Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. (Jan 14,1)

První verš čtrnácté kapitoly, kde Ježíš říká – Ať se vaše srdce nechvěje – bezprostředně navazuje na slova, která řekl Petrovi – Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. A hned poté je napsáno: Ať se vaše srdce nechvěje. Apoštol Petr ve zmíněném rozhovoru s Ježíšem pravděpodobně nebyl vybaven přílišnou sebereflexí. Možná měl potřebu vypadat větší, než ve skutečnosti byl: I kdyby tě všichni zapřeli, já ne. Já bych raději zemřel. Nám lidem se velmi často stává, že místo, abychom byli těmi, kým skutečně jsme, máme tendenci se buď zveličovat nebo naopak zmenšovat. Zveličování by mohl doprovázet popisek – Dovol, abych ti ukázal, kým ve skutečnosti nejsem – a zmenšování zase nápis – Nechci být viděn, nejraději bych se vypařil. Podobně apoštol Petr: v jednom okamžiku se nafouknul do obrovských rozměrů, aby se poté, co Ježíše zapřel, scvrknul do nejmenší možné podoby. Podobáme se v něčem Petrovi? A jak zmíněné pózy ovlivňují vztahy? Když se snažíme zvětšit, začne se naše duše podobat izolační pěně, která se rozpíná a expanduje, takže po chvíli už v ní nezůstává pro Boha žádný prostor. Svou rozpínavostí ho vytlačíme. Když se naopak zmenšujeme nebo zaujímáme obrannou pozici, přestáváme mít Hospodina jako své útočiště. Spíše se snažíme zmizet v bunkru vytvořeném z vlastní ulity. V obou případech přestáváme svobodně prodlévat v Boží přítomnosti.

Když Ježíš říká – ať se vaše srdce nechvěje – pak to znamená, že člověk je schopen se ke svému srdci nějak vztahovat, vnímat je, dokonce s ním hovořit a někam jej směrovat. Dnes bych rád společně s vámi přemýšlel o tom, co znamená mít nepokojné srdce, případně co všechno způsobuje, že se naše srdce chvěje úzkostmi, obavami, ale také žalem, závistí nebo zcestnými touhami. Ježíš nás zve k životu, v němž není místo pro nepokojné srdce. Co je příčinou toho, že se lidské srdce stává úzkostné?

Je to celá série falešných potřeb. Například potřeba být pochopen, mít pravdu, mít vše pod kontrolou, být dokonalý, mít na všechno odpověď, získat si uznání druhých. To vše by mohlo charakterizovat Boha, nikoli člověka. Bůh je dokonalý — člověku je dovoleno dělat chyby a růst. Bůh má vše pod kontrolou — člověk může v každé situaci důvěřovat. Bůh je pravdivý, člověk pravdu hledá a částečně objevuje. Problém nastává, když se někdo ve kterékoli ze zmíněných oblastí začne chovat způsobem, který přesahuje míru jeho člověčenství.

Dovolte, abych to ilustroval na příkladu z Bible. Ve Starém zákoně je opakovaně popisováno, co vedlo k selhání izraelských králů. Byla to touha dělat to, co jim nepříslušelo. Například uspořádat sčítání lidu, aniž by k tomu byli pověřeni. Anebo zasahovat do chrámového kultu, k čemuž králové nebyli povolaní. Proč tak jednali? Nejčastěji pro opojný pocit moci.

A totéž platí dnes. I v tak prosté věci, jako je interakce v rozhovorech nebo na sociálních sítích. Často se podobáme starozákonním králům, zvláště když podlehneme iluzi, že náš komentář je přesně to, co svět potřebuje slyšet. Někdy nás nějaká neviditelná síla zastaví, a my si řekneme, komentovat to anebo tamto by byl nesmysl. A přesto se neodbytná myšlenka učinit tak vynoří hned při příštím setkání či přihlášení a my jsme rázem neklidní, rozpolcení, plní unáhlených soudů.

Někdo může na Ježíšova slova o srdci chvějícím se úzkostmi reagovat odmítavě: já žádné úzkosti nepociťuji. Otázkou ovšem je, zda lidé v okolí toho člověka nezakouší úzkost? Proč? Protože i člověk, který sám úzkost necítí, ji může do svého okolí šířit. Často jsme v pokušení vnímat úzkost především u druhých lidí, ale vždy bychom se měli nejprve obrátit k tomu, co se odehrává v našem nitru, a teprve potom se pokoušet pomoci ostatním. Ježíš nás chce naučit, jak pracovat s vlastní úzkostí pracovat a zároveň jak zabránit, abychom se nevědomky stali jejími šiřiteli.

