Milí přátelé, vstoupili jsme do poslední třetiny tohoto kalendářního roku. Na jeho počátku jsme si vybrali biblický verš, který nás po celý r. 2025 provází. Jedná se o první verš 11. kapitoly Listu Židům: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Minulou neděli jsme hovořili o víře a jejím protikladu – strachu. Strach, to je téma, se kterým pracuje i autor Listu Židům. Ačkoli nevíme přesně, kdo je autorem, z celého dopisu, který by mohl klidně být sbírkou kázání, poznáváme, že velmi citlivě zohledňuje situaci, ve které se nacházeli jeho adresáti. Jednalo se o křesťany židovského původu, na které těžce doléhalo pronásledování. Pod jeho tíhou se někteří Kristovi následovníci zřekli své životní cesty a postupně se také začali vytrácet ze společných shromáždění.

Zkusme se podívat, jakou strategii pro životem potlučené a ve víře kolísající křesťany zvolil autor námi studovaného dopisu. V představách čtenářů se pokusil načrtnout tváře několika starozákonních postav. Nutno přiznat, že dnešní čtenáři by si snad byli schopni vybavit základní dějové linky v příbězích kde vystupuje Ábel, Noe, Abraham, Izák, Jákob, Mojžíš, David či Samuel. Obtížnější by to bylo např. u Henocha, Baráka či Jefta. Oproti tomu původní čtenáři byli s jejich životními osudy důvěrně obeznámeni. Můžeme se pokusit tento deficit dohnat, ale nikoli v rámci jednoho kázání, klidně tak můžete učinit v rámci domácí četby Písma.

Nyní se vraťme se zpět ke galerii hrdinů víry. Mohlo by nás překvapit, že přehlídka nezačíná Adamem a Evou, nýbrž Ábelem. Proč byli první dva starozákonní protagonisté vynecháni? Pokusím se to vysvětlit. Mohlo by se zdát, že Adam s Evou se ocitli na šikmé ploše v momentě, kdy zkonzumovali ovoce ze zapovězeného stromu. Ale tento čin byl již pouze důsledkem falešného vnímání skutečnosti, k němuž u nich došlo ve chvíli, kdy uvěřili, že Bůh před nimi cosi zadržuje, že není tak dobrý, jak se zdá, že nejsou plně těmi, kým by mohli být. To by mohl být důvod, proč se ani Adam, ani Eva neocitli v přehlídce hrdinů víry, protože to, čemu uvěřili, byla lživá výpověď o Bohu, o nich, o jejich poslání, o jejich zdrojích, o jejich existenci. Sáhli po jiném zdroji života, než byl Bůh. A to lze vnímat jako opak víry nebo její popření.

Jinak tomu bylo s Ábelem, který si byl plně vědom toho, že Bůh je zdrojem života. Svou vděčnost vyjádřil tím nejpřirozenějším způsobem, o jakém věděl: obětí vděčnosti. Díky svému postoji se tak objevil na začátku plejády hrdinů víry, společně s Abrahamem, Izákem, Davidem a mnoha dalšími. Aby nedošlo k mýlce, životopisy víry uvedených hrdinů nebyly prosté duchovních výmolů a ostrých, nebezpečných zatáček. Jednalo se o obyčejné lidi s neobyčejnou vírou, kteří se uprostřed těžkostí napojili na něco, co je přesahovalo. Žili s mnoha těžkostmi a procházeli nesnadnými zápasy, ale tyto své zápasy žili ve spojení s tím, který je nejen nad nimi, ale hlavně s nimi.

Nyní bych se rád vrátil k úvodnímu verši celé 11. kapitoly, který je mottem našeho letošního putování: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Již dříve zaznělo, že autor Listu k Židům psal kázání, nikoli dogmatické pojednání. Nemusíme tudíž tuto jeho interpretaci víry chápat jako vyčerpávající definici. Pohleďme na ni spíše jako pokus či příspěvek k pochopení některé její důležité charakteristiky.

