Když se Ježíše ptali, které přikázání je největší, a on citoval starozákonní verš o lásce k Hospodinu, vyjadřované celým srdcem, celou duší a celou myslí, sice drobným ale významným způsobem původní text změnil. Doslovné znění vyznání víry, zvané Slyš Izraeli – hebrejsky Šema Izrael – z 5. Mojžíšovy 6. kapitoly, které znalo každé židovské dítě, totiž znělo: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ustálené formulace posvátných textů zůstávají, jak známo, neměnné. A pokud by se někdo o sebemenší změnu pokusil, ostatní by si toho okamžitě všimli. A přece se tohoto jednání Ježíš dopustil. Jeho posluchači pravděpodobně zalapali po dechu. Bylo to stejně zarážející, jako kdybyste ukládali dítě ke spánku a ono by se pomodlilo slovy: Andělíčku, můj strážníčku, ochraňuj mi mé srdíčko. Počkat, srdíčko nebo dušičku? Ta změna by vám neunikla. A stejně tak se Ježíšovi posluchači ptali: celou myslí? A ne náhodu celou silou?

V té provokativní změně mohl Ježíš cíleně navázat na Jeremjášovo proroctví o poznání, které je úzce spjato s myslí, a které nově a nevídaným způsobem prohloubí vztah Boha s člověkem. Dovolte, abych to trochu rozvedl.

V prvních třiceti kapitolách Jeremjášovy knihy je vylíčeno, jak izraelský lid opakovaně porušoval Boží smlouvu. A to navzdory všemu, co pro ně Bůh vykonal. Především je vyvedl z Egypta, následně o ně podivuhodně pečoval. Vlastně neustále činil pro svůj lid veliké věci. A přece se něco pokazilo. Co přesně? Jeremjáš ve svém spisu naznačuje, že zásadní problém spočíval v tom, že lidé vlastně nikdy nenahlédli, kým Pán Bůh skutečně je. To byl důvod, proč Bůh a Izraelci zůstávali od sebe stále odděleni.

Snad k tomu přispěla přikázání o svatosti, která udržovala lid v uctivém odstupu od nejsvětějšího prostoru chrámu. Jako kdyby toto sofistikované oddělování toho, co je posvátné a co světské, zastínilo ty nejcharakterističtější Boží vlastnosti, které si měli lidé osvojit a zvnitřnit. Především se jednalo o Boží milosrdenství, lásku a jeho věrnost.

Zdá se, že Boží lid nikdy nepochopil, že má do činění s Bohem, který je ztělesněním neochvějné lásky a nezasloužené milosti. Boha si mnohem více představovali jako panovníka uzavřeného někde daleko na nebeském trůnu. Co na tom, že jim Bůh znovu a znovu říkal, že je miluje jako svou vlastní nevěstu, že je vychoval a učil chodit jako své nejmilejší dítě, že je chrání stejně jako zřítelnici svého oka?

Celým Starým zákonem se jako červená nit vine Boží snaha sdělit pravdu o své lásce způsobem, který by byl pro lidi nejen intelektuálně přesvědčivý, ale zároveň zapojující emoce. Poznání Boha se mělo prodrat nejen do srdce, ale také do mysli člověka, jak se o to Ježíš pokusil ve své parafrázi židovského vyznání víry. Mysl člověka měla být zkušeností s Boží láskou zcela proniknutá. Vždyť teprve až člověk pozná, jak hluboce jej Bůh miluje, začne tuto lásku opětovat.

Cesta, kterou Bůh kráčel, aby učinil svou lásku uvěřitelnou a nezpochybnitelnou, byla dlouhá a bolestná. V osobě Ježíše Krista byla lidem předloženo Boží sebeodhalení v míře, které se nic předešlého nevyrovnalo. Ale především: díky Kristu bylo odstraněno vše, co člověku dosud bránilo v tom, aby se vrhl Bohu do náruče.  Jeremjášovo proroctví – Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat – se stalo skutečností.

Odpustím jim jejich nepravost. Odpuštění není totéž, co předstírání, že k ničemu nikdy nedošlo. Odpuštění je snaha zachovat vztah navzdory tomu, co se stalo. Právě taková věrnost a vytrvalost ve smlouvě je vlastní Bohu. A právě takovou věrnost si Bůh přál a přeje vidět v nás.

Jejich hřích už nebudu připomínat. Nevzpomínat neznamená „zapomenout“ v tom smyslu, jako když se vymažou data z pevného disku počítače. Nevzpomínat na něco znamená nedovolit, aby daná věc rozhodujícím způsobem určovala směr a obsah vztahu. Nedovolit, aby minulost udávala tón přítomnosti a formovala budoucnost.

Co z toho plyne? Mezi člověkem a Bohem již nestojí žádná překážka. Nezůstává žádná stará vina, žádný neuhrazený dluh, který by by ospravedlňoval odstup, jaký zakoušel Boží lid od Boha. Nezáleží na tom, zda patříme mezi velké nebo nejmenší, jestliže jsme v Ježíšově životě, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení poznali Boží podanou ruku, pak není třeba, aby nám někdo říkal: Poznej Hospodina! Protože my už ho známe.

Mojžíšova smlouva byla podmíněná poslušností. Jestliže scházela, hrozil trest. Naopak tam, kde jí bylo hojně, byla odměněna požehnáním. Nová smlouva ovšem není podmíněná dodržováním předpisů a zákonů, neboť ty lze zachovávat i ze zištnosti, neupřímnosti nebo strachu. Jeremiáš hovoří o dni, kdy lid bude zachovávat Boží zákon nikoli kvůli donucení nebo strachu, nýbrž veden vnitřní motivací a touhou. Vyhlíží k období, kdy poznání Hospodina bude vloženo přímo do nejvnitřnější svatyně lidského nitra – právě tam je ho totiž nejvíce zapotřebí. Nejen do srdce, ale i do mysli. Srdce i mysl: obojí má být doslova zaplaveno poznáním Boží dobroty, která vede k životu. Jestliže platí, že to, co je v životě člověka špatně, pramení z pokřivení v jeho nejvnitřnějším jádru, pak je dobrou zprávou, že Bůh lidem nabízí obrazně řečeno transplantaci srdce a rozumu.

Největším Božím zázrakem tak možná není rozdělení Rudého moře či záchrana Jonáše z útrob velryby, ale to, že Bůh změkčuje tvrdá lidská srdce a vkládá do lidského nitra touhou dělat věci dobré, správné a Bohu milé. Co se stane, když lidské nitro zaplaví láska jakoby zevnitř? Začíná celý seriál zázraků. Protože láska, nejenže stanoví cíl našeho jednání, ona zároveň pomáhá nasměrovat myšlení k jeho uskutečnění. Úžasné je to, že na tom, co milujeme, nám záleží. Nemůžeme si pomoci. My se zkrátka musíme starat o to, co milujeme – jako ve slavném výroku Martina Luthera: Zde stojím, jinak nemohu.

 Nabízí se otázka: ty dny, které prorok vyhlížel, již přišly? Nastala již plnost nové smlouvy, kterou předpovídal? Částečně ano. Ale ještě to není plnost. Společně s Jeremjášem dál vyhlížíme dny, které přijdou. Jisté je, že Bůh jedná stále a vede nás směrem k dokonalosti. Stalo se tak díky našemu křtu, stane se tak i dnes účastí na večeři Páně a sesláním Ducha svatého, které budeme slavit  příští nedělí.