Starost o to, kde sehnat jídlo, jak zajistit stravování, případně zefektivnit zásobování potravinami, provázela o prázdninách táborové vedoucí a provozní rekreačních resortů. Nyní je úkolem osob zodpovědných za provoz školních či závodních jídelen, restaurací a hotelů. Tato oblast vlastně není cizí nikomu z nás. Jíst musíme všichni, připravovat pokrm nebo jej zajišťovat pro sebe a ty, o které se staráme, musíme taktéž.

Nemělo by nás tudíž překvapit, že této aktuální problematice je věnována pozornost také v Bibli. Pojednává o ní téměř celá 6. kapitola Janova evangelia. Zmíněny jsou potřeby hladovějících, ale pominuty nejsou ani individuální nároky jednotlivců. Důležité myšlenky nejsou čtenářům předloženy v nějaké ucelené formě „Manuálu proti hladu“, spíše je musíme zaslechnout v rozhovoru, který vede Ježíš se svými partnery dialogu.

Kdo jimi jsou? Evangelista je někdy označuje slovem „oni“, jindy „Židé“.

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6,56-69)

Při četbě těchto řádků jsme skoro v pokušení pohlížet na tyto lidi jako na tvrdohlavé a zarputilé odmítače myšlenky, že člověk není živ pouze chlebem. Ovšem ke konci kapitoly jsou mezi těmi, kteří Ježíšova slova nechápou, případně jsou z nich zmateni, anebo se proti nim dokonce vymezují, zařazeni sami učedníci.

Nechává nás klidnými, že o našich duchovních předcích z evangelia slyšíme, že je Ježíšova slova obtěžovala nebo dokonce urážela? Leckdo by od nich mohl očekávat lepší vyhodnocení situace. Vždyť už nějaký čas s Ježíšem chodili, řídili se jeho pokyny, byli účastni zázraků. Cožpak to nestačilo? Zřejmě ne. Jestliže v nich vzbudila odmítavou reakci slova o chlebu života, jak budou reagovat na zmínky o chlebu, který musí být lámán, obětován, ano, zcela zmařen?

Tyto obavy nevyslovil nikdo jiný než Ježíš. A pokračoval: Jak je možné, že srdce lidí, kteří v životě učinili zkušenost s tolika duchovními zkušenostmi, anebo byli dokonce očitými svědky zázraků, zůstává nadále tvrdé a neoblomné? A na tuto otázku si také sám odpověděl: Tělo samo, nic neznamená. Jinými slovy: dokud člověk vyhodnocuje okolní dění pouze měřítkem toho, co je normální, racionální, pragmatické, nikdy neprohlédne k hlubšímu rozměru života, natož k myšlence, že obětování života by mohlo vést k jeho rozhojnění. Uvěřit v to není výsledkem rozumového uvažování, nýbrž darem Božím.

Již před chvílí zaznělo, že evangelista je pečlivý pozorovatel, který si všímá, že nevíra necharakterizovala pouze ty, kteří byli vně nejbližšího Ježíšova kruhu. Nevíra se stala tématem v samotném středu Ježíšovy skupiny. A to dokonce nejen u těch, kteří od něj odešli, ale také u těch, kteří s ním zůstali.

Kdo jsme my v tomto vyprávění? Těmi, kteří se od Ježíše odvrací a odchází, anebo těmi, kteří s Petrem vyznávají, že Ježíš je jediný, s kým má smysl zůstat? Být součástí davu znamená podléhat davovému vyhodnocení. V případě nasycených tisíců probíhalo uvažování mas následovně: máme hlad – zázračně se nám dostalo nasycení – znovu máme hlad – intuitivně hledáme chlebodárce a naléháme na něj, aby zázrak zopakoval. Vnímáte, kolik zištnosti se za tímto jednání skrývá? Tam, kde jsou velká očekávání, obvykle následují velká rozčarování. Ne jinak tomu bylo u těch, kteří se opakovaně dožadovali nasycení. Ježíš jim v poměrně složitém kázání vysvětlil, jakým způsobem je on sám chlebem života. Položil důraz na tyto skutečnosti:

• Bůh vám mým prostřednictvím nabízí vše, co potřebujete k plnohodnotnému životu;
• nejenže vám Bůh nabízí opravdový život, on ve vás dokonce vzbuzuje víru, díky které smíte tento jedinečný, plnohodnotný život přijmout;
• věřit znamená zcela se ztotožnit se způsobem mého života, jinými slovy: přijmout mé tělo a krev.

