Rozhovor je úžasný dar, který jsme od Boha obdrželi. Už jenom samotný fakt, že můžeme mluvit, naslouchat druhému, rozmlouvat s Bohem, případně být svědky rozhovoru druhých je obdivuhodná výsada. Dnes je před námi část vůbec nejdelšího rozhovoru nejen v Novém zákoně, ale v celé Bibli.

Přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.  Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? (Jan 4,4-11)

Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; 6  tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.  7  Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – 8  Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – 9  Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. 10  Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ 11  Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?

V evangeliu jsme dnes četli o rozhovoru Ježíše se samaritánskou ženou. Přišla ke studni v poledne, což je zvláštní doba na čerpání vody. Většina lidí přichází brzy ráno, dokud je vzduch ještě chladný. K poledni je město většinou prázdné. Horko zaplaví prostor, a dokonce i zvířata se stahují do stínu. Studna by tedy měla být opuštěná. To byl zřejmě důvod, proč přišla právě tehdy.

Jestliže se váš život stane složitý, začnete si všímat tichých hodin města. Naučíte se, kdy se ulice vyprázdní. Naučíte se, které cesty vám dovolí projít, aniž byste se museli s někým setkat. Poledne má své výhody.

Evangelium nám o té ženě říká jen velmi málo, ale vkládá do příběhu jeden detail jako kámen do padající vody: měla pět mužů. A muž, se kterým nyní žije, není jejím manželem. Ta věta vyvolá mnohé domněnky, aniž by cokoli vysvětlovala. Můžeme si představit roky, které za ní stojí. Naděje i konce. Pomalu přicházející poznání, že se v mém životě cosi stále znovu bortí na stejném místě. Pět mužů. Pět pokusů o lásku. Pět studní, které slibovaly vodu a nějakým způsobem ji znovu zanechaly žíznivou. A tak kráčí ke studni se džbánem vyváženým na rameni, pravděpodobně nepřemýšlí o ničem zvláštním. Jen o drobných každodenních úkonech, které udržují život v pohybu. Načerpat vodu. Donést ji domů. Prožít den.

Když však dojde ke studni, uvidí tam někoho sedět. Muže. Cizince. Vypadá jako poutník, znavený cestou, který dlouho kráčel a nyní se konečně zastavil u studny. Na okamžik by mohla předpokládat, že ji bude ignorovat. Cestovatelé to obvykle dělají. Ale místo toho se na ni podívá a řekne něco nečekaného: Dej mi napít. Je to zvláštní způsob, jakým Bůh začíná rozhovor s lidskou bytostí. Je to také podivuhodný způsob, jakým Bůh začíná vztah. A podivuhodné je, že to není jediný okamžik, kdy Bůh mluví tímto způsobem. Na konci svého života, když visí na kříži, zaznamenává Janovo evangelium jedno z posledních slov, která Ježíš vysloví, než zemře: žízním.

Rozhovor se nejprve točil kolem běžných technikálií: Pane, nemáš ani vědro a studna je hluboká. Odkud tedy načerpáš živou vodu? V jeho průběhu se žena postupně stávala stále více otevřenou a bezprostřední. Až do určitého bodu. Jsou věci, které v rozhovoru neotevíráte, pokud nejste skutečně dobří přátelé. Téměř cokoli, co se týká intimního života, spadá do této kategorie. Takže i podle měřítek jednadvacátého století — natož prvního — byl Ježíš skutečně za hranou, když ženě řekl: Jdi, zavolej svého muže.

Ona se však tímto rozpoznáním pravdy o ní nenechala odradit. Neodešla rozhořčeně pryč. Rozhodla se, že co je v debatě dovoleno jednomu, by mělo být dovoleno i druhému. A opáčila: Naši otcové uctívali na této hoře. Všimli jste si minulého času? Samaritáni už na hoře Gerazím Boha neuctívali, protože Židé zničili jejich chrám přibližně sto dvacet let před tímto rozhovorem. Mezi Samaritány a Židy panovala ošklivá a nepříjemná historie. A tato žena místo zdvořilého vyhýbání se konfliktům na ně záměrně poukázala. Ježíš se neurazil a nezaujal obrannou pozici. Řekl, že místo uctívání ve skutečnosti není rozhodující. Že Bůh si přeje, aby jej lidé uctívali v duchu a v pravdě.

 Rádi tento výrok citujeme a dnes zní dobře. Té ženě však musel znít podivně. Protože mu ta slova nevěřila. Řekla: Až přijde Mesiáš, všechno vysvětlí. Je to jako když se děti přou a jedno z nich nakonec řekne: Zeptejme se mámy. Nebo když jste unaveni z hádky o nějakou věc a řeknete: Bůh ví, jak to je. Tato samaritánská žena neřekla, že Ježíš je Mesiáš. Řekla, že Samaritáni a Židé budou muset počkat na Mesiáše, aby tento spor o uctívání vyřešil. A Ježíš na to zareagoval slovy: Já jsem. Tedy: Já jsem Mesiáš.

