Lukášovo evangelium 13,1-5 Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“

Věž v Siloe nebyla poslední stavba, která se zřítila. Ani Pilát nebyl poslední tyran, který vraždil. Krvežízniví vládci a budovy v troskách, to je realita, ve které žijeme. Tato realita je jednou dílem náhody, podruhé důmyslného plánu. Jednou stojí za neštěstím lidský faktor, jindy přírodní síly.

Pokaždé, když začnou tyrani řádit, nebo věže padat, si uvědomíme, že když se ocitneme v nesprávném čase na nesprávném místě, v mžiku tady vůbec nemusíme být, protože náš život je křehký, jeho trvání nepředvídatelné, jeho konce mnohdy kruté.

V nás, lidech, se obvykle spustí automat jednoduchých vysvětlení: Nekřesťané říkají v lepším případě věty typu: Všecko zlé je k něčemu dobré. Případně: Někteří jsou na tom ještě hůř. V horším případě: Dobře jim tak. Případně: Karma je zdarma.

Křesťané také používají klišé. V lepším případě: Nic se neděje bez Božího svolení. Případně: Bůh nenaloží na člověka více, než by unesl. V horším případě: Dopadl na ně Boží trest, který si zasloužili.    

Nepochybuji o tom, že v Ježíšově době měli lidé také svá oblíbená rčení a uchylovali se k rychlým soudům. Když přišli za Ježíšem ti, co mu líčili, jak dopadli Galilejci, vykonávající oběti v chrámu, skoro se nám zdá, že čekali, že jim Ježíš poodhalí, čeho zlého se vlastně dopustili, když dopadli tak špatně. Bůh by přeci nedovolil, aby trpěl někdo, kdo si to nezasloužil?

Ježíš jim na to řekl: Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám. Kéž nepřeslechneme, že proti zkratkovitým, zjednodušujícím a neužitečným závěrům, ke kterým máme tak nakročeno, Ježíš řekl své rozhodné: NE! A pokračoval: nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Domnívám se, že to nebyla slova, která chtěli od Ježíše slyšet. Ta slova totiž v sobě neobsahovala žádnou útěchu, ani žádné vysvětlení.

Představte si, že zavoláte svému pastorovi, anebo přijdete za ním do kanceláře, a sdělíte mu, že se váš syn rozvádí, že někomu z vašich blízkých diagnostikovali rakovinu, že vaše maminka zemřela, anebo že je váš manžel nezaměstnaný, a on vám odpoví: nebudete-li činit pokání, dopadnete stejně. Domnívám se, že byste okamžitě zavěsili, anebo za ním již nikdy nepřišli. Uvnitř vás by přesto zůstala velká nespokojenost.

Podobně se mohli cítit ti, kterým Ježíš řekl: nebudete-li činit pokání, dopadnete stejně. Pán Ježíš si byl dobře vědom, že to, co tito rychle soudící lidé potřebují, nebyla pastorační útěcha, ale prorocké napomenutí. Dobře viděl do jejich hlav, a proto zvolil právě takovou odpověď, jakou zvolil. Na jejich otázku ovšem neodpověděl.

Na některé otázky nám Bůh neodpovídá zřejmě proto, že chce, abychom se zeptali lépe. S větší moudrostí, s hlubším záběrem a širším horizontem. Například, jestliže se Boha ptáme – Proč se dějí tak strašné věci? Proč je ve světě tolik utrpení? Proč Bůh dovolí, aby lidé trpěli? – odpověď nedostáváme, respektive ta odpověď zní: zeptej se jinak, lépe! 

Problém tohoto typu tázání spočívá v odstupu, který si chce tázající udržet. Trápí se teoretickými otázkami o smyslu utrpení, ale nechce se trápit utrpením samotným. Jako kdyby chtěl být součástí té sítě, která nás spojuje s trpícími pouze na teoretické rovině.

Ježíš, který je dotázán na smysl utrpení, nepřistupuje na logiku, která se skrývá pod povrchem pravděpodobně traumatizovaných tazatelů. Jestliže jim říká, aby činili pokání dříve, než bude pozdě, nabádá je k tomu, aby se přestali ptát, jen proto, aby si vytvořili názor.

Místo toho, abychom kladli otázky, které nám mají sloužit jako anestetikum, k uklidnění našeho intelektu, máme nabídnout své ruce, nohy, svá srdce, ano i své peněženky, abychom utrpení druhých lidé pomáhali mírnit.

Proč se dějí zlé věci? Proč je ve světě utrpení? Proč to Bůh dovolí? To nejsou dobré otázky. Proto Ježíš říká: čiňte pokání! Co znamená činit pokání? Změnit způsob myšlení. Začít se ptát jinak. Lépe. Zkusit to znovu. Otočit se a vydat jiným směrem. Dobře. Ale jak zní ta správně položená otázka? Jestliže otázky, které začínají slovem „proč“, nás nikam nedovedly, jak se máme ptát?

Ježíš odpovídá způsobem, který je mu vlastní. Vypráví příběh: Jeden muž si vypěstoval na své vinici fíkovník. Když přišel čas sklizně, hledal na něm ovoce, avšak marně. Řekl vinaři: ‚Podívej, už třetí rok čekám na ovoce z tohoto fíkovníku, ale nic nerodí. Vytni jej, jenom tu překáží.‘ Vinař se přimlouval: ‚Pane ponech ho ještě jeden rok. Zkypřím mu a pohnojím půdu, snad přece bude rodit. Když na něm ani příští rok nic nebude, dáš ho porazit.'“  

Proč Ježíš vyprávěl zrovna tento příběh? Co má společného neplodný fíkovník s ohavným vražedným řáděním Piláta nebo s obrovským technologickým selháním, které vedlo k pádu věže v Siloe? Proč Ježíš říká to, co říká?

