A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ (Zjevení 21,1-5)

Mezi námi a těmi, které jako vůbec první svým spisem oslovil apoštol Jan, existuje jeden silný společný rys: jsme obyvatelé města. Městská lokalita ovlivňuje způsob i kvalitu života těch, kteří v něm bydlí. Mohou to být místa kde je radost žít, anebo také hrůzu vzbuzující prostředí, ve kterém se cítíme být ohroženi. Prvními čtenáři Janova svitku byli křesťané, kteří se odvrátili od pohanského způsobu života, případně konvertovali ke křesťanství ze židovství. Ani jedna ze zmíněných skupin neměla přechod ke křesťanské víře snadný. Jejich milovaná města pro ně přestávala být bezpečným a stabilním prostředím.  Římská okupační moc je pronásledovala kvůli neúčasti na pohanských rituálech. Bývali židovští spoluvěrci je vyčleňovali z přátelských a obchodních vztahů. K tomu si můžete připočíst další mnohá příkoří, kterými majoritní společnost od nepaměti ztrpčuje život těm, které vnímá jako sektářské vyvrhely.

Jan svým traumatizovaným čtenářům předkládá vizi nového nebeského i pozemského uspořádání. Nejedná se o žádné orákulum, které by se zrodilo z jeho zírání do křišťálové koule. Z jeho textu lze vycítit, že zápasí s jazykem a snaží se nalézt výrazy, které by mohly věrně vystihnout realitu, která se nezadržitelně prolamuje to té původní. Kreslí před očima čtenářů svět jako prostor, který Bůh proměňuje v něco nového, co zcela přesahuje lidskou představivost. Jedná se o budoucnost naplněnou životem, nadějí a pokojem. V tomto novém nebi a na této nové zemi nebude už žádný pláč, žádné truchlení, žádná smrt.

A to jako vážně? – dovolíme si předpokládat reakci jeho původního auditoria. Vážně, odpovídá Jan. Nejedná se o žádný pochybný lidský projekt. To, o čem vám tady říkám je město, které sestupuje z nebe, od Boha. Jestliže lidští návrháři a tvůrci dokáží vtisknout městu krásu díky důmyslným technickým a architektonickým skvostům, Bůh činí prostor malebným a úchvatným díky své přítomnosti, která prostupuje každou molekulou či atomem.

Janova vize města, sestupujícího na zem, popisuje Boha jako toho, kdo se vrací domů, do světa lidí. To ovšem znamená, že Bůh není někde v dáli, v neuchopitelném nebi. Naopak, můžeme ho najít na adrese, která patří svatému městu, které sestupuje na zem. Toto Boží přebývání je spojeno s obnovou, která se uskutečňuje uvnitř stvoření. Nové nebe a nová země tedy nejsou náhradou za tento svět, nýbrž proměnou prostoru, kde Bůh vždy přebýval – mezi svatými každého věku a každé generace.

Jakou reakci mohla tato vize v čtenářích vyvolat? Zcela jistě je ujistila o tom, že Bůh neschvaluje zlo, naopak, staví se proti němu a nedává mu v tom, co nově tvoří, žádný prostor. O tom hovoří verše, které následují hned za oddílem, který jsme četli v úvodu.

Díky tomu se zde mohou jeho obyvatelé cítit přijati, ba, co více, mohou se zde zakoušet domov. Jeruzalém, dříve prolezlý násilím a chamtivostí, přestává být místem, ve kterém Ježíš ženám říká, aby plakaly nad sebou a nad svými dětmi. A přeci je to stále Jeruzalém, ovšem nyní v něm Bůh otírá lidem slzy z jejich očí.

 Bůh setře každou slzu z očí. Toto je bezpochyby jeden z nejdojemnějších obrazů Písma. To, co zde Bůh nabízí, není jednosměrná jízdenka pryč z trápení. Tehdejší křesťané, stejně jako dnešní, nejsou povoláni k tomu, aby z tohoto světa utekli do nějakého lepšího. Boží příbytek nemá být vizí dokonalosti odloučenou od jejich současné reality.

