Na Velký pátek svou pozornost obvykle zaměřujeme na to, co vidíme. V evangeliích čteme scény o Ježíšově utrpení, bolesti, smrti. Zastavit se, rozjímat o tom, co všechno pro nás Ježíš vytrpěl a uchovávat tyto obrazy v mysli, je nejen důležité, ale zároveň i bolestné.

Rozjímat o Ježíšových pašijích lze nejen prostřednictvím toho, co vidíme, ale také prostřednictvím toho, co slyšíme. Našemu přemítání nemusí vévodit pouze otázka: Jaké by bylo, vidět vše na vlastní oči? Ale také: Jaké by to bylo, kdybychom vše mohli slyšet na vlastní uši?

Zkusme na chvíli naslouchat. Jak asi zněl Velký pátek?

Slyšíme zbraně, řinčící v zahradě.

Useknuté ucho služebníka.

Kříž vláčený ulicemi.

Člověka, který pod jeho tíhou klopýtá.

Všude křik.

Jak zní bič trhající lidské tělo?

Jak zní hřeby pronikající kůží?

Na Velký pátek tyto věci vidíme, ale slyšíme je také?

Jestliže svou pozornost soustředíme na akustické vjemy pašijí, nemůžeme přeslechnout výsměch vojáků, kteří si v jednom okamžiku pašijí učinili z Ježíše herce, který byl proti své vůli obsazen do hlavní role jejich absurdního divadla. Krutost se  proměnila v bizarní rituál, jako kdyby výsměch potřeboval liturgii, k zastření hanebné pravdy o člověku, který se posmívá Bohu, protože nedokáže snést ticho, v němž Bůh trpí.

A tak se kolem Ukřižovaného rozehrává temná parodie posvátného obřadu: plášť místo roucha, třtina místo žezla, trnová koruna místo diadému. Smích vojáků zní jako pokřivený chorál, v němž lidská zpupnost napodobuje bohoslužbu, aniž by tušila, že právě v této groteskní liturgii se rodí tajemství vykoupení. Tam, kde měl výsměch triumfovat, začíná tiše působit milost. Tam, kde člověk inscenuje své kruté divadlo, Bůh – mlčky a bez potlesku – uskutečňuje drama spásy.

Jestliže náš zrak registruje okamžik, v němž vojáci splétají větve trnitého keře do kruhového tvaru, aby je vtlačily do Ježíšovy hlavy, nemůžeme se ubránit otázce: Jak zní trny prorážející kůži, bořící se do citlivé tkáně čela a spánků? Téměř neslyšně se krev řine na povrch, stéká po vlasech, zalévá obočí, takže zrak brzy halí do rudého oparu.

Jako drsný doprovod tohoto krutého obřadu zní posměch vojáků. Klekají před Ježíšem v parodii: Buď zdráv, králi. A přece ten výsměch zrazuje sám sebe. Vojáci se domnívají, že ponižují uchazeče o trůn. Ve skutečnosti samo stvoření korunuje svého Krále.

Trny neprobodávají pouze kůži. Ony zjevují nejhlubší logiku vtělení. Bůh nevykupuje svět z odstupu. Vstupuje do jeho ran. Bolest se shromažďuje na hlavě Toho, skrze něhož byl svět stvořen.

Sténání světa, který zapomněl svou původní hudbu, se vtiskuje do těla Božího Syna. Utrpení stvoření si nachází cestu do mysli Boží. A jakmile vstoupí do mysli Boží, nemůže již zůstat tím, čím bylo. To je tajemství skryté v barbarské korunovaci.

Vojáci to netuší. Nechávají se unášet zjištěním, že utrpení může být zábavné, pokud patří někomu jinému. A přece ve své krutosti konají liturgii starší než archaický rituál.

Vkládají na Krista žal světa. A on jej přijímá. Nesnímá korunu z hlavy. Je to totiž jediná koruna, kterou mohl zraněný svět dát svému Králi.

Pokud slyšíme toto všechno, slyšíme ozvěny hrozné lidské tragédie. Ale toto echo není vše. Víra za tím vším slyší tlukot Božího srdce, které bije láskou k hříšníkům na všech místech, ve všech dobách a životních situacích: láskou k tobě, ke mně, k celému světu.

Apoštol Pavel napsal, že před jménem Ježíšovým se skloní každé koleno — na nebi i na zemi i pod zemí — a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán, k slávě Boha Otce.

Důležité je pamatovat, že Bůh se ke každému člověku sklání dříve, než mu kterýkoli z lidských synů a kterákoli z lidských dcer jsou vůbec schopni poklonu opětovat.

Apoštol Jan dosvědčuje, že v okamžiku smrti Ježíš řekl: Dokonáno jest!“, a poté, píše: „sklonil hlavu a odevzdal ducha.“ Na kříži se Láska sklání před vším, co stvořila, vzdává úctu všem osobám i celému stvoření.

Tělo, které nese ránu stvoření, bude spočívat v tiché temnotě hrobu. Až se jedno ráno země znovu otevře. A když život povstane tam, kde byla zaseta smrt, vyjeví se smysl oné koruny. Trny již nebudou mluvit pouze o kletbě. Budou mluvit o Králi, který nesl ránu stvoření tak dlouho, až se sama rána stala počátkem nového světa.

Ve svém posledním křehkém gestu, s pažemi rozepjatými na dřevě, nás Ježíš už před věky všechny objal a prokázal nám úctu. A my na tuto velikou pokoru dnes odpovídáme, tím že vzdáváme úctu Bohu trpícímu, zachraňujícímu.

Pane, děkujeme ti za tento den, za den Velikého pátku,

den kdy nás uvádíš do rozpaků.

Kdy nám ukazuješ, čeho je člověk schopen.

Kdy nám ukazuješ cestu až k hranici pochopitelného a myslitelného.

Prosíme, ukazuj nám také, odkud z těchto hranic vede pěšinka víry,
která se dovede na tebe spolehnout.

Milostivý Bože,

prosíme o tvou vysvobozující přítomnost.

Uspořádej naše srdce.

Pomoz nám milovat to, co miluješ Ty, tak, jak to miluješ Ty.