Jestliže jste o všechno přišli, jste vlastně požehnaní, protože ten, kdo nic nemá, hledá a může najít Boží království. Jestliže jste zoufale hladoví, může se to stát vaší výhodou, protože vám pravděpodobně bude chutnat mesiášské menu. Jestliže pláčete upřímně a spontánně, pak lze předpokládat, že se budete umět také upřímně a spontánně radovat. Považujte to za výsadu, když vás někdo ztrapní kvůli tomu, že věříte, nebo vás ze své blízkosti vytěsní jen proto, že se hlásíte ke Kristu. Pozéři nesnesou, aby se pravda vyskytovala příliš blízko.

Lukáš 6,17-26

Při návštěvě knihkupectví – ať už v kamenném obchodě, nebo na internetu – narazíte na kategorii, která se nazývá rozvoj osobnosti nebo motivační knihy.

Bez ohledu na to, zda vezmete do rukou knihu s vtipným nebo konvenčním názvem, její obsah bude pravděpodobně pojednávat o tom, jak se naučit v životě vyhrávat, přesvědčovat druhé, retušovat své nedostatky nebo si nic nedělat z vlastních neúspěchů.

Knihy tohoto žánru jsou vydávány v obrovských nákladech, což svědčí o tom, že v lidech je stále přítomná touha osvojit si moudrost života. Lidé se v životě většinou snaží zařídit tak, aby si mohli

• pořídit to, co chtějí
• prosadit to, na čem jim záleží
• přesvědčit lidi ze svého okolí, že jsou důvěryhodní
• chtějí být respektovaní
• líbit se
• nezůstat stranou

Televizní pořady, články v časopisech, blogy, podcasty, již zmíněné knihy, jsou plné rad a návodů, jak toho dosáhnout. Tyto recepty na život jsou založeny na přesvědčení, že každý muž a každá žena je výhradním tvůrcem svého života. Jestliže se sám nepostará o to, aby se uplatnil a prosadil, nepostará se o to nikdo.

Nakolik se tato filosofie života shoduje s tím, co učil Ježíš? Hlavní rysy jeho učení se objevily v blahoslavenstvích, která formuloval jako úplný úvod svého kázání. Zkusme si jeho slova přeložit do dnešní řeči: Jestliže jste o všechno přišli, jste vlastně požehnaní, protože ten, kdo nic nemá, hledá a může najít Boží království. *Jestliže jste zoufale hladoví, může se to stát vaší výhodou, protože vám pravděpodobně bude chutnat mesiášské menu. *Jestliže pláčete upřímně a spontánně, pak lze předpokládat, že se budete umět také upřímně a spontánně radovat. *Považujte to za výsadu, když vás někdo ztrapní kvůli tomu, že věříte, nebo vás ze své blízkosti vytěsní jen proto, že se hlásíte ke Kristu. Pozéři nesnesou, aby se pravda vyskytovala příliš blízko.

Není dobré myslet si, že vše, co máte, je vaše zásluha. Za každou jednu věc, kterou máte, stojí někdo, komu byste měli být vděčni. *Jestliže jste sami se sebou spokojeni, máte problém. Tato spokojenost nikdy netrvá příliš dlouho. *Pokud si myslíte, že život je jen zábava a užívání si, máte problém. Existuje bolest a utrpení a dříve nebo později se s nimi setkáte. *Jestliže tě nejvíce nabíjí uznání druhých lidí, máš problém. Abys dostal to, po čem nejvíce toužíš, budeš muset říkat to, co chtějí slyšet, a dělat to, co si přejí vidět. *Soutěže popularity nejsou určeny pro vás. Usilujte o to, abyste byli autentičtí, ne populární.

Blahoslavenství naznačují, jaké hodnoty charakterizují Boží království. Jinými slovy: popisují, jak smýšlí Bůh. Lidé se na toto téma rádi vyjadřují. To, k čemu dospějí je někdy k neuvěření. Vždy, když si budete chtít ověřit, nakolik je nějaká představa o Bohu autentická, použijte kritérium blahoslavenství.

Ovšem nejde pouze o to, korigovat představy druhých. Blahoslavenství se mají dotýkat také našich představ. Je docela možné, že když si čtete blahoslavenství, pomyslíte si: já takový nejsem. Církev taková není. A je to pravda. My lidé máme sklon zaměřovat se na to, jací nejsme. Bůh se naštěstí zaměřuje na to, jakými se můžeme stát.

