Žalm 121 patří mezi poutní písně. Otevíráme jej na konci školního roku a před začátkem prázdnin nejen proto, že i my jsme v oblasti výchovy a vzdělávání doputovali na konec jednoho úseku, ale také proto, že vstupujeme do období, ve kterém se mnohem více než v jiných částech roku vydáváme na různé výlety, zájezdy, dovolené, zkrátka, stávají se z nás obyvatelé putující za různými cíli a zájmy.

Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. (Žalm 121)

Poutníci, pro které byl zkomponován 121. žalm, nebyli na cestách z důvodu prázdnin nebo dovolených. Opouštěli své domovy, protože slavili některý z velkých náboženských svátků, s nímž byla spojena pouť do centra bohoslužebného života – jeruzalémského chrámu. Chrám majestátně čněl na hoře Sion, cesta k němu byla lemována návršími a pahorky.

Hory nemohli poutníci na své cestě do Jeruzaléma minout. Téma, které se vine celým žalmem, je pocit bezpečí. S obavami z nebezpečí se setkáváme již v samotném úvodu: Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc? Proč se žalmistovy obavy objevují právě v souvislosti s horami? Protože v horách se ukrývaly loupežné hordy, které poutníky ohrožovaly, okrádaly, děsily. Když se poutníci blížili k horským etapám poutě, obraceli se na Boha s prosbou, aby jim pomohl zdárně zdolat tento obtížný a nebezpečný úsek cesty.

To je ovšem pouze jeden z možných výkladů. Někteří starozákonní badatelé upozorňují na to, že celý tento žalm klade důraz spíše na duchovní než fyzické bezpečí. V jakém smyslu? Jestliže byli poutníci na cestě do chrámu konfrontováni s horskými vrcholky, dobře věděli, že na návrších, která míjeli, byla uctívána pohanská božstva.

Ne náhodou se v celém žalmu objevují narážky, odhalující omezené kompetence menších regionálních bůžků, zvláště ve srovnání s všemohoucím Bohem – Stvořitelem. Dnešní čtenář většinou není schopen tyto narážky v textu odhalit, protože mu není známa alternativní náboženská scéna, která se v té době snažila konkurovat víře v Hospodina a vůči níž se žalmista vymezuje. Dovolte, abych vás na některé takové zmínky přesto upozornil.

Ve verších 3. a 4. čteme: Nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Přírodní bohové Kanaánců, především Baal, bůh hromu, deště a plodnosti, v zimě spali. Dříve, než mohli být svým stoupencům užiteční, museli být probuzeni. Ta představa vyvolává úsměv nejen u nás, utahoval si z ní už prorok Eliáš na hoře Karmel, když se Bálovým prorokům nedařilo zapálit obětní oheň. Doslova řekl: Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Snad spí, ať se probudí! Váš Bůh je neustále bdělý, ujišťuje žalmista poutníky, kteří prochází pod horou zasvěcenou Baalovi. Není to tak, že by si zdřímnul a potřeboval by probudit.

Jestliže dnešní čtenář narazí v Žalmu 121 na zmínku o nebezpečí, kterým je v průběhu dne slunce a v noci měsíc, neznamená to, že si posteskne, jak těžké to lidé kdysi měli bez opalovacího krému nebo prášků na spaní. Také v tomto případě se jedná o narážku na nebeská tělesa, která byla uctívána okolními národy. Astrologové zkoumali jejich konstelaci a odvozovali od ní všechny důležité životní kroky. Věřili, že vše, co se stane nebo má stát, je napsáno ve hvězdách. Avšak Boží lid si vyprávěl příběh o stvoření, v němž Stvořitel tato obávaná nebeská tělesa klidně rozsvítil teprve čtvrtý den. Neslýchané! Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc, zněl židovský protest song.

