Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. 2 Jeho učedníci se ho zeptali: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl. (Jan 9,1-7)

Dnes máme před sebou příběh o fyzickém uzdravení. Kdybychom se pozastavili nad strukturou, kolem které je celé vyprávění vystavěno, zjistíme, že samotný zázrak zabírá jen krátký úsek příběhu. To, co následuje, je dlouhá posloupnost výslechů, vyšetřování a stupňujícího se nepřátelství. Mnoho lidí mluví spolu – a buďme upřímní – často jeden proti druhému. Sousedé se přou o totožnost onoho muže, náboženské autority zkoumají okolnosti jeho uzdravení, jeho rodiče se od něj ze strachu z vyloučení ze synagogy distancují. Spor se nesoustřeďuje na to, zda muž nyní skutečně vidí, nýbrž na to, zda tato událost neohrožuje autoritu těch, kteří stojí v čele. Rád bych varoval před unáhleným vyhodnocením některých postav příběhu. Uvedu příklad: není náhoda, že evangelista Jan nechá klíčovou otázku celého vyprávění – Kdo zhřešil? – vypovědět učedníky, a to hned na samém začátku příběhu. Předmětem jejich primárního zájmu je příčina slepoty postiženého muže. Jeho handicap se pro ně stává teologickou hádankou. Byla to jeho vina? Vina jeho rodičů? Něčí hřích?

My lidé milujeme vzorce. Je to jedna z našich silných stránek – hledání významů a souvislostí. Je to však také jedna z našich slabostí. Chceme se chránit. A tak hledáme důvody, proč by se nějaká špatná věc neměla stát právě nám. A když to děláme, mnohdy si nakonec najdeme nějakého člověka – obětního beránka – kterému se něco zlého skutečně přihodilo. Možná si teď říkáte: není v Bibli celá jedna velká kniha, která se zabývá právě touto otázkou? Ano, je. Je to kniha Jób. A není snad Jób spravedlivý muž, na něhož se snáší jedna pohroma za druhou? Ano. A nepřicházejí snad jeho přátelé a nekrmí ho právě tímto druhem snadných odpovědí – že musel udělat něco špatného, a proto si zasloužil trest od Boha? Ano, přesně to dělají. A neodpovídá snad Bůh Jóbovi tím, že mu připomíná své trvalé, neomezené a hojné stvořitelské dílo? Právě to Bůh činí.

Proč je válka na Ukrajině? A proč se válčí v Iránu a Libanonu? Proč se tento člověk narodil slepý? Některé věci se dějí kvůli lidské agresi. Některé věci se dějí také kvůli dobrým úmyslům, které se strašlivým způsobem zvrtnou. Ale mnoho věcí se prostě stává. Dějí se. A žádná z dříve zmíněných možností se na ně nevztahuje. Bůh nestojí za hladomorem, zneužíváním, rakovinou, válkou ani vykořisťováním jako jejich tajný architekt. Bůh není skrytým autorem jakéhosi učebního programu vystavěného z lidské bolesti. Božské působení se vždy sklání k životu, uzdravení, spravedlnosti, kráse, smíření a rozkvětu.

Ježíš říká: Narodil se slepý, aby se na něm zjevily Boží skutky. Pro mě je tato věta trochu šikmou plochou. Jako kdyby nějak naznačovala, že za svou slepotu ten muž přeci jen nějak může. Když se však podíváme hlouběji, nemyslím si, že právě to měl Ježíš na mysli. Když nám Ježíš říká, že se tento člověk narodil slepý, aby se na něm zjevily Boží skutky, připomíná nám, že Bůh nechce, aby ten člověk nebyl schopen vidět.

Bůh nechce utrpení ani bolest pro nikoho z nás. Ježíš spíše potvrzuje, že Boží dílo stvoření ještě není dokončeno. Stále pokračuje. Je tvořivé, plodné, velkorysé. Neměli bychom zapomínat, že žijeme ve světě, kde už něco z Božího království začalo, ale ještě stále to není Boží království v dokonalé podobě. A platí to i obráceně: jakkoli mohou některé momentální situace vypadat hrozivě, nevíme, jak bude Bůh jednat, nevíme, co se stane dál. Čekejme. Buďme pozorní. Dost možná, že právě v tom spočívá srdce tohoto příběhu.

