Pokusme se v několika výrocích shrnout velikonoční poselství, které evangelia vyprávějí pomocí příběhů o odvaleném kameni a prázdném hrobě. Zkusme si představit radost učedníků, když si uvědomili, že před nimi stojí vzkříšený Ježíš. A spolu s tím si představme i onu spleť emocí – naději i zoufalství, radost i zármutek, otázky i jistotu, nadšení i pochybnost – jež prožívali na své cestě s Ježíšem. Jejich radost a úžas při pohledu na vzkříšeného Pána nebyly něčím izolovaným, vytrženým z kontextu – byly vyvrcholením života, který s Ježíšem sdíleli, života, v němž pulzoval celý tento rytmus vzestupů i pádů.

Co se mohli svědkové Vzkříšení naučit?

• Žádný konec není pro Boha definitivní
• Z dnešní zkušenosti se smrtí nelze odvodit zítřejší zkušenost se vzkříšením
• Život, který je Božím darem, nezaniká, nýbrž se proměňuje

Jestliže o Velikonocích byla naše pozornost upřena na zmrtvýchvstalého Ježíše, po Velikonocích si klademe otázku, jak se tato skutečnost dotýká nás. Konkrétně mám na mysli otázky: Stačí, aby byl odvalen kámen od Kristova hrobu, ale kámen u našeho hrobu zůstal bez hnutí? Jestliže Ježíšův hrob zůstal prázdný, neměli bychom také my vyjít z toho, co nás zbavuje života nebo činí duchovně mrtvými? Můžeme hovořit o plnosti spásy, jestliže byl vzkříšen pouze Kristus, ovšem my zůstali v zajetí smrti? Týká se nová budoucnost pouze Ježíše, anebo také nás?

Co uděláte, když vám někdo otevře dveře? Pravděpodobně poděkujete a vstoupíte dovnitř. Něco podobného se odehrálo o Velikonocích. Ježíš nám otevřel dveře do nové budoucnosti.

Velikonoce si smíme představit jako událost, která pokračuje v čase. Pro Ježíše to byla událost, která se rozkládala do tří dnů. Je velmi pravděpodobné, že pro nás se bude jednat o období mnohem delší.

A přesto nás Bůh na tuto dlouhou cestu vybavil tím nepotřebnějším: Ježíšovo vzkříšení je nezpochybnitelným důkazem toho, že všechno, co se v našem životě dosud stalo nebo ještě nestalo, stejně jako vše, co jsme vykonali nebo dosud ponechali nedodělané, jsou záležitosti charakteru předběžného nikoli definitivního.

Velikonoce jsou startovní čárou díla obnovy, kterou je třeba aktivně uskutečňovat. A to zahrnuje úsilí. Apoštol Pavel tento proces ilustroval pomocí přirovnání, která jsou dodnes srozumitelná. Například: umrtvování a oživování, anebo oblékání a svlékání. Umrtvovat je třeba život zaměřený na sebe. Svlékat ze sebe sobectví, lhostejnost, nezájem.

Co je třeba oživovat či oblékat? Existuje část velikonoční proměny, která je svěřena tobě, a nikomu jinému. Nepochybuji o tom, že všichni máme nějaké představy o životě, který bychom chtěli žít, hodnoty, které bychom chtěli v praxi uskutečňovat, přesvědčení, která bychom rádi proměnili v čin. Pro mnoho křesťanů je to bolestivé téma, protože často mají pocit, že se nijak zvlášť neposouvají. Jako kdyby udělali krok vpřed a dva vzad.

V našem každodenním putování se často přesouváme od naděje k zoufalství, od tázání k jistotě, od úžasu k pochybnosti. Tím se dostáváme k druhému tématu dnešní neděle, kterým je poslední z žalmů – žalm 150.

Kniha žalmů zrcadlí nesčetné množství emocí, zachycuje proměnlivost a pulzující dynamiku života. Nenacházíme v ní úhledně uspořádané oddíly – nejprve žalmy zoufalství, pak žalmy naděje, poté žalmy úžasu a chvály. Spíše jde o zdánlivě „neuspořádanou směs“, která věrně odráží, co se v člověku odehrává. Žalm naplněný nadějí náhle střídá žalm beznaděje, hymnus úžasu se náhle mění v píseň pochybnosti.