A právě v tomto vrcholném okamžiku se učedníci vracejí. Hollywoodský režisér by to nenapsal lépe. Představuji si, že žena pocítila úlevu. Jak měla reagovat na to, co právě slyšela? A zatímco učedníci Ježíše obtěžují, aby něco snědl, ona využívá příležitosti a odbíhá. Vypráví lidem ve městě o muži u studny, který ví o její minulosti. Je ochotna sdílet a prodiskutovat svou zkušenost s ostatními ve své komunitě. Je to snad Mesiáš?

Lidé z města jsou vtaženi do její zvědavosti. Přicházejí ke studni, aby Ježíše sami uviděli. Dokonce si jej natolik oblíbí, že jej zvou, aby u nich zůstal dva dny, aby jej mohli lépe poznat. Nevíme, co se během těchto dnů odehrálo. Pravděpodobně mnoho a mnoho rozhovorů — některé možná stejně nepohodlné jako ten prvotní u studny.

Je velmi pravděpodobné, že Ježíšovi někdo konečně podal vodu k pití. A ještě pravděpodobnější je, že jim Ježíš nabídl vodu živou. Jejich víra vyrostla z ochoty naslouchat jeden druhému a z ochoty věnovat čas naslouchání Ježíši. Jejich víra se rozvíjela uprostřed předsudků, tváří v tvář komplikované historii, na podnět jedné z nejméně vážených osob v jejich společenství. Tato pomalá, zneklidňující, těžce vybojovaná víra společenství je zázrakem, o který chceme usilovat i v našem společenství.

Podobáme se samařské ženě. Většina z nás stráví život chozením od jedné studny ke druhé, přesvědčeni, že ta příští konečně utiší žízeň. Čerpáme ze studní romantické lásky, uznání, rozptýlení, úspěchu, pozornosti, potěšení — z čehokoli, co na chvíli slibuje úlevu. A někdy to dokonce funguje, alespoň po určitou dobu. Voda je chladná. Džbán se naplní. Ten okamžik se zdá být dostatečný. Ale zanedlouho se žízeň vrátí, stejně neústupná a matoucí jako předtím, a my znovu zjišťujeme, že kráčíme zpět ke studni v naději, že tentokrát voda vydrží. Stále znovu se vracíme ke studnám a znovu nabíráme vodu. A to je místo, kde nás Ježíš potkává. Na obyčejných místech našeho každodenního života. Nabízí živou vodu nám, kteří jsme již všechno ostatní vyzkoušeli. Dává se poznat žíznivým ještě dříve, než svůj život dají do pořádku.

Evangelium zmiňuje jeden malý detail, který lze snadno přehlédnout, pokud čteme příliš rychle. Ta žena nechala svůj džbán u studny. Tento tichý detail nese tíhu celého příběhu. Přišla ke studni, protože potřebovala vodu. To byl důvod té cesty v horku, džbán vyvážený na rameni, pečlivé načasování, které jí mělo dovolit přijít tehdy, když jsou ulice prázdné. Ale někde uprostřed toho zvláštního rozhovoru byl důvod, proč přišla, tiše vytlačen. Žena, která přišla pro vodu, ji zapomněla přinést domů.

Setkání s Bohem občas změní pořadí v hierarchii naší žízně. To, o čem jste si mysleli, že to potřebujeme, začne ztrácet svou naléhavost. Dlouhá cesta zpět ke studni se náhle zdá být zbytečná. Živá voda totiž není k nalezení na dně studny, kde čeká na to, až bude vytažena vzhůru. Začne se pohybovat ve vašem nitru. A jakmile se to stane, staré džbány už se nezdají být tak důležité jako dříve. Džbán tam stále stojí vedle studny. Žena, která přišla pro vodu, jej tam už navždy zanechala. Evangelium, to je nabídka přijít s prázdnoutou k Tomu, kdo ji dokáže naplnit. Voda, kterou dává Ježíš, ta nevysychá.

Pane, ty znáš náš život. Znáš dlouhý řetězec začátků i konců.

Znáš jména, zklamání i tichou bolest, která přichází po lásce, jež nevydržela.

Znáš důvody, proč přicházíme čerpat vodu tehdy, když jsou ulice prázdné.

Někteří z nás jsou unaveni.

Unaveni z toho, že se musí neustále upomínat o úctu.

Unaveni z toho, že se vrací ke stejným studnám.

Zůstaň s námi v naší únavě.

Tam, kde nám stud řekl, abychom se skryli.

Tam, kde nás zklamání naučilo podezíravosti.

Jsou-li v nás pravdy, které se bojíme vyslovit, přistupuj k nim se soucitem.

Jsou-li v nás rány, kolem nichž jsme uspořádali svůj život, posaď se vedle nich.

Jestliže jsme uvěřili, že nás naše minulost diskvalifikuje,

odnauč nás opakovat tuto lež.

Učiň nás natolik odvážnými,

abychom zanechali své džbány,

abychom nepochybovali o tom,

že jsme víc než to, co neseme.

Daruj nám vodu, která nevysychá. Amen.