Jestliže si uvědomíme, že žalmista klade důraz především na duchovní zápas, nebude nás trápit doslovný význam některých odvážných tvrzení, která se neshodují s životní zkušeností věřících lidí. Co mám na mysli? Jestliže by ve stech procentech platila slova, že Hospodin „nedopustí, aby uklouzla tvá noha“, pak by v židovských a křesťanských zemích mohli zavřít oddělení úrazové chirurgie, protože věřícím lidem by se výrony, natržené šlachy, fraktury či dislokace v důsledku uklouznutí prostě neděly. Ale ony se dějí. Jak je to možné?

Na úrazu, který se poutníkům zdolávajícím náročný horský terén mohl snadno přihodit, žalmista ilustroval duchovní zápas. O jakém uklouznutí hovořil? Nápovědou nám může být použití tohoto příměru v Žalmu 73,2-3: Mé nohy skoro uklouzly, moje kroky téměř sešly z cesty. Proč? Začal jsem totiž závidět darebákům. Rezignace na víru v Boha se rovná uklouznutí, které nemůže dopadnout dobře. Pouť do Boží přítomnosti zdárně dokončíš, slyšeli ujištění všichni ti, kdo putovali do chrámu. Hospodin nedovolí, aby tvé nohy sešly z Boží cesty. Hospodinu totiž není jedno jak žiješ. Nádherně to vyjadřuje prorok Ezechiel: Já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít. A ještě plastičtěji o tom vypovídá Ježíšovo podobenství o Dobrém pastýři, který hledá ztracenou ovci.

Jistě jste si všimli, že žalmista předkládá poutníkům dvě nabídky duchovního zakotvení. Na jedné straně svrchovaný, všemohoucí Bůh, na straně druhé lokální bůžci, s omezenými pravomocemi. Ke komu se poutníci přimknou? U koho najdou zastání, pomoc a bezpečí? Kdybychom parafrázovali narážky, ukryté v textu, mohli bychom žalmistovu otázku formulovat následovně: Chcete se podřídit dřevěné modle, kterou někdo uctívá na vrcholku hory, anebo tomu, kdo ty hory a všechno to dřevo stvořil? Jaký Bůh je vám bližší? Ten, který po vás touží nekonečnou láskou a pro nic na světě vás nechce ztratit, anebo němý, mlčící předmět či modla, které je lhostejné, kde se v životě nacházíte, kam směřujete a jak pravděpodobně skončíte? Domníváte se, že vás k životu vzkřísí někdo, kdo sám spí a čeká na probuzení? Nebudete se cítit bezpečněji v přítomnosti toho, kdo se od vás nikdy nevzdálí natolik, že byste jeho dech přestali cítit na své šíji, jehož oko se nikdy nezamhouří pod tíhou únavy? Chcete si seřídit svůj život podle nebeských nástrojů na určování časomíry – Slunce, Měsíce a hvězd – anebo se na správné načasování zeptáte samotného Nebeského Hodináře?

Ve verši sedmém se nachází ujištění: Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Jestliže se vám zdá, že vás Pán Bůh od všeho zlého v životě neochránil, a ptáte se, kde se stala chyba, zkuste si znovu připomenout, že žalmista se zaměřuje především na duchovní boj. Smysl jeho slov nejlépe vystihují Ježíšova slova: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Jeden ze současných překladů tohoto verše zní následovně: Hospodin tě chrání ode všeho zlého, s ním tvá duše bude vždycky v bezpečí.

V samotném úvodu žalmista o sobě říká, že své oči pozvedá k horám? Proč? Protože tíha starostí způsobuje, že svůj zrak klopíme k zemi. Nedívejme se dolů. To je špatný směr! Hory nám připomínají, kam máme hledět. Pozvedněme své oči nahoru, ale nezastavme se u hor. Podívejme se ještě výš, k Bohu, který je stvořil. Až budeme na cestách, výletech a dovolených, dívejme se skrze nádhernou a podmanivou přírodu až k jejímu Stvořiteli. V přírodě vážně nenajdeme odpovědi na nejdůležitější otázky života a smrti, ale příroda nám ukazuje, na Toho, kdy tyto odpovědi má a dá.