Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ Lukáš 5,31-32

Nálepkovat neboli označovat lidi podle nějaké vlastnosti, vzhledu nebo životního stylu, a na základě toho si o nich dělat předpojatý obrázek, je v komunikační etiketě právem považováno za faul. Jednak proto, že nějaká nálepka nevystihne celý příběh konkrétního člověka ani skupiny lidí. Naopak, nálepkování spíše podporuje předsudky, stereotypy a nahrává diskriminaci. Navíc, když je někomu opakovaně připisována určitá nálepka, může se stát, že připustí její oprávněnost a v důsledku této, řekněme, novodobé „kletby“, v něm mohou být paralyzovány tendence ke změně a růstu.

Jestliže někoho označíme za hříšníka, jedná se o nálepkování? Hřích bývá v moderní společnosti stále více vnímán jako nemoc. A za nemoc přeci nikdo nemůže. Jestliže má někdo žaludeční vředy nebo trpí depresemi, nejedná se o jeho morální selhání. Podobně jestliže někdo onemocní cukrovkou neboli diabetem, nikdo jej kvůli tomu nebude považovat za charakterově slabého. Chřipku přeci nikdo nespojuje se ztrátou morální integrity. A jak je tomu s hříchem? Lze v souvislosti s tímto specifickým „onemocněním ducha“ hovořit o selhání svědomí? Jestliže ne, pak by byl hříšný člověk snadno vyviněn, bez nutnosti pokání a proměny, což je koncept, který se biblickému chápání hříchu docela výrazně vzdaluje.

V úvodu jsme hovořili o nálepkování. Jistě jste si povšimli, že některé urážlivé nadávky jsou vypůjčeny ze slovníku, které používají psychiatři při klasifikacích duševních nemocí. Debilita, demence, imbecilita, idiocie, mentální retardace jsou mnohdy používány jako urážlivá invektiva, v lepším případě jako diagnostiky, kterými šermují lidé, nemající potřebnou kvalifikaci ani kompetence.

Množství diagnostikovaných poruch učení a chování, s jakými se setkávají současní pedagogičtí pracovníci ve školách, je nebývale pestré a neustále stoupající. Rodiče se o diagnózách svých dětí dnes již neostýchají otevřeně mluvit, protože oni, ani jejich děti, nemají důvod zastírat věci, které nemají pod kontrolou.

A tady se opět vracím k otázce: jak je to s hříchem? Jestliže nemáme právo obviňovat lidi za to, že se v důsledku svého onemocnění chovají nevhodně nebo nepřiměřeně, máme právo otevřeně hovořit o něčím hříchu a jeho devastujících následcích? Není zde příliš velké pokušení učinit z někoho obětního beránka?

Pojetí, které pohlíží na hřích jako na jakýsi druh onemocnění, poněkud redukuje jeho původní význam. Tam, kde je hřích chápán pouze jako nemoc, zůstává nepovšimnuta oblast hříchu, kterou lze popsat jako duchovní realitu, která člověka převyšuje, opanovává a aktivně v něm působí až do té míry, že se člověk začne stavět do opozice vůči dobru.

Snad pouze duševní onemocnění, které na člověka dolehne, aniž by se mohl jakkoli bránit, vystihuje nadlidskou složku hříchu, kterou lze definovat jako protibožskou sílu, která člověka nejen ohrožuje z vnějšku, ale zároveň si jej podmaňuje zevnitř.

Přemýšlíme-li o silných a slabých stránkách analogie hříchu jako nemoci, nabízí se otázka, zda s určitým zjednodušeným chápáním hříchu jako nemoci neutrpěla taktéž představa milosti?

Jestliže se zbavíme některých složek, které podle Bible neodmyslitelně patří k pojmu hřích, nepřestaneme mít důvod hovořit o tom, že se člověk nemůže sám zachránit? Bude stále platit, že to, co jej může zachránit, není jeho součástí, ale přichází k němu z vnějšku? Porovnej Ježíšova slova z úvodu: Přišel jsem volat k pokání hříšníky.

Jestliže je dnes moderní pohlížet na život jako na projekt, jehož aktivním činitelem se má každý člověk stát, ale protože to mnozí sami nedokáží, spoléhají se stále více na kouče, trenéry, life-stylu guru, snad bude také platit, že tito neúspěšní, a spolu s nimi i ti veleúspěšní, nebudou váhat sáhnout po pomoci, která přichází odjinud, aby člověku pomohla spojit se s dobrem, od něhož byl odpojen. Milost je to, co člověk potřebuje, aby se setkal s tím, co jej zachraňuje.

Pokusme se o shrnutí myšlenek, ke kterým jsme dospěli:

1. hřích není nějaký nedostatek ve mně, za který bych se měl stydět, spíše je to realita, ze které nemohu uniknout
2. milost není léčba, kterou Bůh aplikuje teprve na projevující se nemoc hříchu. Milost hřích předchází. Milost je prostředí, ve kterém žije Boží Trojice
3. spása nespočívá pouze v tom, že jsou nám hříchy odpuštěny, ale v tom, že se necháme Ježíšem pozvat do prostředí, které je prostoupeno milostí
4. přiznat si, že potřebuji pomoc z vnějšku, která by mě uvedla do souladu s dobrem, je spojena s pokáním, kterému předchází pokorné vyhodnocení vlastní bezmoci

Na závěr bych rád připojil ještě několik myšlenek. V nemocnicích, kde působí skvělí lékaři, se nebojíme otevřeně mluvit o nemocích a o tom, co nás trápí. V církvi, kde se setkáváme s Kristovou milostí a odpuštěním, bychom se neměli bát mluvit o hříchu.

Dobrý učitel fyziky a biologie nezastírá, jaké zákonitosti panují v přírodě. Lékař není necitlivý, když o nějaké nemoci řekne, že je nevyléčitelná a je otázkou času, kdy nastane smrt. Ani Bůh nepředstírá, že realita s hříchem je jiná, než jaká skutečně je. Jednání s sebou vleče důsledky. Byla-li spáchána vina, přichází i trest.

Když v tomto postním čase o kříži přemýšlíme, čteme nebo zpíváme, uvědomujeme si, že Ježíš nezemřel proto, že by šel utrpení masochisticky vstříc, případně že ho život netěšil. Zemřel, aby z nás sňal hříchy, odpustil nám naše provinění a přivedl nás do života milosti a lásky, jaký panuje v Bohu.