„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Středa 6.7.22   svátek má Státní svátek , Mistr Jan Hus

Středa 6.7.22   svátek má Státní svátek , Mistr Jan Hus

Úvod Chci poslouchat Kam Bůh schoval svůj poklad?

Kam Bůh schoval svůj poklad?

Kam Bůh schoval svůj poklad?

Text 2. Korintským 4,6-10 

Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

Minulý týden jsem si uvařil kávu do svého oblíbeného šálku, ale poté, co jsem jej uchopil za ouško a přiblížil k ústům, jsem zjistil, že se na jeho boční stěně nachází prasklinka, skrze kterou sice jemně, ale přesto nezadržitelně, vytékal lahodný nápoj.

Zaskočilo mě to. Intenzivně jsem přemýšlel, kde jen můj milovaný šálek přišel k takové újmě? Po chvíli jsem si vzpomněl, že mi předchozí den upadl, ale když jsem jej zvedal ze země, zdálo se být vše v pořádku. Vše prozradila až nová dávka horkého nápoje.

Apoštol Pavel v dnešním textu hovoří o tom, že se jako lidé podobáme hliněným nádobám. Líbí se mi, že použil přirovnání k věci, která tvořila nezbytné vybavení každého domu. V době, kdy vznikl apoštolův text, splňovaly hliněné nádoby v domácnosti hned několikerý účel. Například fungovaly jako malé kontejnery, do kterých se vkládalo živé světlo.

Jestliže křesťané jsou hliněné nádoby, kdo nebo co je světlem? Na tuto otázku apoštol odpověděl v předchozích verších. Dočteme se v nich, že zdrojem světla je Bůh. Avšak lidský zrak není schopen toto Boží světlo vnímat, alespoň ne v jeho plné intenzitě.

Jestliže Bůh neměl zůstat navždy ve skrytosti, muselo dojít k nějaké změně. Na straně Boha i člověka. A skutečně k ní došlo. Změnu na straně Boha slavíme každé Vánoce. Bůh se rozhodl, že své světlo učiní pro lidské tvory registrovatelným, a proto vstoupil do tohoto světa jako člověk – Ježíš Kristus.

Na Ježíšově tváři mohli lidé spatřit světlo Boží slávy. Ovšem nedělo se tak automaticky, a nedělo se tak ani u všech, kteří Ježíše viděli. Jestliže mělo k tomuto zázraku dojít, musel k tomu Bůh lidské srdce nejprve upravit. Tuto změnu slavíme ve Svatodušní svátky. Protože jejím činitelem je Duch svatý.

Moment, v němž je člověk uschopněn uvidět Boží světlo, přirovnává apoštol ke stvoření. Jestliže na počátku Bůh řekl – budiž světlo – a bylo světlo, pak tatáž stvořitelská aktivita se týká každého jednotlivého člověka, nad kterým Bůh vypovídá slova budiž světlo, a hle, člověk vidí. Nejčastěji se tento zázrak odehrává ve křtu svatém.

Už jsem zmínil, že hliněné nádoby byly v době vzniku biblického textu v tehdejších domácnostech hojně využívány. Před chvílí jsme zmínili, že sloužily jako primitivní svícny.  Kromě tohoto využití zmiňuje apoštol ještě další – skrýš cenných věcí. V pozadí této „bezpečnostní strategie“ se nacházela domněnka, že případného zloděje budou v domě zajímat věci vzácné a cenné. Nebude přeci prohledávat hliněné nádoby!? Skutečně? Jestliže byl někdo z vás vykraden, víte, že zloději se zajímají právě o ty věci, o kterých se lidé domnívají, že se jedná o nenápadné skrýše. Hovořil jsem s několika oběťmi vykradení, a co myslíte? Hrníčky, knihy, ložní prádlo, to je prohledáváno jako první.

Vraťme se zpět k našemu tématu. Hovoříme o křesťanech, které apoštol nazývá hliněnými nádobami, obsahujícími světlo, případně je v nich ukryt poklad. Obojí je tam vloženo Bohem. Jak je možné, že Bůh vkládá poklad, tedy to nejcennější, co nám může svěřit, do něčeho tak křehkého a zranitelného, jako je naše tělo? Cožpak neexistuje nic stálejšího, odolnějšího, bezpečnějšího? Zdá se, že nikoli. Vždyť sám Bůh použil lidské tělo jako nástroj své prezentace, když vstoupil mezi nás jako člověk.