Jedno z nejnebezpečnějších pokušení náboženství je, že hledání odpovědi na otázku, jak zapadá utrpení do božské správy světa, zanechá zraněné ještě osamělejší, než byli dříve. Otázka nezní: Proč se dobrým lidem dějí špatné věci? A jak se jim mohu vyhnout? Otázka zní: Jak Bůh odpovídá na lidská omezení? A jak odpovídáme my, když se setkáváme s Božím pokračujícím, milujícím a tvořivým jednáním, které tato omezení překonávají?

Vraťme se ještě jednou k lidem, kteří mluví jeden k druhému, ale také jeden proti druhému. Jak reagovali na svého bližního, který byl uzdraven? Přiběhli k němu s radostí a říkali: Člověče, ty vidíš! Ne. Tragédií není to, že někteří jsou slepí v biologickém smyslu, nýbrž to, že jiní se stali slepými v morálním a sociálním smyslu, a přitom trvají na tom, že vidí zcela jasně. A nyní si představme, že nám hrozí, že se jim budeme podobat. Jestliže jsme naznačili negativní vzorec, pokusme se definovat jaké společenství by si z nás Bůh v těchto obtížných a zmatených časech přál mít. Povolává nás, abychom se vzdali obviňování a vzájemných výčitek a místo toho se učili vykládat svět – ve vší jeho kráse i utrpení, v jeho požehnáních i těžkostech – jako nepřetržitý proud příležitostí účastnit se „Božích skutků“ lásky, uzdravení a smíření.

Dobrá zpráva evangelia pro tento týden je zcela zřejmá: Ježíš přichází, aby nám daroval pravý zrak i hlubší porozumění. Pohlížejte na těžkosti jinak, říká Ježíš – ne jako na důsledky hříchů minulosti, nýbrž jako na příležitosti účastnit se „Božích skutků“ podivuhodné milosti zde a nyní.

Truchlícímu rodiči není třeba říkat, že smrt dítěte byla seslána z nějakého důvodu. Utrpení není především hádankou. Je výkřikem. A jestliže Bůh je láska, pak nás tento výkřik nevyzývá, abychom rozluštili nebe. Vyzývá nás, abychom se stávali plněji lidmi ve společenství s Bohem, který působí pro život.

Bůh je zde. Bůh jedná. Bůh je mezi námi přítomen, otevírá cesty k dobru a povolává jednotlivce i společenství k odvaze, nápravě a naději. Jak odpovíme na Boží milující a tvořivé dílo? Ježíš nám říká: Slavte dnes. Slavte zítra. Slavte pozítří. A den poté. A každý další den. Tento příběh nám připomíná, že Bůh je dobrý pořád.

Bože, který nás vidíš, přicházíme k tobě z míst čekání: z čekáren, telefonátů, návštěv.

Čekáme, až někdo porozumí tomu, co se odehrává uvnitř našich těl. Čekáme na uzdravení, na okamžik, kdy se život znovu bude zdát možný.

Muž v Janově příběhu znal něco z tohoto čekání. Byl člověkem, který žil uvnitř skutečnosti, kterou si nevybral.

A ty jsi ho viděl. Ne jako problém, který je třeba vyřešit. Ne jako varování. Ale jako člověka, milované dítě Boží.

Dnes k tobě přinášíme svá vlastní neviditelná místa. Osamělost nesení otázek, na něž nikdo jiný nedokáže odpovědět. Tichý strach, který roste v mezidobí mezi návštěvami lékaře. Touhu vrátit se k věcem, které milujeme. Touhu znovu se cítit celiství. Touhu znovu se cítit užiteční, živí, sami sebou.

Bože, zůstaň s námi v nejistotě, v čekání, v tichu.

Dej nám zakusit svou přítomnost a blízkost někoho, kdo nás vidí, kdo nás zná, kdo s námi zůstává. Ať i v dlouhém čekání pamatujeme: nejsme otázkou, kterou je třeba vyřešit, ale lidmi, které miluješ. Amen.