Příběh o proměnění je v evangeliích podivuhodnou zvláštností. Až na několik málo výjimek vypadal Ježíš po všechny dny svého života tak obyčejně, jak jen obyčejnost může vypadat. Navzdory obvyklému zobrazování v uměleckých dílech nebyla nad jeho hlavou žádná viditelná svatozář, jeho tvář ani její výraz nenesly žádnou nebesky blaženou stopu. Byl skutečně člověkem, jak to církev po dlouhá staletí vyznává. A přece byl zároveň skutečně Bohem, avšak většinou skrytě, inkognito. S výjimkou tohoto okamžiku.
Šest dní poté, co Ježíš poprvé předpověděl svou smrt, bere Petra, Jakuba a Jana a vyvádí je na vysokou horu, aby byli sami. Možná mají při výstupu po strmém svahu na mysli dřívější horské výpravy, zvláště Ježíšovo nezapomenutelné kázání na hoře. S čím se jeho nejbližší setkají při této příležitosti, setkají? Bude to něco nového? Kdykoli evangelium zmiňuje horu, starozákonní paměť se probouzí. Hora je místem Božího zjevení, místem smlouvy, místem zásadních dějinných událostí. Hora Mórija – kde byl Izák téměř obětován, kde David staví oltář a kde Šalomoun později buduje chrám. Hora Choréb/Sinaj – místo, na němž byla darována smlouva. Nebo hory Hermon či Sión. Jedna hora za druhou – každá spojena s významným okamžikem dějin spásy. Není divu, že když Ježíš vede učedníky na horu, smíme očekávat událost mimořádného významu.
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ (Evangelium Matouše 17,1-9)
Bůh mohl na horu přivést mnoho postav z dějin Izraele, avšak přivádí Mojžíše a Eliáše. Proč? Oba odešli z tohoto světa neobvyklým způsobem. Ačkoli se o Mojžíšově smrti dozvídáme v závěrečných verších knihy Deuteronomium, zároveň čteme, že nikdo až podnes nezná místo jeho hrobu. Ani Eliáš nezemřel obvyklým způsobem. V tajemstvím zahalené scenérii byl vzat ohnivým vozem do nebe. Jestliže je Ježíš spatřen ve společnosti Mojžíše a Eliáše znamená to, že je jejich duchovní dědic, spolupracovník, pokračovatel a dovršitel jejich svatého díla.
O čem Mojžíš a Eliáš s Ježíšem hovořili? Matouš ani Marek to neuvádějí. Lukáš však sděluje, že mluvili o Ježíšově exodu neboli cestě či ještě přesněji o vyvedení, které měl dovršit v Jeruzalémě. Proč právě o tom? Protože v celém Starém zákoně – počínaje knihou proroka Izajáše, přes Jeremiáše, Ozeáše a další – zaznívá zaslíbení nového exodu, spojeného s příchodem spásy.
Ježíšova cesta v Jeruzalémě je tedy chápána jako nový a definitivní exodus, v němž Bůh vysvobozuje svůj lid skrze utrpení, smrt a oslavení svého Syna. Jestliže Mojžíš vyvedl lid z Egypta, Ježíš, coby Mesiáš, shromáždí všechny své ztracené děti a přivede je zpět domů k Otci. Nejen svůj lid Izrael, ale také národy. Půjde tedy o exodus kosmopolitní, univerzální.
Na vrcholu hory Petr rozpoznává, že Ježíšův oslnivý zjev v přítomnosti Mojžíše a Eliáše je významný – Pane, je dobré, že jsme zde! – avšak plně nechápe, co vidí. Jeho návrh postavit tři stánky či příbytky zní jako pokus zachytit tento okamžik, zkrotit tuto divokou zkušenost a proměnit ji v běžné setkání. Lze si představit Petra, jak poskakuje s rukou ve vzduchu jako žák na prvním stupni, který zoufale touží dát správnou odpověď, ale nemůže ji zcela vystihnout, protože plně nerozumí otázce. Ve své snaze porozumět velkolepé proměně, jež se odehrává před jeho očima, se Petr pokouší dát slova nevyslovitelnému. A skutečně, zatímco ještě mluví zastíní je všechny jasný oblak.
