Docela by mě zajímalo, jak u vás doma popisujete situaci, kdy se něco stane, ale nikdo neví, kdy se to stalo, proč se to stalo, a kdo to udělal? Například rozbitý šálek, převrhnutý květináč, ztracená nabíječka, světlo, které někdo nechal svítit. Už jako děti jsme tyto nevysvětlitelné události popisovali slovy: „to samo“. Před nějakým časem jsem slyšel vylepšenou verzi tohoto vysvětlení. Za všechno prý mohou dva Japonci. Jeden z nich se jmenuje „Samo“ a druhý „Seto“. Na otázku: Kdo to udělal? existuje jediná, vše vysvětlující odpověď: ti dva, Samo-Seto.

„S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“ (Markovo evangelium 4,26-29)

V Ježíšově podobenství se také setkáváme s procesem, který probíhá samovolně, spontánně, bez vnějšího zásahu. Jedná se o růst obilného klasu. V řeckém originále je tento proces popisován slovem, které nám zní povědomě – automaté. Automaticky.

Chápu, že všichni workoholici a perfekcionisti, teď neklidně poposedli, protože si vůbec nedovedou představit, že by se něco dělo samo, bez jejich přičinění. Možná tak někde na automatické lince, ale v církvi? Vyloučeno!

Nabízí se otázka, zda v případě, že do centra veškerého života a dění umístíme lidskou aktivitu, lidské vnímání a lidské vyhodnocení, nedojde k nějaké redukci skutečnosti, která se projeví zkresleným vnímáním celku?

Co když nás chce Ježíšovo podobenství uchránit právě před takovým zkresleným vnímáním? A nejen to, možná nás chce naučit dívat se na věci z širší perspektivy. Jedinečnost této perspektivy spočívá v tom, že spojuje způsob, jakým se na svět díváme my, se způsobem, jakým se dívá Bůh. Jinými slovy: zve nás, abychom ve věcech tohoto světa, viděli Boží působení.

Jak se to může stát? Stačí si představit, že se lidský život podobá k zahradě, do níž jsou zasévána semínka. Samozřejmě, že než vyklíčí, bude to chvíli trvat. Ale má to svou logiku. V podzemí se toho musí ještě hodně odehrát. Je třeba si počkat. Boží život tam někde ve skrytu roste. Je jen otázkou času, kdy stéblo vzklíčí a prorazí na povrch jako malá rostlinka.

Při vnějším pozorování světa se mnohým lidem zdá, že Bůh v něm není přítomen, protože nic nesvědčí o tom, že by stál za nějakým děním. Život běží, my vstáváme, jdeme spát. Přesně jako ten člověk z podobenství, co zasel dál žil svým každodenním životem.

Ale co když nás tato každodenní rutina začíná pomalu ubíjet, zvláště když to, co v něm roste a rozvíjí se, je pro druhé, či dokonce pro nás samé, po nějakou dobu neviditelné? Čekáme na plody své práce, ale stále nic!

Smyslem Ježíšova podobenství bylo povzbudit a dodat naději lidem, kteří pomalu ztráceli víru v to, že existuje ještě něco víc než to, co vidí. Ono se stále něco děje, to jen váš zrak nedokáže registrovat, co nového Bůh právě tvoří.

Zkusme se tímto způsobem podívat na svůj život. Co se v něm změnilo od minulého roku, nebo co je v něm jinak, než tomu bylo před 3, 5, 20 lety? Nemám teď na mysli podmínky, v jakých žijete, anebo aktivity, jichž se účastníte. Nedívejme se pouze na to, co máme před očima. Vezměme v úvahu to, co je pod povrchem. Jaká semínka ve vás zakořenila a vyklíčila? Co ve vás roste a jak se tomu novému životu daří? Jak se změnily hodnoty, které vyznáváte? Co má dnes na váš život největší vliv? Co se odehrává ve vašem nitru?

Kromě nového způsobu vyhodnocování toho, co se v našem životě děje, je v něm odhalen původ a příčina změn. Odkud se v nás berou nové nápady, nové způsoby vyhodnocení? Co způsobuje, že jsme najednou schopni vidět to, co jsme celou dlouhou dobu přehlíželi? Na všechny tyto otázky nacházíme odpověď: děje se tak díky Božímu slovu.

Boží Slovo, které slyšíme, do nás padá jako semínka. Mnohdy si ani nejsme vědomi, co vše se díky jejich přítomnosti v našem životě mění a změní. Působí totiž skrytě. Běží jako jakýsi program na pozadí, podobně jako fungují aplikace v našich počítačích nebo chytrých telefonech. V určitých fázích našich osobních dějin se to, co vyrostlo z Boha, prodere na povrch, a my žasneme, kde se v nás ten Boží život vůbec vzal?

Ale všechno chce čas. To refrén, který se v podobenství neustále vrací. Na úplném začátku je život zasetého semínka křehký. Stejně tak stéblo, které z něj vyroste, může být velmi snadno ušlápnuto nebo umlčeno. Klas je další fází v procesu zrání. Ten se již vyznačuje pevnější strukturou a stabilitou. Ovšem teprve zralé obilí je završením, k němuž všechna předchozí stádia směřují.

Domnívám se, že každý z vás by mohl o této zkušenosti vyprávět. A jsem si téměř jist, že v životě žádného z nás se Boží slovo neprosadilo snadno, lehce a trvale. Vždy se jednalo o docela komplikovaný a dlouhodobý proces. Všechno hodnotné a trvalé, co v tomto světě roste, má podobný průběh. Stále jsme v procesu růstu a zrání. Stále neúplní a nedokončení.

Možná by stálo za to položit si otázku, jak se daří Božímu slovu v mém životě? Vystavuji se jeho působení? Jsem otevřený na přijetí semínek, které mají v sobě potenciál nového života? Budu dostatečně trpělivý a dovolím, aby proces růstu a zrání trval tak dlouho, jak je potřeba?

Pokusme se v závěru shrnout to, k čemu jsme dnes ve svém přemýšlení dospěli. Zaprvé jsme díky podobenství objevili novou optiku. Ta nám umožňuje uvědomit si, že Bůh jedná ve skrytosti, jeho aktivita není podmíněná tím, že by byla vidět. S tím je spjata druhá důležitá věc. Jestliže si lépe uvědomuji, jak Bůh jedná, mohu jít jeho působení vstříc. Můj život tím rozkvete, ožije, zazelená se.

Co si přejete, aby rostlo na zahradě vašeho života? Jaké barvy nebo vůně tam schází? Kde se vzal plevel? Co vyžaduje pozornost? Naše víra, naše manželství, rodičovství? Samo se to nestane. Ale vystavíme-li se Božímu slovu, můžeme očekávat, že Bůh do toho vlije tolik života, kolik bude potřeba.