Svět prvního století byl v římské říši poznamenán výraznými nerovnostmi, co se týče přístupu k jídlu. Vládnoucí elita na vrcholku pyramidy si užívala hojnost pestrého a kvalitního jídla, avšak většina populace žila na úrovni přežití nebo pod ní, s nedostatečným kalorickým a nutričním příjmem. To je také jeden z důvodů, proč v se evangeliích setkáváme s tolika nemocnými. Nemoci způsobené nedostatečnou výživou a nemoci způsobené nákazou v důsledku nedostatečné imunity byly běžné. Prosba modlitby Páně, aby Otec dopřál každý den chléb, tuto situaci věrně odráží.

Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!“ Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ On však řekl: „Přineste mi je sem!“ Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. (Matouš 14,13-21) 

U Matouše, Lukáše i Marka následuje „zázrak nasycení pěti tisíců“ poté, co se Ježíš dozvěděl o kruté smrti Jana Křtitele. Zatímco Marek a Lukáš tyto příběhy od sebe oddělili, Matouš je cíleně spojil. Ve svém evangeliu píše o tom, že hned poté se Ježíš uchýlil na „opuštěné místo“. Neobyvatelné a pusté místo, skýtá příležitost k zintenzivnění duchovního zápasu, truchlení, modlitbě. Čas v poušti Ježíšovi překazil dav lidí, který jej tam objevil.

Evangelista napsal, že Ježíšovi „bylo těch lidí líto“. V originále je použito slovo, které odkazuje na útroby či vnitřnosti, tedy místa, kde věci obvykle prožíváme ještě dříve, než je dokážeme uspořádat do myšlenek. Matoušovi šlo o to, aby bylo čtenářům zřejmé, že se nejednalo o mírný soucit někoho, kdo stojí v odstupu. Zvoleným termínem odhalil nejhlubší motivy Ježíšova srdce, které touží po světě, v němž zármutek nemá poslední slovo

Ježíš zůstal s lidmi až do večerních hodin. Učedníci brzy registrovali blížící se problém. Vždyť místo, kde se nacházeli, bylo neúrodné a opuštěné, hodina navíc významně pokročila. „Pošli zástupy pryč,“ říkají, „ať se lidé vrátí zpět do vesnic, kde si budou moci obstarat jídlo.“

Svým způsobem to byl rozumný návrh, ale Ježíšovi se nezamlouval, o čemž svědčí jeho důrazná reakce: vy sami jim dejte jíst. Učedníci se brání a poukazují na nedostatek zásob: máme jen 5 chlebů a 2 ryby. Dost možná se jim v této logice někdy podobáme. Zvláště, když vyhodnocujeme své zdroje, energii, finance, možnosti našich sborů. Vidíme, obrazně řečeno, 5 chlebů a 2 ryby. Jsme si vědomi nekonečných potřeb, kvůli kterým lidé strádají, ale zároveň vnímáme limity toho, co jim dokážeme nabídnout.

Ježíš se ve své odpovědi učedníkům nepouští do polemiky. Přikáže, aby se zástupy posadily na trávu, přinesenému pokrmu žehná, láme a nechá jej rozdávat. Je nade vše jasné, že to, co následovalo, nebyl jen půvabný zázrak o velkém pikniku, ale další odhalení motivů Ježíšova srdce, které touží po světě, v němž se opuštěné místo stává stolem a v němž se lidé, které jsme v pokušení poslat pryč, stávají těmi, pro které je připravena hostina.

Učedníci chléb nevytvořili. Ale nesli jej. Hostinu nevlastnili. Ale stali se jejími služebníky. Evangelium po nás nechce, abychom z ničeho vyrobili hojnost. Žádá nás, abychom si osvojili Ježíšův soucit a otevřeli se Bohu: abychom ve svém vyhodnocení naslouchali řeči svého těla, viděli vnitřním zrakem, nabídli to, co máme, vytvořili prostor a důvěřovali, že Boží požehnání mění aritmetiku.

