Na začátku mi dovolte kratičký komentář k liturgickému období, ve kterém jsem se dnes ráno ocitli. V centru vánočního období byl příchod Božího Syna mezi nás. Postní období nás zve k promýšlení toho, jak uchopit spásu, která se k nám přiblížila na dotek. Jestliže jsme se od adventu až do minulé neděle soustředili na projevy moudrosti a moci vtěleného Božího Syna, nyní bude naše pozornost zaměřena na to, jak nás Bůh, prostřednictvím svého utrpení, své oběti a svým vzkříšením zachraňuje. Vánočním obdobím znělo svědectví o tom, že náš svět se příchodem Božího Syna změnil. S blížícím se postním obdobím přemýšlíme, čeho všeho se tato proměna může/má týkat.
Texty, které čteme na nedělních bohoslužbách, nejsou zvoleny náhodně. Byly vybrány již dávno, v samotném úsvitu křesťanství. Jejich volba měla svou logiku, která se nám už dnes může ztrácet. Teprve když pátráme, z jakého důvodu četli první křesťané v konkrétním období roku příslušné oddíly, objevíme netušené souvislosti.
A přesně to je případ biblických textů, určených pro 3. neděli před postním obdobím, kterou slavíme.
Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! 25 Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. 26 Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. 27 Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1 K 9,23-27)
„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. 2 Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. 3 Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, 4 a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ 5 Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. 6 Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ 7 Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ 8 Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ 9 Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. 10 Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. 11 Vzali ho a reptali proti hospodáři: 12 ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ 13 On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? 14 Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; 15 nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ 16 Tak budou poslední první a první poslední.“ (Matoušovo evangelium 20,1-16)
Název dnešní neděle – Septuagesimae – má latinský původ, který odkazuje na číslo sedmdesát. Přibližně tolik dnů nás dělí od Velikonočních svátků. V prvotní církvi právě v tomto období začínala příprava ke křtům, který se odehrávaly v průběhu Velikonoc. Kandidáti křtu se nazývali katechumeni.
Církev jim na úvod křestní přípravy předložila text z prvního dopisu apoštola Pavla do Korintu o sportovci, který se účastní Istmických her. Tyto hry byly obdobou her olympijských, jen s tím rozdílem, že se konaly poblíž Korintu. Soutěžilo se na nich v atletických i jezdeckých disciplínách, ale také v recitaci, hudbě a jako na jediných řeckých hrách i v malířství. Odměnou vítěze byl věnec z vavřínových listů.
Jaká byla pointa, k níž apoštol svým přirovnáním směřoval? Velmi banální: podobně jako musí atlet vynaložit veškerou svou sílu, aby získal vítězný věnec, se křesťan má podobat božímu sportovci, který musí ve svém životě také dodržovat určitou disciplínu. Ale tento životní styl si osvojuje rád, protože jeho odměna, narozdíl od běžce na závodní dráze, nikdy nezvadne. Zůstává napořád.
Ale aby žádný z kandidátů křtu snad neklesl pod tíhou takového nároku, byli katechumeni seznamováni zároveň s příběhem o dělnících na vinici, v němž každý dělník dostal denár, i přesto, že na poli odpracoval třeba jen jednu jedinou hodinu a nezakusil těžkosti, které doprovázela práce na přímém slunci.
Tato zmínka o útrapách není v podobenství náhodná. Jaký byl její smysl? Jak známo, křesťané byli v prvních staletích pronásledovaní a většinově pohanskou společností šikanovaní. Pointa směřuje k tomu, aby ti, kteří se chtěli připojit k církvi, nebyli církevními mazáky vnímáni jako nějací bažanti, kteří si to musí na začátku – lidově říkáme – vyžrat.
Text z evangelia byl pro ty, kteří si s myšlenkou nějakých zásluh u Boha za věrnost v následování třeba jen zahrávali, velmi přímočarým usměrněním a výzvou, aby nově příchozí vnímali jako sobě rovné. Vždyť byli Bohem omilostněni stejně nezaslouženě, jako ti, kteří kvůli své víře v Krista, již leccos nepříjemného zakusili.
Dobrá, řeknete si, to byla situace prvních staletí. Ale co my s tím? Možná vás to překvapí, ale podněty, které zaznívají z obou biblických oddílů lze s velkým užitkem využít i na prahu postního období roku 2023. Aktuálními jsou minimálně tyto dva body:
- Život křesťana se vyznačuje disciplínou. Ať už v oblasti životosprávy, nebo v ukáznění myšlenek a vůle. Křesťanský životní styl charakterizuje umírněnost, pokora, vděčnost, obětavost.
- I kdybychom vynaložili sebevíc úsilí a snažili se nejlépe, jak dokážeme, spasení touto cestou získat nemůžeme. Spasení je dar, který plyne z Ježíšova vítězného zápasu. My jej smíme pouze vírou přijmout, ale nic svého k němu nemůžeme přidat.
Motiv atleta, kterého podporuje příklad lidí velké víry, se objevuje v Novém zákoně ještě v dopise Židům, kde čteme: Proto obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo. A poté přichází zajímavý závěr: Myslete na to, co všecko musel (Ježíš) snést od hříšníků, ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Lidé prolévají krev za vlast, někdy slyšíme, že lidé říkají, že krvácí pro svou rodinu, anebo pro poslání, které vykonávají.
Ale jen zřídka se lze setkat s tím, že bychom se bránili hříchu s nasazením vlastního života, anebo že bychom se proti pokušení mobilizovali tak radikálně, že bychom byli ochotni dát v sázku svůj život. A dále: myslím, že mi dáte zapravdu, že nebojujeme s hříchem s takovým odhodláním, jako když se se ucházíme o peníze, postavení, místo na slunci.
Mnoho lidí si stále neuvědomuje, že je to hřích, co nám neskutečně komplikuje život. Brání nám, abychom mohli jít, natož běžet. Velmi barvitě píše o svém duchovním zápase Augustin v knize Vyznání: Staré malichernosti se mě pokoušely zadržet, staré marnosti, tyto mé dávné přítelkyně, mě tahaly za oděv mého těla a našeptávaly mi: „Ty nás opouštíš? Už spolu nebudeme na věky?“
Postní doba se netýká pouze Ježíšovy pašijní cesty, lemované konflikty, neporozuměním, vzrůstající nenávistí a násilím, které vedlo k jeho smrti. Proměnu naší mysli, ukáznění našeho já, doprovází také v jistém smyslu umírání. Umrtvujeme své sobectví, vzdáváme se nároku na prvenství, na odměnu, na kompenzaci zásluh.
Za malou chvíli budeme pozváni ke kající modlitbě, k vyznání hříchu. Jistě mi dáte zapravdu, že po zpovědi, se nám jde a žije tak nějak lehčeji. Proto má smysl se zpovídat z hříchů, je důležité vyznávat je, činit pokání, abychom žili svůj život a vyznávali svou víru bez zbytečných břemen. J. A. Komenský je autorem výzvy, kterou bych rád zakončil: Každý den svého svědomí se ptáti, kterak se mu dařilo.