Co je víra? Víra je základ, na kterém lze stát. Takže to není něco, co si člověk vytvoří ve své fantazii. Víra není útěcha pro slabomyslné lidi, kteří potřebují hledět mimo sebe a uvěřit v nějakého Boha, kterého si sami vymysleli. Víra je pevná jistota, že to, v co doufáme, se uskuteční. Je to důkaz věcí, které zatím nemůžeme vidět. Víra vidí daleko za hranice toho, co lze spatřit lidským okem.

A to je to, co mám na 11. kapitole Listu Židům opravdu rád. Poté, co jsou popsáni všichni poutníci víry, kteří žili v nejistotě, měli své pochybnosti a přiznávali, že jsou na zemi cizinci, kteří nikdy nedokázali plně zapadnout do zdejších poměrů, jsme ujištěni, že Bůh se nestyděl nazvat jejich Bohem. Jinými slovy: upřímná zkušenost těchto poutníků víry – se všemi jejich nedostatky a nedokonalostmi – z nich učinila Boží lid!

Křesťanům bývá občas zazlíváno, že se příliš nestarají o to, co se na tomto světě děje, protože tento svět není jejich pravý domov. List Židům to do jisté míry potvrzuje. O izraelských praotcích, kteří „vyznali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci,“ ovšem vypráví ne proto, že by pokládali život na zemi za bezvýznamný ve srovnání s nebem, nýbrž proto, že „toužili po lepší vlasti.“ Ti, kdo chápou život na zemi jen jako krátkou návštěvu, jsou turisté; ti, kdo hledají Boží království, jehož budování přesahuje jediný lidský život, jsou poutníci.

Zkusme se na chvíli věnovat rozdílu mezi v pojímáním životní role jako turista anebo jako poutník. Když cestujeme životem jako turisté, naším cílem je oddechnout si v neděli od hektického života a vrátit se do téhož hektického života osvěžený, avšak v podstatě nezměněný. Když cestujeme životem jako poutníci, hledáme způsoby, jak se nechávat Bohem proměňovat, abychom vstupovali do všedních dnů s kalibrovaným zrakem víry.

Když cestujeme životem jako turisté, naším přáním je, aby cesta byla co nejpříjemnější. Bavíme se spolucestujícími, ale snažíme se ze všech sil vyhnout čemukoli, co by mohlo vyvolat konflikt nebo pokazit výlet. Poutník se na cestě nevyhýbá těžkým tématům, pracuje se svými stíny a poskytuje zpětnou vazbu svým duchovním sourozencům.

Turista si před cestou pečlivě vybírá zájezd, který mu za jeho peníze poskytne nejvíce zážitků. Poutník plánuje cestu, ale není úzkostný ohledně budoucnosti, protože ví, že Bůh se postará.

Turista platí někomu jinému, aby mu nosil zavazadla. Poutníci dávají část svého příjmu Bohu. Ovšem nikoli jako daň, nýbrž jako vyjádření solidarity, která prospívá celé pospolitosti. Sdílené prostředky poutníků jsou jedním ze způsobů Boží péče.

Bůh tvoří víru svým slovem. Boží slovo sice nevidíme, ale zato můžeme vidět to, co víra v člověku způsobí. Víra proto není neviditelná. Víra má tvář. V kostele nejsou zrcadla, protože na naši tvář se nemáme dívat my sami, tvář naší víry mají vidět druzí.

Bůh po nás nechce, abychom „když nemůžeme, přidali víc“. A nechce po nás ani to, abychom skrývali nedostatečnost života, jaký skutečně je.

Ne, chce z nás mít upřímně věřící, odhodlané poutníky, třeba i životem semleté a utahané, kteří přesto, anebo právě proto touží po lepší vlasti, která přesahuje tuto časnost a otevírá se za horizontem, kam dohlédne zrak víry.