Na toto přímočaré sdělení reagovali mnozí z učedníků odchodem. Zůstala jen hrstka nejvěrnějších. Odmítavá reakce Ježíše neodradila. A neměla by odradit ani nás. Církev vlastně stále pracuje v kontextu nezájmu a odmítání. Přirozenou lidskou reakcí na náročnější způsob života je otočit se, odejít, vyhnout se povolání, tím spíše kříži.

Bůh, který dovoluje člověku, aby od něj odešel, je pro nás nepochopitelný, ba tajemný. Očekávali bychom, že na konci starozákonní knihy Jozue, která je živým svědectvím o tom, jak Hospodin vyvedl Boží lid z egyptského otroctví a daroval jim zaslíbenou zemi, adresuje Jozue výzvu: Milovaní, sami vidíte, kolik vám toho Pán Bůh dal. Teď jej nemůže zklamat, nemůžete od něj odejít. Musíte mu sloužit. Ale Jozue místo toho uspořádal jakési referendum, ve kterém lidem předložil toto sdělení: Jste svobodní. Můžete odejít. Rozhodněte se, zda chcete sloužit Bohu nebo ne. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu. Zaráží nás ta míra svobody, zvláště v kontextu starozákonní doby.

Překvapivá je rovněž Ježíšova reakce na masový odliv příznivců. Ježíš kvůli němu nezměnil téma své promluvy, ani nezvolil podbízivou strategii. Menšinová církev v post-křesťanské společnosti je zaměřena na vstřícnost. Máme za to, že prvořadým posláním křesťanů je být otevření, zvát, přemlouvat k účasti. Přiznejme si, že v důsledku řídnoucích kruhů se nám jaksi vytrácí ten nadhled, ta svoboda, dovolit lidem, aby odešli, aniž bychom je strašili hněvem nebo zatracením.

V církvi nejsme proto, že se bojíme. A doufám že ani z donucení nebo jen kvůli tradici. Přicházíme na bohoslužby, jsme živou součástí církve, protože chceme. A jsme si vědomi, že Ten, kvůli kterému sem přicházíme, nám ponechal svobodu odejít. Ve sboru, v církvi, zůstáváme proto, že máme důvod. Jak zní? Pane, Ty máš slova života věčného. Jestliže někdo neobjevil hodnotu věčného života, nevidí v něm ani smysl, ani nic významného, dovolme mu odejít. Možná, že teprve až bude vně, uvidí to, co neviděl uvnitř.

Petrovo vyznání – Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života – není projev rezignace nad bezvýchodnou situací. Něco ve smyslu: stejně tady není nic, pro co bych se měl nadchnout. Dám přednost vrabci v hrsti než holubu na střeše. Petr, společně s ostatními, učinil zkušenost s Ježíšem, který je dárce pravého života. Jelikož se jedná o zkušenost kontraintuitivní, nesamozřejmou. Ježíš ji vysvětluje jako důsledek Božího vyvolení.

Na závěr se pokusme v několika bodech shrnout, co plyne ze skutečnosti, že člověk akceptuje Ježíše jako Dárce života věčného:

1. takový člověk přijímá, že v něm není zdroj života. Ten objevil v Bohu.
2. Bůh je dárcem života, ale také víry. Víru člověk není schopen v sobě vykřesat.
3. Možnost zachránit sebe sama je vyloučena. Spásná akce nespadá do naší agendy.
4. Život věčný je pro evangelistu totéž, co život opravdový, autentický.
5. Je to Bůh, kdo lidem otevírá oči, uši i srdce, aby takový život přijali a jím žili.