Když ve Starém zákoně slyšíme o oblaku, měli bychom automaticky detekovat Boží přítomnost. Oblak je totiž v biblických vyprávěních opakovaně spojován s Božím zjevením. V knize Exodus vede Bůh Izrael oblakovým sloupem. Anebo jiný příklad – Bůh sestupuje na horu Sinaj v hustém oblaku. A další: když je na konci knihy Exodus dokončen svatostánek, oblak slávy jej přikrývá a naplňuje. Když čteme ve Starém zákoně o oblaku, měli bychom primárně myslet na Boží přítomnost. Jestliže se oblak objevil na hoře Proměnění, víme, že tam byl přítomen Bůh. A to nejen v hlase, který promlouval, ale také v Ježíšově těle – Božím svatostánku.
Nyní se dostáváme k tomu, co bylo předmětem Božího oslovení. Směrem k Ježíši zaznívá Toto je můj Syn. To je jazyk žalmu druhého, korunovačního žalmu Mesiáše jako krále národů, kde Bůh říká: Ty jsi můj Syn. Milovaný – to je zase ozvěna knihy Genesis, kde je Izák nazván milovaným synem Abrahamovým. V něm jsem nalezl zalíbení. Tato slova nás vrací k proroku Izajášovi a k písni o Hospodinově služebníku: Hle, můj služebník, jehož podpírám, můj vyvolený, v němž má duše nalezla zalíbení. A konečně zazní: Toho poslouchejte. Jako by v pozadí stál Mojžíš a přikyvoval: ano, poslouchejte jej. Neboť Mojžíš předpověděl příchod proroka podobného jemu, kterého má lid poslouchat, jak stojí v knize Deuteronomium. A hle, zde je.
Ježíš promlouvá k Petrovi a ostatním: Vstaňte a nebojte se. Jeho dotek je znamením útěchy, jeho slova ujišťují, že cokoli bude následovat, zůstává v Božích rukou, jakkoli mohou být okolnosti děsivé. Vidění, kterého byli tři učedníci svědky, bylo mocné a významově bohaté, avšak ještě nenastal čas, aby o této zkušenosti vyprávěli ostatním. Dokud Ježíš nebyl ukřižován, položen do hrobu a vzkříšen z mrtvých, by toto vyprávění stejně nebylo pochopeno. Plnější smysl příběhu zahrnuje ještě jinou horu, na které učedníci přijali po Ježíšově vzkříšení zaslíbení, že jeho příběh a jejich příběhy budou navždy propleteny, ať už stojí na vrcholcích hor, či procházejí údolími, nebo se nacházejí kdekoli mezi tím: A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věku.
Nikdo z nás není božský tak, jako byl božský Ježíš. Nový zákon nám však říká, že jsme byli znovu stvořeni k jeho oslavenému obrazu, že všichni, kdo nyní žijí „v Kristu“, se již nyní stali novým stvořením. Smutné je, že na tuto skutečnost mnohdy zapomínáme. Když jsme nelaskaví vůči bližnímu, ubližujeme někomu, kdo — kdybychom mohli spatřit, kým skutečně je v Kristu – by nás snad přiměl padnout na kolena. Podobně když zneužíváme vlastní tělo nebo se různými způsoby ponižujeme, zapomínáme, kým jsme v Kristu.
Proměnění bylo svým způsobem jedinečnou událostí, náležející výlučně Ježíši. Jeho nejhlubší pravda však nyní přebývá hluboko i v nás. Tato vzpomínka nám dává důvod žít již nyní pro Krista a zároveň si uchovávat naději přesahující hrob. Podobně jako Mojžíš a Eliáš i my jednoho dne uvidíme Krista v jeho plné slávě a stejně tak i my budeme v plnosti prezentovat to, čím jsme již nyní ve skrytosti: oslavené bytosti v Kristu.