Zaprvé říká: nechte se raději oslovit příběhem než nějakými povrchními frázemi. Smysl utrpení nemůže vystihnout nějaké klišé nebo bonmot. Neupínejte se k tomu, co je povrchní, zjednodušující a vyumělkované. Otázky, které nejdou ke kořenu věci, ať tváří v tvář tragédii raději vůbec nezaznívají.

Jinak je tomu s příběhem. Příběh může vykreslit nečekaně objevnou realitu, která by bez něj zůstala skrytá. Příběhy nás vtahují do děje a proměňují nás. Proč zemřeli ti galilejští Židé? Proč spadla věž? Dobře, posaď se, budu ti vyprávět o fíkovníku…

Podobenství, které Ježíš vypráví, nám nabízí několik rolí. Role první: V čem se podobám vlastníkovi vinice, který stojí stranou od místa, kde se ve skutečnosti odehrává život a smrt? Nemám také já obavu, abych si náhodou neušpinil ruce? Neutápím se v pocitu marnosti a beznaděje? Nevynáším soudy, na které nemám právo? Mám sklon vidět všude kolem sebe jen věci mrtvé, zbytečné a nepotřebné, anebo dokážu objevit skryté možnosti a nevyužité kapacity? Kde jsem to v životě svém nebo v životě druhých předčasně vzdal a řekl: to je marná snaha, beznadějně mrtvé, vytnout!?

Přejděme k druhé roli: V čem se podobám fíkovníku? V tom, že mi schází potřebné živiny? V tom, že nedokáži nebo nechci být ostatním prospěšný? V čem se cítím bezmocný nebo beznadějný? Přehlížený nebo odmítnutý? Jakou péči bych potřeboval, aby se do mě znovu vrátil život? Jsem vůbec ochoten podrobit se péči, která by byla náročná a dlouhodobá? Přijmu doporučení, která budou znamenat, že budu muset něco změnit? Budu mít odvahu, abych rozkvetl v tomtéž světě, kde jsem byl až doposud neviditelný? Uvědomuji si dostatečně, že pokud jde o změnu kvality života, mám k dispozici pouze omezený čas? Nezapomínám na to, že trpělivý Bůh, který mi daroval další rok k rozkvětu, je tentýž, který se mě jednou bude dotazovat na to, jak jsem s touto příležitostí naložil?

Zůstává ještě poslední role: V čem se podobám zahradníkovi? Kde jsem ve svém životě ochoten přijmout Ježíšovo pozvání a zabořit se až po lokty do bahna a hnoje? V čem vidím život, přesto, že ostatní to již zabalili? Jak moc jsem ochoten podporovat projekt, který nemohu ovládat? Mám dostatek odvahy obětovat čas, úsilí, lásku a naději konkrétnímu stromu – který může symbolizovat nějaký vztah, nějakou věc, nějakou tragédii, nebo nespravedlnost, aniž se mohu spolehnout, že moje snaha bude úspěšná?

Nic si nemusíme nalhávat. V otázkách typu „proč?“ jsme profesionálové. Kdykoli se stane něco špatného, hned s nimi vyrukujeme. Do jisté míry to lze pochopit. Ptáme se, protože chceme porozumět. Ptáme se, protože se bojíme. Ptáme se, protože tajemství není to, co by naši zvídavost uspokojilo.

Pokaždé, když se takto ptáme, nám Bůh odpovídá: to je špatná otázka. Hledání odpovědi tě odvádí od toho, co je nejdůležitější. Když se ptáme: Proč fíkovník ještě neplodí? Ježíšova odpověď zní: Tady je rýč, tady hnůj, dej se do práce. Když se ptáme: Proč se v tomto světě dějí hrozné, bolestné, křiklavě nespravedlivé věci? Ježíšova odpověď zní: Běž potěšit někoho, kdo je smutný. Udělej něco, aby se mohla prosadit spravedlnost, o kterou ti jde. Otázka: Proč se děje tolik zla? Odpověď: Postav se zlu tam, kde se šíří. Možná budeš muset začít u sebe.

Tyrani dál škodí a věže dál padají k zemi. To nezměníme. To, co změnit můžeme je způsob, jakým vyhodnocujeme to, co se děje kolem nás, a také to, co se děje v nás. Všichni zemřou, ale ne všichni prožijí život, v němž usilují o ovoce, které by chutnaly druhým a byly milé Bohu. Ježíšovi jde o to, aby lidé takovým životem žili a ve svém životě přinášeli takové ovoce.

Pane Ježíši, chceme uposlechnout tvou výzvu k pokání. Dej, ať vidíme jasně, ve kterých oblastech a vztazích je náš život sterilní, bez plodů? Prosíme, skloň se nad naším životem. Dej nám sílu a odvahu opravit to, co jsme pokazili. Ať nikdy neváháme druhým odpustit a odpuštění přijmout. Ať zrcadlíme tvou milost, lásku a ochotu dát druhou i třetí šanci.