„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Neděle 16.6.24   svátek má Zbyněk

Úvod Chci poslouchat Bohoslužba všedního dne

Bohoslužba všedního dne

Bohoslužba všedního dne

Lidský život je členěn do časových úseků, které jsou dány významnými daty, událostmi, přechody. Naši předci měli za to, že v tomto období se vstřícné lidské slovo nějak snadněji zhmotňuje. To byl důvod, proč si v souvislosti s narozeninami, svátky, přelomem roku lidé v hojné míře vzájemně přáli, v církevním prostředí také žehnali.

Kdybychom se zeptali, jaké přání má pro věřícího člověka nejvyšší prioritu, nebylo by to překvapivě zdraví, alespoň ne v redukované podobě, jaká je s ním spojena v běžných lidových představách. Zdravý je prý ten, kdo se ráno probudí a nic ho nebolí. Někteří cynicky dodávají, že tento stav se, zejména ve starším věku, může s velkou pravděpodobností rovnat smrti.

Biblická koncepce zdraví pamatuje na trojrozměrný model lidské bytosti, který zahrnuje stránku tělesnou, duševní i duchovní. Duchovní zdraví je odvislé od schopnosti registrovat Boží přítomnost. Registrovat Boha? Není to protimluv? Ve Starém zákoně se Bůh lidem zjevoval nepřímo, zprostředkovaně. Například prostřednictvím andělů, hromového hřmění, odhalením svého jména, manifestací své slávy, darováním prorockého vidění, ale třeba i prostřednictvím tichého a jemného hlasu.

 

Izraelci pobývali v egyptském otroctví po dobu 400 let. Nelze si nevšimnout, že toto dlouhé období se vyznačovalo nepřítomností průkazného Božího sebe-představení, o Boží intervenci ani nemluvě. Teprve závěrečná etapa života Izraelců v Egyptě vedla k eskalaci faraónovy hrůzovlády, což vyvolalo Hospodinovu reakci, kterou tentokrát doprovázela nezpochybnitelná manifestace Boží moci v podobě deseti egyptských ran, rozestoupivšího se moře a později darování Desatera na Sinaji. Biblický autor tento přelom popisuje slovy: Bůh vyslyšel jejich sténání (Ex 2,24).

I vytáhli ze Sukótu a utábořili se v Étamu na pokraji pouště. 21 Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. 22 Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci. Exodus 13,20-22  

Poté, co Hospodin vyvrcholením egyptského dramatu manifestoval svou svrchovanou moc nad faraónovou hrůzovládou se zdá, že se opět spokojil s mírnějšími podobami své přítomnosti, neboť vystupuje „pouze“ v oblakovém a ohnivém sloupu. Jinými slovy: zakazující a trestající Boží moc se proměnila v prchající živly ohně a kouře. Nelze říci, že by to mělo dokazovat slábnoucí Boží moc. Bůh spíše vyklidil pole, aby jej o to intenzivněji nahradila lidská aktivita. A tento trend pak pokračoval až do Nového zákona a charakterizoval i podobu vznikající křesťanské církve. Co mám na mysli?

Spektakulární zázrak vyvolává u očitých svědků úžas, který může mít podobu posvátné bázně nebo hlubokého zaujetí. Stačí to? Bůh přeci nechce mít ze svých následovníků diváky, kteří čekají na další, a ještě bombastičtější představení. Božím záměrem bylo vést lid k citlivosti na jeho přítomnost v bohoslužbě a následně také v každodennosti běžného života.

Živly ohně a kouře se pro tuto proměnu náramně hodí. Nutno přiznat, že jak v případě ohnivého, tak oblakového sloupu, se jedná o oxymóron, neboli protimluv, který v sobě zahrnuje spojení dvou slov, svým významem se vzájemně vylučujících.

