Minulou neděli jsme hovořili o tom, jak zdravým a životodárným způsobem nakládat s konflikty. Naslouchali jsme Ježíšově radě, abychom jim čelili přímo a moudře, a tím vytvářeli prostor pro omluvu, odpuštění a smíření. Ačkoli se jedná o cenné rady, Ježíšovi nikdy nešlo pouze o to, aby si jeho učedníci osvojili komunikační dovednosti. Proč tedy toto téma vůbec otevíral? Věděl, že konflikty se vyskytují v každém společenství, ale tím, že je zarámoval milosrdenstvím, církvi otevřel okno, díky němuž mohli vidět způsoby jednání, odpovídající božím standardům.

Ježíš své následovníky neustále volal k tomu, aby se rozvíjeli do plnější a krásnější podoby. Zároveň jim velkoryse odpustil, když této míry nedosahovali. Tato velkorysost byla pro ně výzvou, aby i oni činili totéž vůči bližním. Možná jste také zaregistrovali, že i ty nejnepatrnější projevy milosrdenství mají dalekosáhlé účinky, které se šíří jako kruhy na vodě. Díky tomu se vytváří prostředí prosycené milosrdenstvím, což by mělo být prostředí církve.

To je ovšem pouze jeden z jejích rozpoznávacích znaků. Církev by měla být dále místem, kde se lidé shromažďují, aby nechali do svého života proudit dobro, pravdu, lásku, pohostinnost, odpuštění, svobodu a rozkvět. Proč je to důležité? Protože každý den o naši pozornost soupeří hlasy, které nám nabízí příběhy o tom, kdo jsme, kdo jsou naši bližní, čeho se máme bát, po čem máme toužit a jak máme žít svůj život. Takové příběhy nám nabízí reklama, politika, ekonomika, média, zvláště sociální sítě. V těchto příbězích každý z nás nějakým způsobem celý týden plave. Nedělní bohoslužba je příležitost, abychom se společně cvičili ve schopnosti zaostřit a spatřit pravdivou, nepokřivenou realitu, které vévodí motivy důvěry, blízkosti, milosti, zaslíbení a pravdy, s nimiž se setkáváme v Ježíšově příběhu.

Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest. A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Efezkým 4,10-16)

Zdá se, že apoštol Pavel má v listu Efezským na mysli něco podobného, když adresátům píše, že už nemají být dětmi, zmítanými sem a tam a unášenými každým závanem větru. Nemají se nechat oklamat, podvést, ani si nechat vnutit cizí představu o tom, kým jsou, kdo je Bůh, jakou hodnotu má jejich bližní. Místo toho mají dorůst v Krista.

Dorůst. Tak jednoduché sloveso, a přesto v sobě nese nesmírnou váhu. A všimněme si, s čím apoštol staví zralost do protikladu: s dětinskostí. Není to tak, že by zde apoštol kritizoval děti. Poukazuje spíše na skutečnost, že jsou stále v procesu zrání a rozvoje, tudíž snadno podléhají vlivům. Často uvěří příběhu, který zní nejhlasitěji. A dále: není pro ně snadné rozlišovat mezi tím, jak se věci jeví, a tím, jaké skutečně jsou. Církev se má stát něčím jiným: společenstvím zralých lidí. To jsou lidé schopni rozlišovat. Dnes bude náš sbor volit presbytery. Slovo presbyter pochází z řečtiny. Presbyteros znamená starší, ovšem nikoli nutně věkem, ale životní moudrostí.

A zde se znovu vracíme k myšlence, která zazněla před chvílí: scházíme se, abychom se učili vidět to, co je pravdivé, dobré a krásné. Podobně jako hudebník procvičuje stupnice, anebo sportovec opakuje určitý pohyb tak dlouho, dokud se pro něj nestane instinktivním, stejně tak i my, Ježíšovi následovníci, se znovu a znovu učíme zabydlet ve světě, který patří Bohu. To ovšem není vše, učíme se v něm rozpoznávat milost, která je předznamenání celé naší životní skladby, má-li znít harmonicky a čistě.

A nakonec chci zmínit pokoru. Její stopy lze odhalit ve vyznání, že svůj život nemáme pod kontrolou, ani nedokážeme sami sebe zachránit. Naopak naše duše i naše těla hladoví po věcech, které si sami nedokážeme opatřit. Jestliže je milost předznamenáním naší životní skladby, pak to znamená, že naši bližní nejsou našimi nepřáteli ani problémy, které je třeba řešit. Jsou to lidé, kteří nesou Boží obraz. Lidé, jejichž rozkvět je spojen s naším vlastním rozkvětem, lidé, k nimž patříme. Scházíme se, abychom říkali pravdu o sobě, o Bohu a o svých bližních. A tím, že říkáme pravdu, se pomalu stáváme lidmi, kteří dokážou žít uvnitř skutečnosti, kterou nám Bůh zjevil v Ježíši Kristu.

Na úplný závěr si dovolím citovat několik myšlenek, na které jsem narazil tento týden a které mě oslovily. Žij jako strom. Začni kořeny, které jsou dostatečně pevné, aby tě udržely, když se život rozbouří a začne do tebe opírat vítr. Poté se vzpínej vzhůru, ale nepropadni směšné posedlosti výškou. Strom nestráví svůj život tím, že by kontroloval, zda má sousední strom více větví. Vezme si tolik slunečního světla, kolik může, a dál se stává stále plněji tím, kým je. Nauč se také ohýbat. Nejvyšší stromy přežívají bouře proto, že strnulost je v přírodě prachmizernou strategií. Opadávej, když je to třeba. Stromy ztrácejí listí, aniž by každý padající list považovaly za osobní tragédii. Možná bychom se to měli naučit také. Držet se navždy úplně všeho znamená postupně se zaplnit všemi ročními obdobími najednou, což není možné. A poskytuj stín. K čemu je dobré vyrůst do výšky, pokud se nikomu neuleví jen proto, že jsi existoval? Pomoz někomu, něco druhého nauč, udělej dobrý skutek. A potom dál stůj v létě, v dešti i v zimě. Strom nepožaduje, aby věčně trvalo jaro. Možná bychom to neměli požadovat ani my.

Modlitba

Bože, jehož jméno je Vzkříšená Láska a Věrná Pravda,

vyznáváme, že jsme tak často utvářeni příběhy, které nejsou pravdivé.

Odpusť nám způsoby, jimiž jsme se spokojili s iluzí a jemně nás veď zpět k pravdě.

Uč nás stávat se lidmi, kteří říkají pravdu svými rty a žijí ji svým životem.

Formuj nás prostřednictvím našeho uctívání, našich modliteb, našich přátelství,

dokud nebudeme schopni zabydlet se v tvém novém stvoření.

Uč nás vidět jasněji, milovat svobodněji a důvěřovat hlouběji. Amen.