Úzkost velmi úzce souvisí s tím, jak reagujeme na podněty z okolí. Okamžik, kdy k nám přichází podnět je klíčový, neboť nás staví před rozhodnutí, zda budeme v následujícím kroku spoléhat sami na sebe, anebo se přidržíme Boha a zůstaneme v jeho blízkosti. Pastor Steve Cuss uvádí šest výroků či znaků člověka, kdy se pozornost přesouvá z Boha na reakci, která je výlučně v lidské režii:

1. motto zní: Čím víc se budu starat, tím rychleji se starostí zbavím.
2. motto zní: Čím více budu o problému přemýšlet, tím rychleji se posunu k jeho řešení.
3. znakem, charakterizujícím přenesení důrazu z Boha na impulzivní odezvu, je sebelítost nebo pocit ublíženosti. Motto: Nikdo neví, jak těžké to pro mě je.
4. znakem je hněv. Motto: Musím toho dotěrného člověka srovnat.
5. znakem je únik. K televizi, internetu, jídlu, pití nebo drogám.
6. znakem je zveličování. Motto: Všechno, co zažívám, je katastrofa.

Zkusme si shrnout to, k čemu jsme až doposud dospěli: úzkostní jsme tehdy, když neseme víc, než nám Bůh svěřil. Případně když se trápíme tím, co nám nebylo určeno. V rozlišování nám mohou pomoci tři jednoduché otázky:

1. Co z této situace, která mě naplňuje úzkostí, je můj boj?
2. Co je záležitost druhých?
3. Co mám nechat na Bohu?

Otázka, se kterou bychom mohli opustit dnešní bohoslužbu by mohla znít: Nestarám se o věci, o které mě Bůh nežádá? Nenesu víc, než co Bůh žádá, abych nesl? Odpovědět si na tyto otázky má smysl, protože nás zahlcenost tím, co není naše poslání, snadno zbavuje přebývání v Boží přítomnosti a vrhá nás to do předstírání. Ať už vlastní velikosti anebo vlastní malosti, která se velmi ráda převléká do sebelítosti.

Hluboké propojení s Bohem, druhými i se sebou – je křehké. Obzvláště v současné situaci, v našem kulturním klimatu, v prostředí sociálních sítí, kde je přítomno mnoho vlivů, které spojení ruší. To je ten důvod, proč nás Ježíš ve slovech – ať se vaše srdce nechvěje úzkostí – vede k vědomé, úmyslné bdělosti vůči nám samým.

Velmi bych vám přál, abyste měli v životě alespoň někoho, s kým nebo vedle koho můžete být zcela sami sebou. Taková přítomnost nám nejenže umožňuje zbavit se srdce, chvějícího se úzkostí, ale zároveň v nás probouzí touhu být lepší verzí sebe sama.

Po výzvě, která se vztahuje k chvějícímu se srdci, Ježíš říká: věřte ve mne. To znamená, že když dáme Ježíši svobodu procházet se naším životem, jak uzná za vhodné, nebudeme cítit ani potřebu se bránit, ani vytvářet na něj dojem. Dalo by se to vyjádřit sloganem: V Ježíšově blízkosti nemáme co ztratit a nemusíme nic dokazovat.

Dříve, než vůbec začnete přemýšlet o Bohu, si položte otázku: Kdo je tím člověkem v mém životě, vedle kterého mohu být naprosto klidný? A pak si zkuste uvědomit: jak to ovlivňuje mé tělo, celou mou bytost? Čím je výjimečná situace, kdy nemusím nic dokazovat a nemám co ztratit. Co schází k tomu, abych se takto cítil v Boží přítomnosti?

V tomto světě jsme zvyklí přežívat skrze nejrůznější způsoby obrany — obrňujeme se, předstíráme, uzavíráme se do sebe. Neskrývám, že spočinutí v Boží přítomnosti se rovná aktu víry, protože v tom okamžiku vypínáme své obranné mechanismy, jinými slovy: zůstáváme před Bohem zranitelní. Činíme tak vedeni zkušenostní jistotou, že nemáme co ztratit a nemusíme nic dokazovat.