Příkladem dalšího oxymóronu je „ohlušující ticho“ nebo „svítání na západě“. Oheň i kouř jsou dynamické jevy, které charakterizuje neustálý pohyb, kdežto sloup charakterizuje stálost a stabilita. Oblakový a ohnivý sloup jsou paradoxní termíny, které si Bůh zvolil jako symboly své přítomnosti proto, aby jejich pomocí demonstroval nemožnost jej prostorově nebo časově vymezit, definovat, zhmotnit. Sloup oblakový a ohnivý se stal neochvějným vodítkem na cestě pouští, ale zároveň uchoval neuchopitelnost boží přítomnosti. Bůh byl s lidem přítomen neuchopitelně (jako oblak), ale zároveň neochvějně (jako sloup). Nelze opomenout, že dynamika kouře a ohně výmluvně kontrastuje se statikou zlatého telete (Ex 32).

Krátce poté, co se Izraelci ocitli na poušti, jim Bůh tlumočil pravidla pro uspořádání života a hned poté pravidla pro organizaci bohoslužby. Nemělo by nás překvapit, že židovská bohoslužba pracovala s oběma živly: ohněm a kouřem. Boží lid si tak mohl uvědomit, že tentýž Bůh, který je vytrhl ze spárů faraona, že tentýž Hospodin, který pro ně, navzdory rozbouřenému moři, připravil suchou cestu, ten stejný Bůh, který je na poušti sytil manou a napájel vodou ze skály, je Bohem, který byl přítomen ve stanu setkávání a následně v chrámu.

Křesťané byli přesvědčeni o tom, že tentýž Bůh je přítomen v jejich bohoslužebném shromáždění. Co se přesto změnilo? Znamení Boží přítomnosti již není určeno pouze jednotlivcům – Mojžíšovi nebo kněžím, nýbrž všem. Bohoslužba se stala místem komunikace, kde dochází k setkání Boha s člověkem. Již dříve zaznělo, že na rozdíl od zázraků, na které lze pouze reagovat, je bohoslužba děním, které umožňuje interakci. Pravdou zůstává, že ze dvou živlů, které symbolizují Boha, nám evangelíkům zůstal už pouze oheň na oltářní svíci. Římští katolíci si zachovali i symbol kouře v podobě kadidla.

Pokusme se tuto proměnu interpretovat pozitivně. Kéž se naše setkávání s Bohem odehrává ve dvou způsobech. První, nechť charakterizuje naše účast na bohoslužbě, kde na Boží přítomnost odkazuje oheň oltářní svíce. V týdnu se pokusme ztělesňovat Boží přítomnost inspirováni kouřem, který popírá veškeré hranice a bariéry, a pronikne prakticky všude. Nový zákon tento symbol přeznačuje, když o křesťanech hovoří jako o těch, kteří do svého okolí šíří nikoli štiplavý kouř, ale vůni.  2. Korintským 2,14-16: Ale díky Bohu, který nás stále vodí v Kristově vítězném průvodu a všude skrze nás šíří vůni svého poznání! Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou. Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu.    

 

Zkusme si na závěr shrnout, co nám křesťanům z událostí na poušti zůstalo a co je jinak. To nejdůležitější je Boží charakter, který se nijak nezměnil: Bůh je stejný včera, dnes a zůstane stejným i na věky. Stejná je jeho touha seznámit lidi s tím, co vede k požehnání a co naopak životu škodí.

Bůh používá stejnou metodu, jak lidem tyto zkušenosti předává. Děje se tak v bohoslužbě, kterou smíme nazvat trenažérem nebo posilovnou a děje se tak v každodenním životě, kde smíme nahromaděnou duchovní energii uvolňovat.

Připomeňme si, jak interpretuje bohoslužbu apoštol Pavel: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1) V těchto slovech si podávají ruce obě hesla pro r. 2024. Slyšíme v nich výzvu k modlitbě (heslo roku pro SCEAV) i výzvu ke vzájemné lásce (Hesla JB).

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Čtyři dimenze vitrážových oken

Kázání farářky Elišky Geislerové u příležitosti úspěšné renovace vitrážových oken kostela

Chci poslouchat

Hřích popíraný, bagatelizovaný a vyznaný

Opáčko o hříchu a Kristově krvi

Chci poslouchat

V epicentru Boží lásky

Co znamená být pokřtěn v Boží jméno?

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„