Neměli bychom zapomenout, že kolem Ježíše byli shromážděni židé, kteří konzumovali jídlo, odpovídající pravidlům čistých a nečistých potravin, tzv. košer. Některé mořské plody byly povolené, jiné zakázané. Jídlo muselo být správně zpracované a připravené, aby bylo považováno za čisté a jedlé. I náčiní používané k přípravě jídla mělo být košer. Existovaly dva způsoby, jak si být jistý, že jíte košer: buď opravdu znáte toho, kdo vaří a důvěřujete mu, nebo si jídlo připravíte sami.

A tady jsme na stopě dalšímu významovému poli dnešního evangelia: nikdo nevěděl, odkud to jídlo pocházelo. Můžeme si představit, že se ozvaly komentáře: Čí dítě přineslo ty ryby a chleby? Ví někdo, kdo jsou jeho rodiče? Byly ruce toho chlapce čisté? O jaký druh ryby se vlastně jednalo?

Ve starověkém blízkém východě byla společnost u stolu nesmírně důležitá. Pamatujete, kolikrát byl Ježíš kritizován za společníky u stolu? V Ježíšově kultuře nebyl okřídleným výrok „jsi to, co jíš“, ale spíš „jsi to, s kým jíš.“ Dříve než došlo k rozdělení pokrmu byli lidé usazeni na trávu. Účastníci hostiny tedy nutně jedli s cizími lidmi. Rozdíly, které oddělovaly bohaté od chudých, otroky od svobodných, muže od žen, se v průběhu této hostiny staly nepodstatnými. Cožpak to nebyl zázrak?

Dvěma dlouholetým členům sboru se téměř 20 let dařilo vyhýbat rozhovoru u kávy po bohoslužbách. Oba shodně, neděli, co neděli, přicházeli na bohoslužbu, zpívali stejné písně, odříkávali totožné vyznání víry, účastnili se večeře Páně, a potom během posezení u kávy předváděli mimořádný výkon křesťanské choreografie – pečlivě obcházeli místnost tak, aby se nikdy nepřiblížili jeden k druhému na méně než 2 metry. Nakonec se někdo jednoho z nich zeptal: Kde ten spor mezi vámi vlastně začal? Dotázaný se zamračil a řekl: Upřímně řečeno, už si to nevybavuji. Snad se mnou budete souhlasit, že na to, že jsme byli zraněni si dokážeme vzpomenout ještě dlouho poté, co jsme zapomněli, kvůli čemu to vlastně bylo. Nezřídka si tak osvojujeme umění žít za malými hranicemi starých zranění, mezi „lidmi našeho kmene“, v oddálení od těch, kteří jsou „jiní“.

Scéna v Matoušovi je zasazena do „opuštěného místa“ nebo „pouště“. Toto prostředí evokuje příběh exodu a Boží nakrmení Božího lidu na poušti. Ale to není jediný významový přesah. Slova „vzít“, „chleby“, „požehnal“, „lámal“, „dal učedníkům“, „jedli“ a „všichni“ se objevují i při scéně Poslední večeře. Sdílení jídla je základním způsobem budování a udržování společenství. Společné lámání chleba je komunitní akt, který zní v Písmech po staletí. Když se křesťané scházejí ke společnému lámání chleba, vzpomínají a opakují Ježíšova slova a činy. V tomto posvátném jídle nás Kristus naplňuje našimi nejhlubšími touhami, léčí naši zlomenost, spojuje nás v jeden tělo a posiluje nás k službě ve světě.

Celá hostina byla možná díky malému chlapci. Zdá se, že Bůh Všemohoucí, tvůrce celého vesmíru, si použil obdarování malého dítěte s pěti chleby a dvěma rybami. Bohoslužba je místem, kde si připomínáme, že jsme součástí většího celku, a že Bůh může a skutečně dělá úžasné věci. Otázkou není, zda máme dost na to, abychom naplnili každou potřebu. Nemáme. Otázkou je, zda to, co máme, nabídneme Bohu, a budeme mu důvěřovat natolik, že nebudeme mít důvod posílat lidi pryč.