Žalmy se nestydí obnažit tuto úplnou pravdu o lidské zkušenosti. Právě proto může být jejich konečné aleluja pravdivé. Nejedná se totiž o přezíravé přebití bolesti, ani o ignoraci hlubin, v níž se nejednou naše duše topí. Jedná se o zpěv, jenž zaznívá teprve poté, co vše bylo řečeno, vše bylo vyslyšeno, vše bylo odevzdáno.

Teprve když je celý rejstřík lidské zkušenosti – ve všech jejích podobách, vyjádřeních, stínech i světlech – vyřčen, vyslechnut a přijat k rozjímání, teprve pak se mohou zpěváci žalmů sjednotit v mohutném zvolání aleluja, kterým celá kniha žalmů vrcholí.

Žalm stý padesátý, se svou mohutnou výzvou k chvále, uzavírá biblickou knihu, která se nebojí vstoupit do nejtemnějších hlubin lidského zármutku. A přesto tato kniha – upřímných a až na dřeň jdoucích modliteb – končí chválou.

Nedávno vyšla kniha Richarda Rohra, která se jmenuje Slzy věcí. Autor v ní popisuje pohyb či trajektorii, která vede od hněvu a rozhořčení, ke smutku a nářku až ke stádiu radosti, kterým je chvála. To je schéma, které autor vysledoval nikoli v knize žalmů, nýbrž u starozákonních proroků.

Dospět až k poslednímu stádiu radosti, k onomu velikonočnímu aleluja, není podle Rohra věcí logiky. Člověk ani neví, odkud přichází ta schopnost nenechat se hněvem a rozhořčením spoutat, ačkoli důvody pro ně stále trvají. A skutečně, mnoho lidé dnes zůstává uvízlých v zármutku, truchlení a jejich zkušenost s aleluja nepřichází.

Rohr zkoumá tajemství rozednívání aleluja. Hovoří o tom, že to není snadné ani rychlé aleluja. Je to dar. A ten dar přichází tehdy, když projdeš skrze hněv, skrze smutek. Existují etapy, kterými duše potřebuje projít. Jednou z etap je odevzdání se, vzdaní se kontroly, protože nad pohyby dějin, nad pohyby myšlenek, nad pohyby lidských životů – nemáme žádnou moc.

Jinými slovy: je to umění pustit, abychom mohli být šťastní, abychom mohli přežít. Znovu objevit základ naděje, který spočívá v uvědomění si toho, že je zde stále Bůh, který dokáže věřit v tento vesmír, i přes to, co lidé dělají s planetou, navzdory tomu, co dělají jedni druhým.

Modlitba (včetně nářku) vede ke chvále. To je pohyb křesťanského života. A je to také rytmus dní, které jsme nedávno slavili – od nářků Velkého pátku („Bože můj, proč jsi mě opustil?!“) až k radostným aleluja velikonočního rána.

Tento promyšlený závěr Knihy Žalmů i starozákonních proroků nás ujišťuje, že i naše modlitby nakonec skončí chválou – ale že to může chvíli trvat. Dokonce to může trvat i roky. Možná i desetiletí, než některé naše modlitby doputují od hněvu a rozhořčení až k aleluja.

Chvála nářek nepopírá, ani ho nepřeskakuje. Naopak – chvála je hlubší, pravdivější a skutečnější právě proto, že prošla skrze nářek. Velikonoční aleluja nejhlouběji zaznívá z úst těch, kdo poznali realitu Velkého pátku.

Připojme se jako velikonoční lid k oslavě Hospodina. Vyzpívejme své aleluja, nikoli jako únik před realitou života, poznamenaného slzami a ztrátou, nýbrž jako vyznání těch, kteří vyhlašují svrchovanou Boží moc, která vyvádí celé stvoření ze smrti k životu.