V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ (Jan 7,37-38)

Dnešní kázání bude rozvrženo do tří časových období. Začneme současností. Pondělí, které zahájilo tento týden, bylo zároveň posledním dnem židovského Svátku stánků. Izraelci trávili od 6.- 13. října v tzv. sukkách, což jsou provizorní stany, pokryté listy z rostlin, ovšem pouze natolik, aby bylo možné večer a v noci pozorovat hvězdy. V těchto provizorních příbytcích si lidé povídají, zpívají, tančí, konzumují pokrmy a někdy i přespávají. Oslavy mají lidem zprostředkovat zkušenost, že pocit sounáležitosti a odpočinku často nenachází v neměnně vykolíkovaném světě, kterému vévodí diktát termínů a úkolů. Radost a pokoj se dostavují paradoxně teprve poté, co vyjdeme ven, zřekneme se obsesivní touhy vše ovládat a mít pod kontrolou a vystavíme se prostoru, který není neprodyšně uzavřen, nýbrž zčásti nechráněný, prostupný.

Tím jsme se dostali ke druhému časovému období, které je spojeno se svátkem stánků. Sedmidenní přebývání ve stanu odkazuje na čtyřicetiletý úděl Židů, kteří byli v rozhodujícím okamžiku svých dějin vyzváni, aby opustili Egypt, odešli do pouště a tam si zhotovili dočasná obydlí. Poté, co izraelský lid opustil egyptské otroctví, prošel Rudým mořem a vyšel správným směrem, na něj začala doléhat žízeň. Byla to vlastně drobnost v porovnání s příkořím, které museli snášet v Egyptě. A také drobnost proti tomu, co už překonali. Vše bylo najednou jakoby zapomenuto, zpochybněno. Lid opustila odvaha, i motivace jít dál. Zastavili se, reptali, začali obviňovat Mojžíše. Řešení nespočívalo v nějakém zázračném nalezení oázy, vykopání studny, ani v žádné zběsilé aktivitě, která by umožnila nespokojeným vybít si vztek.

Voda se objevila až poté, co Mojžíš bezradně křičí k Bohu. A byl to Bůh, kdo Mojžíšovi pomohl objevit vodu, ukrytou v tvrdosti skály. Z té ji ovšem nebylo možné získat silou nebo ostrostí nástrojů, nýbrž spojením gesta člověka a Božího daru. Být vírou napojen na Boha neznamená, že v sobě objevím nějaké zvláštní schopnosti, které mi pomohou k tomu, abych už nikdy nežíznil, abych už nikdy nebyl smutný, osamocený nebo bezradný. Voda, která uhasí naši žízeň a pomůže nám jít dál se nachází v tvrdosti a vyprahlosti života. Nějakým způsobem je tam už přítomná, jen ji musíme objevit a vytěžit. To se děje vyjádřením nedostatku. Modlitbou, v níž jako Mojžíš vyslovíme svůj strach, bezvýchodnost a opuštěnost.

V období, které Boží lid prožil na poušti, se naučil mnohem intenzivněji důvěřovat Bohu. Jestliže Izraelci hladověli, Bůh jim seslal z nebe manu. Když měli žízeň, Bůh nechal pro ně vytrysknout vodu ze skály. Bylo zjevné, že tím, kdo se stará o slabé a křehké, je Bůh. Na této cestě se Boží láska k lidu odhalila mnohem víc než kdykoli jindy v dějinách. Autor 5. knihy Mojžíšovy to vyjadřuje nádherným obrazem: v poušti jsi viděl, jak tě Hospodin, tvůj Bůh, nesl, jako nosí muž svého syna, po celé cestě, kterou jste prošli.

A skutečně, na poušti lidé mnohem intenzivněji zakoušeli, že Bůh není někde vysoko na nebi, naopak, přebývá s nimi. Jeho přítomnost se stala viditelnou v oblakovém sloupu ve dne a v ohnivém sloupu v noci. Během svátků Hospodin nařídil Hospodin to, co jindy ne: budete se radovat před Hospodinem, svým Bohem. Není divné radovat se z připomínání věcí, které byly pro jejich předky, žijící na poušti, těmi nejtěžšími? Vždyť nebydleli v domech, nesadili vinice, nesbírali plody. Putování pouští se proměnilo v nezapomenutelnou zkušenost zázraku přežití, která se pojila s radostí z Boží věrnosti. Smyslem svátků bylo odkazovat na útočiště, které člověk může nalézt v Bohu navzdory křehkým stěnám svého obydlí i těla.

