Jméno a příjmení. Obojí nese mnohem více informací, než se může na první poslech zdát. Takové příjmení se podobá QR kódu, který by milovníci rodokmenů dokázali rozšifrovat a vyčíst z něj velké množství informací, které nám, nezorientovaným, zůstává skryté. V naší genealogii by pravděpodobně mohli narazit na úspěšné muže a ženy, ale také na ty, kteří se životem sotva protloukli. U některých předků zřejmě překvapí dlouhověkost, u jiných se vznáší otazníky nad příčinou předčasného úmrtí. Někteří naši předci byli vzdělaní a úspěšní, jiní chudí a zdánlivě bezvýznamní. Život jedněch byl poznamenán potem a krví, jiní jím propluli docela snadno. Nejeden z nás by žasnul, kdyby měl příležitost seznámit se s celým bohatstvím, jež v sobě skrývá naše rodné příjmení.

Jestliže jméno člověka vypovídá o nositeli tolik podstatných informací, není tomu podobně i s Božím jménem? Jaké je pravé Boží jméno? Svědkové Jehovovi se domnívají, že jako jediní znají na tuto otázku správnou odpověď. V Bibli je to ovšem trochu komplikovanější.

Na jejích stránkách se setkáváme s postupným odhalováním Božího jména. Bůh se nejprve představoval jako otec patriarchů – Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův. Mojžíšovi na jeho zvídavý dotaz odpověděl, že jeho jméno je tak trochu hádankou: Jsem, který Jsem.

Ježíš vedl své učedníky k tomu, aby Boha nazývali Otcem. Plnou verzi Božího jména představil učedníkům teprve po svém vzkříšení. Dočítáme se o tom na konci Matoušova evangelia, v souvislosti s ustanovením křtu svatého: Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.  Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18-20)

Křestní formule, která zmiňuje všechny tři osoby, chce zdůraznit, že každá z nich se na spáse podílí rovnocenným způsobem. Pojďme si to nyní trochu podrobněji rozebrat.

Bůh Otec si přeje, abychom nejen existovali, ale zejména abychom dokázali poznat lásku, kterou k nám má. Přeje si žít s námi v důvěrném vztahu. S tímto záměrem vysílá do světa svého Syna, abychom z toho, co pro nás Ježíš dělá pochopili, jak moc nás Otec miluje. Kdokoli vidí Ježíše, vidí Otce a poznává jeho lásku k nám. Tuto lásku zakoušíme jako osobně se nás dotýkající díky moci Ducha svatého, který proniká samotným jádrem naší bytosti.

Křest je vstupní bod, něco jako posvátné dveře, kterými vstupujeme do důvěrného vztahu s Bohem, který je Otec, Syn a Duch svatý. Křest je pohyb z temnoty do světla, ze společenství se světem do společenství s Bohem a Božím lidem. Být pokřtěn do jména Otce, Syna a Ducha svatého znamená být umístěn do silového pole všech tří osob Boží Trojice. O korintských křesťanech apoštol Pavel napsal, že byli obmyti, posvěceni a ospravedlněni „ve jménu Páně“. (1 Kor 6,11).

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. Jinými slovy: vezměte jméno BO+S+DS a skrze ně ukazujte a vyprávějte světu, jaký je Bůh. Jděte, a řekněte to světu, protože to je dobrá zpráva, která svět změní. Ale cožpak máme moc vzbudit v někom víru? Není to vše spíše otázka milosti? Co je to vlastně ta milost a jak se týká víry? Milost je něco, co nikdy nemůžeme získat, ale vždy jen dostat. Milost si nemůžeme nijak zasloužit nebo ji k sobě nějak přivábit, stejně jako si nemůžeme navodit chuť malin nebo zmrzliny. Dobrý spánek je milost a stejně tak i hezké sny. Vůně a vláha deště jsou rovněž nezasloužená milost. Jestliže nám někdo vyzná lásku, je to milost. Jestliže někoho milujeme, je to dar.

Ve křtu člověk dostává dar nového života. Děje se tak díky milosti. Nemusí pro to udělat nic. Bůh říká: dávám ti život a místenku do církve. Možná, že jsi až doteď nežil s Bohem a církví. Je dobré, že jsi začal právě teď. Bez tebe by společenství církve nebylo úplné.

Víra tě ze světa nevytrhává. Budeš v něm dál žít. A budou se v něm dít věci nádherné i hrozné. Ale neboj se. Od této chvíle budu vždy s tebou. Vždyť svět jsem tvořil s myšlenkou na tebe. Stejně jako každý jiný dar, také dar víry může být tvůj, když po něm sáhneš a vezmeš si ho. Jednou pochopíš, že i to, že po něm vůbec můžeš sáhnout a vzít si ho, je dar.

Vyjádřeno trojičně: Je to Duch od Boha, který otevírá oči našeho srdce, aby viděly dovnitř, skrze i za to všechno. Duch, kterého Otec posílá jako odpověď na Synovu přímluvu, aby nám dal milost vírou pochopit věci zakořeněné ve věčnosti.

Je mi dána veškerá moc. Tak zní překlad Ježíšových slov do češtiny. Je zajímavé, že v anglických překladech se setkáváme se slovem autorita. Je mi dána veškerá autorita. V evangeliu je Ježíšova autorita spojena s uzdravením a odpuštěním. To znamená, že autorita mu nesloužila k tomu, aby si okolní svět podřídil, nýbrž aby jej osvobozoval. Ježíšova autorita je moc osvobozující milosti.

Nevím jak vám, ale mě se slovo moc zdá poněkud odtažité, kdežto termín autorita více naléhavější. Zvláště, když si uvědomíme, jak v několika posledních staletích západní společnost před autoritou utíkala. Reformace vymanila jednotlivce z podřízenosti vůči autoritě církve. Racionalismus odmítl autoritu Písma (Bible). Filosof Kant zpochybnil autoritu rozumu. Útěk před nejrůznějšími podobami autorit přetrvává dodnes: lidé zpochybňují autoritu vlády, společenských norem, institucí vůbec. Autoritu nahradila autonomie, jinými slovy: jsme to my, kdo chceme mít věci pod kontrolou.

Máme pod kontrolou své zdraví? Jsme to my, kdo má rozhodující vliv v rodině? Můžeme o sobě tvrdit, že v manželství dominuje naše vůle? Řídí se naše děti bezvýhradnou poslušností k nám? Jestliže tomu tak není, měli bychom začít přemýšlet, zda by nebylo vhodné opustit představu autority založenou na ovládají druhých a osvojit si ježíšovské pojetí autority, které spočívá v osvobozování druhých k jejich plnohodnotnějšímu životu.

Svátek Trojice je vyhrazen tomu, abychom si znovu uvědomili, že Bůh má v sobě tolik lásky, že není možné, aby existoval sám. Síla lásky, která je v Bohu Otci, je tak mocná, dynamická a hluboká, že je odpovědná za vznik veškerého stvoření. Bůh má v rukou dějiny světa i jejich vyznění. Ježíš, Bůh Syn, se stal člověkem, vstoupil do světa a nebál se umazat si nejen ruce, ale i celý svůj život lidstvím, včetně smrti. Skrze Ducha svatého jsme schopni být ve společenství s Bohem v každém okamžiku našeho života, on nás provází i v té největší osamocenosti, inspiruje, posiluje a motivuje.