouze skrze něj, nezazněla na nějakém soudním přelíčení religionistů, které mělo rozhodnout o tom, které náboženství je to pravé.

Ježíšův výrok – nikdo nepřichází k Otci než skrze mne – je jeden z nejznámějších biblických veršů, ale zároveň patří k těm nechvalně proslulým textům, které bývají nezřídka zneužívány k vylučování druhých. Je třeba říci, že vždy, když se tato slova používají pro tyto účely, se jedná o zásadní nepochopení.

Ježíšovo tvrzení se nemělo stát lakmusovým papírkem, jehož zbarvení by rozhodovalo o tom, „kdo se dostane do nebe“. V těch slovech máme slyšet to, co jeho první, k smrti vyděšení adresáti. A sice procítěné ujištění, že Ježíš bude vždy s nimi.

V otázce Tomáše – Jak můžeme znát cestu? – je vyjádřena touha znát alespoň nějaké souřadnice, aby učedníci vůbec dokázali najít po Ježíšově odchodu cestu do „Božího domu“. Ježíšovu reakci na tuto prosbu bychom mohli parafrázovat následovně: Tu cestu už znáte! Znáte cestu, po níž jsme spolu kráčeli, pravdu, jíž jsme se učili, život, který jsme spolu žili — pokračujte, a když tak budete činit, budu s vámi.

Jinými slovy, Ježíš trvá na tom, že i když odchází, každodenní život jeho následovníků – žitý podle jeho učení, zvláště podle nového přikázání, aby se milovali navzájem, jako on miloval je – bude nezpochybnitelným znamením jejich trvalého společenství s ním.

Ježíš ujišťuje zarmoucené učedníky – tehdy i dnes – že je neopouští. Nenechá je jako sirotky. Nebojte se: zůstaňte na cestě k Bohu a budeme dál spolu! A tuto pastorační péči a útěchu nepřerušuje žádnou zneklidňující vsuvkou, žádným výrokem o vyloučení druhých ze spásy.

Lze se na to podívat i jinak. Poslední hodiny před Ježíšovou smrtí s ním učedníci neřeší otázku, zda se k Bohu dostanou jen jeho následovníci a nikdo jiný. Kdyby Ježíš odpovídal na tuto otázku, pak by výrok „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ skutečně vyjadřoval o vyloučení. Ve skutečnosti však zaznívá jiná otázka: „Jdeme k Bohu, zasvětili jsme tomuto putování svůj život – ale neztratíme bez tebe, našeho pastýře, cestu?“ A jako odpověď na tuto otázku zaznívají slova útěchy: Vzchopte se – dokud směřujete k Bohu, budete se mnou, půjdete vedle mne, ve mně a „skrze“ mne – neboť já jsem ta cesta!

Ježíšova slova „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ nejsou pronesena káravým tónem. Naopak, Ježíšův tón je plný něhy, protože jeho záměrem je potěšit a ujistit své přátele: Nebojte se. Jen pokračujte v následování mého učení, kráčejte po Cestě — a já budu s vámi. Ba více, naše společenství bude ještě hlubší než dosud.

Dnes kráčíme vedle sebe — ale ve dnech, které přijdou, budu přebývat ve vás a vy ve mně. Dnes jdete v mých stopách — ale přijde čas, kdy budete, řečeno obrazně, kráčet „v mých nohou“ a já budu kráčet ve vašich. Stanete se mým tělem, mýma rukama i nohama i slovem pro svět, který potřebuje uzdravení, spravedlnost a dobrou zprávu. Vidíte? Neopouštím vás. Naopak, budu přebývat ve vás a vy ve mně. Nenechám vás osiřelé!

Na začátku své duchovní autobiografie významný středověký teolog Augustin napsal: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě.“ Proč jsme tak často chronicky neklidní? Ne proto, že bychom byli chvilkově neurotičtí nebo občas nesoustředění. Protože naše srdce trvale nespočívá V Bohu. Jsme stvořeni pro Boha. Jsme stvořeni pro velikost, která přesahuje tento svět. A ačkoli je tento svět nádherný, nikdy v něm nenajdeme plnost. Jako stvořené bytosti si nemůžeme pomoci, my totiž vždy hledíme k širšímu horizontu.

