Příběh o uzdravení malomocného si dnes nasvětlíme ze čtyř různých úhlů. Řekneme si, čím bylo malomocenství jako nemoc, jak lze malomocenství rozumět v přeneseném smyslu, před čím nás tento příběh varuje na rovině osobní a v čem popisuje negativní jevy lidské společnosti jako celku.

Dopady nemoci na životní komfort člověka jsou mnohé. Patří k nim omezení pohyblivosti, snížení výkonnosti, bolesti, únava a další tělesné obtíže. Na psychické rovině může onemocnění vést k pocitům bezmoci, úzkosti, strachu o budoucnost. K tomu se přidávají pocity izolovanosti nebo závislosti na pomoci druhých. Není divu, že nemoc staví člověka před otázky smyslu života, utrpení, vlastní zranitelnosti. U některých lidí dochází k přehodnocení priorit, hledání nových zdrojů radosti, jinému pohledu na vztahy a čas.

Není těžké si představit, jaké utrpení bylo spojeno s malomocenstvím. Kromě vážných tělesných útrap, museli nemocní opustit své domy a vesnice a zdržovat se v oddálení od ostatních. Ve starozákonní knize Leviticus 13. kapitole čteme: Malomocný, který je postižen, bude mít šaty roztržené, vlasy na hlavě neupravené, vousy zahalené a bude volat: ‚Nečistý, nečistý!‘ 46 Po všechny dny, co bude postižen, zůstane nečistý. Je nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor. Malomocný byl v Ježíšových dobách jakoby mrtvý zaživa, chodící smrt. Z toho důvodu se malomocenství stalo symbolem zla, které člověka ničí, odděluje od Boha i od lidí, odsuzuje k nesnesitelné samotě a vyobcování.

Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.  Mk 1,40-45

V přečteném evangeliu se nemocný přibližuje k Ježíši navzdory výslovnému zákazu Zákona. Také Ježíš překračuje Zákon, když se malomocného dotýká, ačkoliv to vlastně nebylo nutné, neboť v jiném případě bylo deset malomocných uzdraveno mocí samotného Ježíšova slova. Pro nemocného bylo nejdůležitější, že byl očištěn.

Čistota. Čistota je neodmyslitelným prvkem našeho životního komfortu. V čistém se cítíme dobře To je důvod, proč uklízíme, utíráme prach, leštíme dokonce obuv, pereme oděv. Koupeme se a umýváme.

Čistota je nezbytná, nejen v našem nejbližším okolí, ale také v našem nitru. To je důvod, proč hovoříme o nečistém svědomí, myšlenkách, motivech. Nečisté pohnutky, nepoctivé jednání, špinavé záležitosti – to všechno může vzbuzovat ještě větší odpor než neuklizený pokoj nebo neumytá okna.

Vraťme se zpět k našemu textu. Kdyby šlo pouze o uzdravení z malomocenství, evangelijní příběh by končil větou: A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Evangelium však touto větou nekončí. Tím se dotýkáme dalšího významového pole, které v sobě obsahuje tento příběh. Co mám na mysli?

Malomocný si přál, aby měl novou kůži, očištěnou kůži, ve které by se cítil komfortně. Toužil, aby kněží – tedy ti, jimž byla propůjčena moc a autorita – o něm prohlásili, že je čistý, přijatelný. Nevím, zda znáte ten pocit, kdy se necítíte komfortně ve své kůži? Nemám teď na mysli objevující se příznaky nemoci, nýbrž to nutkání s někým se porovnávat a soupeřit, jen proto, abychom byli akceptováni a ceněni.

Ačkoli nežijeme ve stejných podmínkách jako malomocní Ježíšovy doby, pravděpodobně bychom dokázali vyprávět, kdy jsme se necítili pohodlně ve své kůži. Nejednalo se o malomocenství jako nemoc, nýbrž spíše o malomocenství jako duchovní stav. Mohli bychom hovořit o malomocenství srdce. Jeho symptomy nemají nic společného s kůží, ale týkají se perfekcionismu, nestřídmosti, hněvu, pýchy, nudy, pomlouvání, posuzování, neklidu, přehnané zaneprázdněnosti, zášti, předsudků, žárlivosti, lhostejnosti, závislosti.

Lidé, kterým jde v životě především o to, aby byli druhými oblíbení a sami zakoušeli tělesné, emocionální nebo finanční pohodlí, se zpravidla nevyhnou vtíravému pocitu, že jim něco chybí. Ozývají se otázky, zda jim neuniká něco důležitého, například hlubší vztahy nebo hlubší životní ponor. Pohodlí může člověka skutečně izolovat od života i Boží přítomnosti.

Malomocné srdce se nás snaží přesvědčit, že to, co potřebujeme nejvíc, je prohlášení o čistotě. Jestliže tomuto hlasu uvěříme, budeme hledat spíše potvrzení vlastní hodnoty než celistvost, spokojíme se s přijetím, místo abychom toužili po proměně. Uzdravení je stav duše. Jde více o srdce než o kůži.

Ještě jednou se vraťme k našemu textu. Ježíš uzdravenému přísně nařídil, aby o svém uzdravení mlčel. Co ten člověk udělal? Odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, co se stalo. Jinými slovy: vůbec Ježíše neposlechl. Skoro to vypadá, jako kdyby si ho už nevážil, odsunul ho stranou a řekl: Jsem zdravý, za což ti, Ježíši, děkuji, ale další tvé rady nepotřebuji. Uzdravený si možná pomyslel: „I kdyby, já přece nedělám nic špatného. Vždyť evangelizuji. Mluvím o hezkých věcech. Dělám dobré skutky.“ Ale ne, nedělal, vždyť jednal v přímém rozporu s tím, co mu Ježíš přikázal.

Kvůli svéhlavé reklamě z úst uzdraveného Ježíš nemohl vejít do města. Musel zůstat za branami, kam za ním mohli přijít pouze ti, kteří měli dost sil. To, co se zde na samém počátku Ježíšova působení uskutečnilo symbolickým způsobem – Ježíš, který byl v městě, musel zůstat na poušti a malomocný, který byl v izolaci, se nyní nacházel v městě – se reálně stalo v den ukřižování, kdy Ježíš zaujal místo mezi zločinci, aby poslednímu z hříšníků podal ruku a uvedl jej do svého království. Podivuhodná výměna! Bůh bere na sebe náš hřích a jeho následky – osamělost a vyloučení – aby nás zachránil a učinil novým stvořením. Bůh touží po tom, aby člověk měl život a aby byl svobodným dítětem Božím.

Náš svět je plný nedotknutelných – zavržených a opovrhovaných. Ježíš se nám ukazuje jako Bůh, který se neštítí člověka, před nímž pociťují odpor všichni ostatní. V Ježíši je malomocným, obětním beránkům a černým ovcím navrácena lidská důstojnost.

Dnešní text nám klad otázku: není náhodou v prostředí, kde žiješ, pracuješ, odpočíváš, modlíš se, někdo, koho považuješ za „malomocného“ či černou ovci? Nejsi příčinou toho, že má někdo nezdravý vztah k sobě samému, že je vnitřně rozpolcený, ukrývá svou tvář, je přemožen studem, izoluje se, uzavírá či stahuje zpět?

Snazší je uzdravit člověka z malomocné choroby těla než z malomocného myšlení.

Prosíme tě, Pane Ježíši, abychom si nikdy nemysleli, že nemoc nebo smrt jsou větším neštěstím a dramatem než  malomocné srdce nebo mysl.