Na začátku kázání jsme krátce pojednali o dnešní podobě svátku stánků, který se nazývá sukkot. Následně jsme nastínili jeho starozákonní původ. Jestliže máme nyní přejít k třetímu období a pochopit, co o těchto slavnostech píše Nový zákon v souvislosti s Ježíšem, bude vhodné doplnit několik dobových detailů.

Svátek stánků se slavil na přelomu ročních období. Poté, co skončily žně, byly zahájeny modlitby za období dešťů. Nutno podotknout, že jednou z vrcholných částí svátku byl obětní obřad s vodou. Zatímco každé ráno kněží vykonávali předepsané rituály s vodou, lidé se modlili o to, aby v průběhu nadcházejícího zimního období Bůh – skrze dar deště – zajistil úrodu z jarní setby.

V tomto kontextu je třeba vnímat Ježíšův výrok: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Když Ježíš zmiňuje lidskou žízeň, naráží na jednu ze základních potřeb člověka. Jinými slovy: nenabízí nějakou nadstavbu, něco, bez čeho se snadno obejdeme. V žízni nacházíme obraz základní lidské touhy, kterou v sobě každý neseme. Může se jednat o touhu po štěstí, radosti, lásce, naplněnosti. Zmínka o žízni, v souvislosti s rozpomínáním na cestu židovského národa pouští, nemohla zůstat nepovšimnuta.

Jestliže svátek stánků probouzel v lidech otázky – Kde je můj pravý domov? Kam v životě vlastně patřím? Jaký je cíl, k němuž směřuji? Co by se muselo stát, abych se vydal z uzavřených stěn domova, do prostého objetí samotného Stvořitele? – Ježíš poutníkům, žíznivým po odpovědi, odpověděl: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije (Jan 7,37). Tato slova musela vyznít s ohromující silou, neboť naplnila symboliku svátku tím, že ukázala na toho, kdo je zdrojem živé a občerstvující vody. Všechno, co slavnost svátků připomínala – vysvobození, přítomnost a péči Boží – se naplnilo v Ježíšově příchodu. Bůh poslal do světa svého Syna, později seslal církvi svého Ducha, aby se svým lidem přebýval navěky.

Z tohoto nebeského pramene, kterým je Ježíš Kristus, k nám přichází dva velké dary. Prvním z nich je pevný základ pro život – dostatečná výživa, abychom mohli být zakořeněni a upevněni tak, že žádné nepříznivé okolnosti neotřesou naším nitrem fatálně. Stejné slovo, které zaznělo k Ježíši při jeho křtu – Toto je můj milovaný Syn, v němž mám zalíbení – adresuje Bůh každému pokřtěnému. Pokud dovolíme tomuto hlasu, aby rezonoval v našem uchu, zásadním způsobem to ovlivní způsob, jakým budeme reagovat na jiné hlasy, které k nám mohou promlouvat odlišnými, třeba i protikladnými poselstvími.

Nemělo by nám uniknout, že Ježíš nehovoří pouze o sobě, jako o zdroji, který dokáže naplnit touhu po štěstí. V Ježíšově pojetí jde o oboustranný pohyb. Ten, kdo žízní a hledá pramen, i ten, kdo se z něj potom napije, se stávají pramenem pro ostatní. Nepodobáme se černé díře, která beze stop pohlcuje dary od Boha. Naše nitro se může stát zdrojem živé vody, která proudí k žíznícímu lidem ve světě. To je ten druhý způsob, jakým zakoušíme napojení na Ježíšův životadárný pramen.

Chtěl bych vás dnes vyzvat k tomu, abyste se v průběhu odpoledne nebo večera, případně někdy v týdnu, zamysleli nad tím, po čem v poslední době toužíte? Co je předmětem vaší žízně? A dále: kde hledáte naplnění těchto tužeb? Další otázky by se mohly týkat druhých: Kde vidíte jejich žízně a potřeby? Kde byste se jim mohli stát pramenem?

Bože, nech ke mně doplynout pramen tvé nebeské řeky. Promluv ke mně znovu svými slovy, že jsem tvé dítě, že mě miluješ, že mohu svůj úděl i svou budoucnost ponechat ve tvých rukou.