A přesto by nebylo správné chápat blahoslavenství jako návod k životu, který Bůh odmění. To by byla jen zbožná varianta sebe-vylepšování, jak ji známe ze světských médií. Blahoslavenství nejsou manuálem, který nás má přimět k tomu, abychom něco tvořili, něčeho dosáhli, nebo něco získali. Blahoslavenství nás spíše vedou k tomu, abychom

• se dokázali některých věcí zříct
• přijali vlastní zranitelnost
• smířili se s tím, že některé věci změnit nedokážeme.

Bezvýchodnost některých životních situací nutí lidi obracet svůj pohled k Bohu. Člověk si začíná uvědomovat, že bez Boha je chudý. Duchovně i osobnostně. Arogance mizí a přichází pokora a mírnost. Člověk se postupně přestává zajímat o sebe a stává se milosrdný k druhým. Roste u něj citlivost na bolest okolního světa. A zde se scénář jakoby opakuje znovu: Bezvýchodnost některých životních situací nutí obracet náš pohled k Bohu. Čím déle hledí člověk na Boha, tím více se jeho srdce čistí. Stává se tvůrcem pokoje. Hladoví a žízní po spravedlivém životě, Božím životě. Blahoslavenství přestávají být životní teorií, stávají se životní zkušeností.

Nemohu se zbavit dojmu, že úspěšní, usměvaví, šťastní se při četbě blahoslavenství mohou cítit téměř provinile. Ale o to Ježíšovi nešlo. Nepostavil na piedestal bolest, utrpení, poníženost, chudobu či slzy, jako kdyby byly samy o sobě spásonosné.

Kdyby takovými opravdu byly, jaký smysl by potom mělo, že Ježíš po celou dobu svého působení usiloval o útěchu zarmoucených, zdraví nemocných, osvobození posedlých, přijetí odmítaných, že mu vždy šlo o to, aby lidé, jakkoli znevýhodnění, dosáhli alespoň trochu radosti?

Domnívám se, že je klíčové, abychom pamatovali, že slova blahoslavenství i varování zazněla pro jedno a totéž publikum. Nebylo to tak, že chudým, hladovým a plačícím Ježíš adresoval slova blahoslavenství, a pak se obrátil na ty, kteří se dobře bavili, protože byli finančně zajištěni, sytí a kolem sebe měli mnoho přátel a zahrnul je výčitkami. Tak to ve skutečnosti nebylo.

Ježíš chtěl své posluchače upozornit na dvojznačnost života, ve kterém je místo pro požehnání i bědování. Člověk, který zakouší vnitřní prázdnotu a nenaplněnost, a předloží tuto svou touhu Bohu, nezůstane nevyslyšen. Ovšem ten, kdo se spokojí se servisem, který se točí pouze kolem uspokojování hmotných potřeb, se Bohu uzavírá a ocitá na šikmé ploše. Může se stát, že mu Bůh něco odejme. Ne proto, aby jej potrestal, ale aby jej přiměl k jinému nastavení priorit.

Přiznejme si, že v běžném životě se nevrháme na kolena, abychom za každou maličkost vyjádřili Bohu vděčnost a oddanost. Proč také? Jídla máme dostatek. Naše domácnosti jsou zásobené. Užíváme si pohodlí. Žijeme v bezpečí. Netrpíme nouzí, která by potřebovala naléhavé řešení.

Není mnoho stimulů, které by nám připomenuly naši úplnou závislost na Bohu. Klidně může uběhnout spousta dní, kdy s Bohem třeba vůbec nepromluvíme, a nic se nestane. Vlastně něco se stane – zvykneme si na život na mělčině a zapomeneme na poklady, které čekají v hlubinách života.

A právě na tyto opomíjené hlubiny nás chtějí blahoslavenství upozornit. Ježíš je záměrně vyslovil v jejich radikálnosti, aby se mohli o plné verzi učednictví dozvědět i ti, kteří ve svém životě nikdy neučiní zkušenost s hladem, bídou, pohrdáním, pronásledováním. Hojnost a zajištěnost mají úžasnou schopnost člověka oslepit. Blahoslavenství slouží jako lekce prozření.