Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: “Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk,‘ řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. (Lukáš 14,25-33)
Ježíši, to přeci nemůžeš myslet vážně!? Posloucháš se vůbec? Zříci se svých příbuzných nebo veškerého majetku? Co je to za dobrou zprávu? Nenapadalo vás někdy při četbě tohoto oddílu z evangelia něco podobného? Rozčarování může do jisté míry rozptýlit mínění některých vykladačů, že se jedná o nadsázku, sarkasmus, nebo nám dnes již neznámý kontext. Ostří těchto výroků přesto nelze s klidným svědomím bagatelizovat.
O nárocích vznášených na Kristovy následovníky a stejně tak o nutnosti přinášet oběti se v kázáních příliš často nemluví. Není divu, že s církví a vírou pak lidé zachází jako se švédským stolem. Nabírají si, co jim chutná, tleskají tomu, co mají rádi. Stranou nechávají to, co jim nevoní, s čím nesouhlasí nebo co není v souladu s jejich osobním přesvědčením. Ale co když se tím osudově míjí s tím, jak evangelia představují Ježíše nebo popisují autentické učednictví?
Zástupy se kolem Ježíše začaly shromažďovat už od samotného počátku jeho působení. Pro mnohé byl neokoukaným, atraktivním rabínem, který nabízel chléb, uzdravení, osvobození z posedlosti, chytlavě hovořil, dokázal dodat naději, poskytnout nový pohled na život. Lidé se kolem něj shromažďovali, obklopovali ho, tlačili se na něj. Zdálo se, že se ho nemohou nabažit. Zástupy rostly, počítaly se na tisíce.
V určitém momentu nastala změna. Ježíšovi příznivci byli konfrontováni s nároky, které se odkláněly od jejich představ o učednictví. Zaznívaly výroky o tom, že život s Ježíšem sice nestojí nic, ale může se stát, že člověk bude muset pro něj obětovat všechno. Tuto eventualitu Ježíš nijak nezastíral, nezjemňoval, nepřikrášloval, ani nebalil do líbivých slov. Právě naopak.
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem, pronesl Ježíš bez obalu. Jeho slovům o kříži dnes rozumíme o něco více než jeho původní posluchači. Je velmi pravděpodobné, že tehdejší auditorium netušilo, co čeká Ježíše v relativně blízké budoucnosti v Jeruzalémě. Nedovedli si představit, že by jejich tichý a láskyplný učitel mohl být krutě popraven. A už vůbec nedohlédli, že oni sami by se mohli v budoucnu stát terčem nenávisti a pronásledování.
K osvětlení závažnosti nároků učednictví Ježíš použil dvou příměrů: stavby věže a vedení válečného tažení. Obě tyto činnosti předpokládají předběžné zvážení dostupných zdrojů a schopnosti je adekvátně využít. Podle Ježíšovy pedagogiky se stavitel nesmí pustit do díla, které není schopen dokončit, a panovník má ustoupit od války, pokud protivník disponuje drtivou převahou.
Rozvážné rozhodování v žádném z těchto příkladů není rovnocenné s vyčíslením nákladů učednictví. Považte, jak by mohl učedník předem zhodnotit, zda má dostatek vnitřních zdrojů k tomu, aby obstál tváří v tvář společenskému vyloučení, věznění, mučení či hrozbě smrti? Každý, kdo se chtěl stát učedníkem, se musel smířit s tím, že následování Ježíše může být spojeno s mnoha oběťmi, přičemž nelze vyloučit ani obětování života. Zůstane vůbec někdo za těchto podmínek dál Ježíšovým učedníkem?
Člověk potřebuje, aby na něj byly kladeny nároky a očekávání. Dobrý rodič to ví. Říká dítěti: To musíš sníst abys byl zdravý. To musíš dělat, protože je to správné. Je třeba se učit, psát domácí úkoly, pomáhat doma. Tyto požadavky a tato očekávání nejsou diktována tvrdostí, ale láskou, která je motivována tím, aby se dítě rozvíjelo tělesně i charakterově.
Ježíš volá k jinakosti, plnosti života, k podobnosti s ním samým. Jestliže se člověk rozhodne žít tímto způsobem, bude pro to muset něco obětovat. Nemělo by nás to překvapit. Vždyť to známe z jiných oblastí života: obětujeme roky studiu, abychom získali vzdělání; obětujeme volný čas, abychom dosáhli úspěchu v zaměstnání; obětujeme vlastní pohodlí, abychom zajistili dětem účast na kroužcích a sportovních zápasech. Obětujeme druhý zákusek kvůli zdravé životosprávě a spánek kvůli pohybu a rozcvičce. Víme, co znamená něco obětovat. Jsme ochotni zaplatit cenu za věci, na kterých nám záleží, které jsou pro nás prioritou.
Co tedy vlastně znamená nést svůj kříž v jednadvacátém století? Nesení kříže nemusí nutně obsahovat krajní podobu, totiž obětování života. Myšlenka nesení kříže je však neodmyslitelně spojena s odhodláním něčeho se zříct. Jakou cenu jsme ochotni zaplatit a jaké oběti jsme ochotni přinést, abychom byli Ježíšovými učedníky? Nevím, jak bude znít vaše odpověď, protože odpověď každého z nás bude jiná.
Chceme-li poznat, co je naší skutečnou prioritou – co určuje směr, rytmus a orientaci našeho života – stačí, když se podíváme na to, jaká rozhodnutí činíme, jak nakládáme se svým časem, penězi a energií. Jinými sovy: Do jaké míry odráží to, co říkáme a děláme učednictví, tedy ten proces připodobňování se Ježíšově cestě?
Naše životy se liší od života Ježíšových posluchačů. Jinak vnímáme okolní svět, žijeme v jiné kultuře. A přece je pro nás Ježíšův závěr ohledně toho, co je pro učednictví nezbytné, stejně zneklidňující, jako byl pro jeho tehdejší posluchače.
Naléhavost Ježíšových slov naznačuje, že vztah k majetku je hluboce provázán s vírou. Jistě ne náhodou nacházíme v Bibli přibližně 2300 odkazů na peníze. To, jaký má člověk vztah k penězům totiž zásadním způsobem ovlivňuje vztah k Bohu, druhým lidem a vůbec k celému světu.
Správný vztah k penězům a k věcem, které vlastníme, nám umožňuje následovat Ježíše věrně. Nesprávný vztah k majetku, příbuzným nebo těžkostem spojeným s křesťanským životním stylem učednictví blokuje.
Dnešní evangelium nás staví před obtížné otázky. A přece nám právě tyto otázky nabízí život. A to je to, proč jsme dnes přišli sem. Toužíme po životě. Nechceme pouze přežívat, chceme žít plnohodnotným životem. Chceme být pravdiví a autentičtí. Chceme být jako Ježíš. To je důvod, proč bychom se neměli nechat jeho slovy odradit. Byla by věčná škoda, kdybychom promarnili příležitost ke změně. Odejít stejný/stejná, jaký/jaká jsem přišel/přišla.
Jste ochotni nesouhlasit se svými rodiči, partnerem nebo dětmi, pokud jde o naši oddanost Kristu? Případně se odstřihnout od závislosti na majetku? Jaké nové volby by mohly náš život více připodobnit Ježíšovu životu? Co je ta věc – ať už velká, či malá – kterou byste mohli udělat, nebo se jí vzdát, aby to mělo vliv na uspořádání priorit, aby došlo k novému ustavení vztahů, v nichž se vyskytujeme, a Kristu bylo uvolněno první místo? Zaměřme se na tu věc, a odejděme dnes jiní. Zvolme si život.