Jeden z největších teologů minulého století – Karl Rahner – jednou obdržel dopis od přítele, který mu psal: „Oženil jsem se, mám šťastné manželství, máme děti, všechno se vyvíjí dobře – a přesto mám pocit, že v mém životě něco chybí. Co je se mnou v nepořádku?“ Rahner odpověděl: „V trýzni z nedostatečnosti všeho dosažitelného se učíš, že v tomto životě neexistuje dokončená symfonie.“ Nikdo nedosáhne dokončené symfonie. A proto je neklid ve skutečnosti zdravý. Brání nám spokojit se s něčím menším než s tím nejlepším. Uchovává nás před usazením v pouhé dostatečnosti.

Učedník Filip Ježíšovi řekl: Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme! Ukaž nám, jaký Bůh skutečně je. Tato otázka stále žije v mnoha lidech. Možná více, než si připouštíme. Ježíš odpovídá: Kdo viděl mne, viděl Otce. Jinými slovy: Chceš-li vědět, jaký je Otec, podívej se na toho, který myje nohy. Podívej se na toho, který se dotýká ran. Podívej se na toho, který sytí hladové. Podívej se na toho, který dělá místo u stolu. Podívej se na toho, který odpouští z kříže. Podívej se na Vzkříšeného, který přichází do zamčené místnosti a vyslovuje pokoj. Ježíš zjevuje pravé srdce Otce. Chceme-li vědět, jaký je Bůh, díváme se na Ježíše. Na jeho soucit, jeho blízkost, jeho odmítnutí ubližovat.

Někteří z nás byli vedeni k tomu, aby si Boha představovali jako toho, kdo kontroluje seznam hostů. Ježíš nám ukazuje Otce, který připravuje dům. Otcův dům není odměnou pro lidi, kteří nikdy nepochybovali. Není to soukromé duchovní sídlo pro ty, kdo měli na všechno správné odpovědi. Je to prostorný život Boží, díky Kristu otevřený i pro nás. Otcův dům také není místo, kam půjdeme později. Otcův dům je život, pro který Bůh v nás vytváří prostor už nyní.

Kristus nás potkává uprostřed našeho strachu, nikoli až poté, co jsme jej vyřešili. Promlouvá do znepokojených srdcí, ne do těch, která jsme předem uklidili. Zve nás do Otcova domu, ve kterém je místo. I pro vyděšené učedníky. I pro lidi, jejichž srdce byla znepokojena: zármutkem, ranami, nejistotou, ztrátou, strachem, že Bůh možná není tak milující, jak to vidíme u Ježíše. Ježíš říká, že je tu místo pro mne, pro tebe, pro každého. Protože každý je Bohem milován. A každý sem patří.

Jak se můžeme stávat podobnými Kristu? Například tím, že

• se učíme zůstávat s lidmi v jejich neklidu místo toho, abychom jej napravovali nebo umlčovali;
• pečujeme o srdce druhých dříve, než se snažíme odpovědět na jejich otázky;
• se stáváme těmi, kteří vytvářejí prostor místo toho, aby jej střežili;
• naše životy odráží široké, pohostinné srdce Otcova domu;
• důvěřujeme, že proměna se děje skrze přítomnost, nikoli skrze tlak;
• se stáváme živými místy Boží přítomnosti;
• jsme lidmi, se kterými mohou druzí zakusit bezpečí, uzdravení a lásku.

Ježíš neodpovídá na strach tím, že by učedníkům podal mapu – tudy jděte -, hrozbu – s těmi nemějte nic společného -, nebo recept na život – podle něho se zařiďte. Dává sebe. Cestu domů. Pravdu o Otci. Život, který uzdravuje tím, že vtahuje do Boží prostorné lásky.