Lukášovo evangelium 15,11-32 Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. 12  Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. 13  Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. 14 A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. 15  Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. 16  A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. 17  Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! 18  Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19  Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ 20  I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. 21  Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ 22  Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. 23  Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, 24  protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. 25  Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26  Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27  On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ 28  I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. 29  Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30  Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ 31  On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. 32  Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘„

Milí členové sboru, většinu nedělních promluv pronesu nejprve k vám, poté je rozesílám dalším čtenářům, a nakonec publikuji na internetu, čímž se stávají veřejně dostupné.

Přemýšlel jsem, zda by alespoň v neděli, kdy se koná výroční sborové shromáždění, neměla zaznít slova dovnitř našeho společenství, která by pojmenovávala záležitosti spojené především s naším sborem tady a teď.

Nevím, zda je to úplně možné? Bohoslužba je přeci veřejná, a přichází na ni i lidé, kteří nejsou členy sboru. Ovšem, na druhé straně, v samotné Bibli nacházíme velké množství dopisů, jejímiž adresáty nejsme my, nýbrž lidé v nově vzniklých křesťanských sborech. A přesto si je čteme, a nezřídka zjišťujeme, že se nás bytostně dotýkají. To znamená, že to, co je aktuální pro naše společenství, může rezonovat lidem v jiném sboru, městě či dokonce jiné zemi, a dávat odpovědi na otázky, které si kladou. Tyto myšlenky mě vedly k tomu, že se dnes budu snažit zdůraznit to, co se nás týká nejpalčivěji, ale je docela možné, že i druzí v tom najdou něco významného pro sebe, a dost možná to vyhodnotí jako slovo, které k nim dorazilo v pravý čas.

Příběh o marnotratném synu zná většina z nás velmi dobře. Chtěl bych dnes nastínit jeho zvěst pomocí několika otázek.

První sada otázek je adresována mladšímu z bratrů, tedy tomu, který odešel z domu. Rád bych mu, hned v úvodu, položil tuto otázku: Co ti scházelo, že ses rozhodl opustit domov, který ti skýtal životní jistoty, a v němž si byl pravděpodobně zahrnován láskou svého otce?

A nyní otázka pro nás, členy ostravského sboru: Proč někteří lidé sbor opustili? Nezaslechli zde tlukot Božího srdce? Cítili se v blízkosti svých sourozenců nesvobodní nebo nesví?

Následuje otázka, která se týká všech: Jaké překážky brání člověku, aby se otevřel Boží lásce a hledal její výskyt? Proč je církev místem, kde ji mnozí tak obtížně nachází? Je příliš zpátečnická? Anebo jsme v tom, jak hovoříme o Bohu příliš strnulí? Případně se mezi našimi verbálními projevy a praxí nachází hluboká propast?

Ve svém tázání se nyní vracím k mladšímu bratrovi z podobenství: Čeho si vlastně nejvíce litoval? Toho, že jsi se nezachoval hezky vůči svému otci a zpronevěřil jeho majetek, anebo toho, že tvůj projekt zkrachoval?

A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad. Hlad – toto slovo v příběhu charakterizuje tvé poslední dny ve vzdálené zemi. Poté, co tvé dobrodružství skončilo, tvoje finanční prostředky vyschly, tví takzvaní kamarádi tě opustili, sis tam, mezi prasaty, ve špíně, uvědomil, kdo a co jsi zač.

Zajímalo by mě: Nebyl to náhodou hlad, který nejenže všechno ukončil, ale stál již na začátku tvé cesty do světa? Hlad po svobodě, po sebeurčení, po něčem novém a dosud nepoznaném?  Něco divokého a neodbytného v tobě, potřebovalo být nasyceno, mám pravdu?

Tvůj otec tě dobře odhadl. Dovolil ti odejít. Zřejmě věděl, že

• aby se člověk mohl vrátit domů, musí nejprve odejít
• aby někdo mohl zakusit vzkříšení, musí nejprve zemřít
• aby mohl být nalezen, musí se nejprve ztratit

Když ses vrátil domů, skončil jsi v otcově náruči. O nic mu nešlo více než mít možnost tě znovu obejmout a ujistit o své lásce.

Poslední sada otázek je adresována synu, který zůstal doma. Rád bych se ho zeptal na tyto otázky: Cos cítil vůči svému bratru poté, co opustil dům a práci? Přál sis někdy odejít stejně jako on?

Poté, co otec uspořádal oslavu ses jí odmítl zúčastnit a vůči otci si vznesl několik výčitek. Zajímalo by mě: Ta hořkost v tobě vykypěla teprve poté, co se bratr vrátil, anebo v tobě bujela již dříve? Změnil se nějak tvůj vztah k otci poté, co bratr odešel? Zlomilo se v tobě něco?  Našel bys v sobě dost odvahy, abys mu ještě předtím, než se tvůj bratr vrátil, řekl, že ses v té jeho milující a starostlivé přítomnosti nějak ztratil? Že se ti nedaří vrhnout se mu spontánně do náruče? Že tě dokonce neuspokojuje ani vědomí toho, že vše, co je jeho, je také tvé?

Je důvod k veselí a radosti. Tak zněla otcova poslední slova, která ti adresoval, když jsi stál venku, se zkříženýma rukama, možná i se zaťatými pěstmi anebo krvácejícím srdcem. A tam si zůstal. Stoprocentně spravedlivý. Stoprocentně sám.

Je důvod k veselí a radosti. Některé věci člověku dojdou až tehdy, když se ponoří do smíchu, zábavy a tance. Některá srdce se ze zášti uzdraví až na hostině.

Dnes nás jedna taková hostina čeká. Rozpouští se v ní všechen hněv a mizí hranice mezi těmi, kteří odešli, protože už nenacházeli lásku, a těmi, kteří zůstali, i přesto, že se jim láska rozpustila v povinnosti.

Ten, který dříve způsobil bolest otcova srdce, už je uvnitř. Nyní je řada na tobě. Otec čeká, že se v té své 100% spravedlnosti neztratíš.

Čeká, že se vrátíš domů. Čeká, že se zhostíš toho, co bylo vždy tvé. Venku se ochlazuje. Slunce zapadá. Slavnost je v plném proudu. Vejdeš nebo pozvání odmítneš?