Vzácnost daru není nijak umenšena nedostatkem okázalosti nádoby, ve které je uložen. Uvedu příklad. Domnívám se, že každý z vás máte doma svůj oblíbený šálek, ze kterého pijete čaj nebo kávu. A třebaže už dávno ztratil lesk novoty, a dost možná se na něm vyskytuje nějaký ten škrábanec, nevyměnili byste jej za nový, protože je váš a vy jste si na něj zvykli. Mezi jím a vámi existuje něco, co lze s mírným přeháněním nazvat náklonností. Dovedu si představit, že něco podobného existuje mezi Bohem a člověkem. I přesto, že Bůh vidí dokonale všechny oděrky, škrábance a jizvy, kterými jsme poznamenáni, neodloží nás, ani nevymění za novější nebo dokonalejší model.

Koordinátorka pastorační služby ve Slezské diakonii mi v tomto týdnu vyprávěla, že duchovní konferenci, která měla zhodnotit působení Slezské diakonie v období pandemie, vévodily dva obrazy. Tím prvním bylo stéblo trávy, které díky své neuvěřitelné houževnatosti prorazí klidně i betonem. Tím druhým obrazem byla právě hliněná nádoba, která dovolí pronikat světlu paradoxně teprve poté, co dojde k vytvoření prasklin na místech, která byla po rozbití znovu spojena dohromady. Dokonalá, neporušená glazura, nedá světlu šanci. Ano, tušíte správně: Bůh si dokáže ke své slávě použít naši lidskou nedokonalost. Jinou alternativu vlastně ani nemá.

A tím se dostávám k tomu, čím jsem mohl možná začít. Odpovědí na otázku, proč apoštol Pavel k ilustraci s hliněnou nádobou vůbec sáhl? Co jej k tomu vedlo? A jaká byla pointa? Apoštol psal svůj dopis do sboru v Korintu, kde neměl jednoduchou pozici. Mnozí zpochybňovali, že právě on je tím nejlepším lídrem, který zavelí k triumfálnímu misijnímu tažení. Vytýkali mu nepřesvědčivý projev, zpochybňovali pravost jeho apoštolské autority.

Pavel se bránil. Je zajímavé jak. Ve své obhajobě se neodvolával na úspěchy, ale spíše hovořil o svých útrapách. Uvedl tyto čtyři: 1. je vystaven mnohému trápení 2. často neví, co by měl dělat 3. má mnoho nepřátel 4. mnoho dalšího jej sráží k zemi.

Ovšem nic z toho jej nedonutilo, aby se cítil zahnán do kouta, propadl zoufalství, naříkal nad svou opuštěností nebo svůj boj zcela vzdal.

Jak je to možné? Zdůvodnění, které apoštol uvádí, by klidně mohlo někomu připadat troufalé. Své utrpení totiž chápal jako připodobnění se trpícímu Kristu. Představte si, že apoštol říká: Jestliže se Kristu zatím nedokáži připodobnit v slávě, mohu toto připodobnění již nyní zakoušet v jeho utrpení. Tato zkušenost dala apoštolu sílu nesoužit se, nepropadat zoufalství, opuštěnosti ani rezignaci. Ovšem toto připodobnění mělo i svou druhou stranu, respektive své pokračování. Jestliže jsem nyní Kristu podobný v utrpení, budu mu později podobný i ve slávě. Jestliže půjdu za Kristem cestou jeho utrpení a umírání, dojdu s ním bezpečně i ke vzkříšení.

Za malý okamžik budeme slavit večeři Páně. Jestliže se ještě naposledy vrátím k analogii s hliněnou nádobou, pak zpověď je momentem, kdy dochází ke spojení těch částí našeho nitra, které byly poškozeny nebo rozbity. V okamžiku, kdy budeme přijímat chléb a víno, do nás Bůh vkládá svůj poklad. Nedává nám něco, dává nám sebe. Jestliže nám Bůh daruje své světlo, pak to neznamená, že by jej nějak ubylo, takže by se nedostávalo druhým. Naopak, naše znovu-scelená křehkost je tím nejlepším důkazem o Bohu, který se nás obnovil svým uzdravujícím dotekem, abychom lépe dokázali púlnit Ježíšův program: být světlem tomuto světu!

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

Natěšený, nerozhodný a váhavý

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 26. 6. 2022

Chci poslouchat

Na horizontu záchrana

Kázání, které zaznělo v evangelickém Kristově kostele v Ostravě 19. 6. 2022

Chci poslouchat

Trojiční choreografie života

Meditace k svátku Trojice svaté z evangelického Kristova kostela v Ostravě (12. 06. 2022)

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„