Zaslíbení nespočívá pouze v tom, že Bůh jednou ve věčnosti setře několik posledních slz, které na tvářích lidí snad zůstaly, nýbrž že Bůh zpětně projde celým časem jednotlivých lidských životů, aby setřel každou bolestnou slzu, která kdy byla prolita. Bůh nejenže nedopustí, abychom vzpomínali na to zlé, čím jsme prošli, ale celý, mnohdy smutný příběh, lidského života i lidských dějin obnoví.

Hluboká naděje těchto slov spočívá v záruce, že řetězová reakce lidského hříchu bude jednu ukončena – a všechny slzy budou setřeny. Ale pozor: slzy, které Bůh musí setřít, nejsou jen ty, které jsme prolili, ale i ty, které jsme způsobili.

V Janově vizi není poslední nadějí to, že až jednou zemřeme, odejdeme do nebe. Navzdory oblíbeným představám o nebi, spása nespočívá v našem odchodu k Bohu, nýbrž v tom, že Bůh přichází k nám. Bůh se rozhoduje být s námi. Není to naopak. V křesťanských kruzích, a nejen v nich, se často hovoří o spáse jako o „vstupu do nebe“. Tento obraz obstojí pouze tehdy, chápeme-li „nebe“ jako metaforu pro přebývání v Bohu a s Bohem. Poslední kniha Bible nestaví své poselství na ideji věčného života – ačkoliv ji její autor Jan nepopírá – nýbrž zdůrazňuje, že nový Jeruzalém začíná už nyní a každý člověk má zakusit jeho radost a dobrotu už v přítomném čase. Boží sen, sdílený Janem, není snem o nějakém nadčasovém světě, nýbrž má být realizován v rámci lidských dějin.

Tak jako v první knize Bible – Genesis – jsou čtenáři ujištěni, že Bůh je původcem všeho, ale nic nechce uskutečnit bez člověka, tak je nám i v poslední knize Bible – Zjevení – předkládáno: Bůh je počátek i dovršení všeho, ale lidé se mají stát jeho spolupracovníky. Pro nás, dnešní Kristovy následovníky, to znamená být svědky a uskutečňovateli toho nového města. Jak? Prostřednictvím našich slov a činů smíme vnášet doteky Boží přítomnosti do našeho města. Příklad, který následujeme, je Ježíšova láska, která se obětuje (Jan 13. kapitola) a která se nečekaně, ano překvapivě, otevírá těm, kteří by zůstali za zavřenými dveřmi (Skutky 11. kapitola). Právě tak, jako lidé vidí Boha, Bůh vidí je. Nabízí jim svou péči. Doprovází je uprostřed jejich bolesti a utrpení. Vyjadřuje s nimi soucit a stará se o ně. Po vzoru Boha se máme i my snížit ke světu a spolu s druhými v něm přebývat.

Touto čtvrtou neděli po Velikonocích nám apoštol Jan připomíná, že nejsme povoláni k cestě do nebe. Nebe je na cestě k nám. Bůh přišel, aby přebýval mezi svým lidem, i ve chvílích bolesti a utrpení. Na přelomu patnáctého a šestnáctého století vzniklo tradiční japonské umění Kintsugi. Jedná se o opravování rozbité keramiky pomocí laku, do něhož je přimícháno zlato, stříbro nebo platina. Místo toho, aby se rozbití skrývalo nebo považovalo za konec životnosti objektu, je oprava kintsugi uznáním jeho historie a přeměnou zranění v jedinečnou krásu. Může být lákavé všechno zničit a začít znovu od základů, ale právě k tomu nás Bůh nepovolává. Bůh nás volá, abychom se připojili k jeho dobrému dílu vykoupení – k dílu proměny, obnovy, radikální péče. Nemusíme všechno spálit. Nemusíme prchat do nějakého nového světa. Bůh se s námi setkává právě zde, na zemi. Dříve, než nás Bůh přivítá v nebi, nás zve, ať se připojíme k jeho dobrému dílu zde na zemi.