Památka reformace je skvělou příležitostí pojednat o ústředních tématech křesťanské teologie, jakými jsou Boží milost a osvobozující víra, ale zároveň neponechat bez povšimnutí drobná slovíčka, která se mohou na první pohled jevit jako zanedbatelná nebo bezvýznamná. Takovým slovíčkem je například slovíčko NYNÍ v úvodní větě přečteného oddílu: „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost.“ Nikoli proto, že by slovo nyní mělo nějaký magický význam. O jeho vznešené hodnotě rozhoduje to, kde je umístěno a co uvozuje. Rád to vysvětlím.
Dopis římským křesťanům bývá považován za jeden z nejdůležitějších spisů Nového zákona. A aby toho nebylo málo, oddíl, který zazněl před kázáním, patří v dějinách křesťanské teologie k nejvýznamnějším. Někteří vykladači jej pro obtížnost nazývají Mont Everestem Bible. Dnes jsme pozváni, abychom se společně vydali na jeho vrchol. Někteří z nás mohou navázat na znalost biblického terénu, jiní se budou muset soustředit po celou dobu výkladu. Připraveni? Výstup začíná.
Přibližně v roce 56 n. l., tedy v době, kdy apoštol Pavel psal svůj dopis církvi v Římě, čelilo toto společenství rozporu mezi dvěma skupinami. Jednu část tvořili křesťané, kteří byli židovského původu, druhou tvořili také křesťané, ovšem ti, co konvertovali k víře z pohanství. Po necelých pětadvaceti letech od Ježíšova ukřižování řešili kardinální otázku: Jak mohou Židé a pohané v celé své nezkrotné rozmanitosti přicházet do církve a pobývat v ní jako rovný s rovným, bez toho, aby to byli křesťané první a druhé kategorie?
Můžeme si představit, že v zápalu sporu mezi židovskými a pohanskými věřícími, Pavel jako by vykřikl: Dost! Mýlí se obě strany! Pohanům Pavel adresoval toto vysvětlení: Židé, obráceni na křesťanskou víru, mají pravdu v tom, že Bůh s jejich národem uzavřel smlouvu už za Abrahama. Tento smluvní vztah byl založen na víře, přesněji řečeno věrnosti Boží. Teď si zkuste představit, že se Pavel obrací k Židům, aby jim sdělil něco důležitého – a pozor – ve své argumentaci zmíní naše slovíčko NYNÍ: Nyní Bůh odhaluje tuto věrnost i těm, kdo stáli mimo smlouvu s židovským národem.
Následně apoštol otevírá pomyslnou diskusi. Aha, tam vzadu už se někdo hlásí a Pavel odpovídá na první dotaz: Co se vlastně změnilo, že kdysi byli pohané vyloučeni a nyní jsou zahrnuti? Apoštol reaguje: změna nastala v důsledku ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Tyto události použil Bůh jako prostředky, které do správného vztahu s ním. Díky Ježíšově věrnosti uskutečnil smíření tam, kde byli lidé nejtragičtěji rozděleni. Ale to už se hlásí další diskutující a ptá se: Co bylo na Kristově ukřižování tak výjimečného, vždyť tímto způsobem Římané sprovodili ze světa stovky ba tisíce otroků? Následuje odpověď: Na první pohled nebylo na Ježíšově smrti nic, co by naznačovalo, že se jednalo o něco jiného než o nespravedlivou popravu. Tím, kdo vše změnil byl Bůh. Rozhodl se, že na Ježíšovu smrt odpoví, jako by šlo o chrámovou oběť, otevírající cestu ke smíření nikoli pouze pro jednotlivce, ale pro celou zemi. Byl to vpravdě majstrštyk, proměnit tragédii v pramen požehnání, prohlásit nesvatou Golgotu za velesvatyni, ba, za samotné centrum Boží smiřující milosti. Co to pro nás znamená? – táže se třetí vášnivý debatér. Dobrá otázka – povzbudí jej apoštol a pokračuje – znamená to, že i vy máte hledat způsoby, jak se smířit mezi sebou navzájem. Příslušníci každé z nesvářených skupin se totiž domnívali, že právě oni jsou ti lepší, věrnější, Bohem milovanější.
Ale Bůh přeci nehraje na oblíbence. Všichni lidé jsou pro něho stejní, bez ohledu na to, jaký je jejich původ, minulost, současnost. Každý se prohřešuje proti svému svědomí, nikdo nedosahuje Boží slávy, každý porušuje Boží zákony.
Nikdo o sobě nemůže říkat, že má důvěrný vztah k Bohu jen proto, že si osvojil nějakou náboženskou nauku, vyhýbá se chování, které je zakázáno, nebo se identifikuje s určitou skupinou. Tím Pavel umlčuje každého, protože každý se musí zodpovídat Bohu.
Není žádné my versus oni, nejsou tu žádní elitní insideři a proti nim vyloučení outsideři. Existuje jen my všichni – Židé i pohané – a všichni jsme smutná sebranka hříšníků, které spojuje to, že potřebujeme milost.
A tady se dostáváme k samotnému jádru Pavlovy argumentace neboli na vrchol pomyslné hory. Napomenutí, které adresoval oběma stranám, židovské i pohanské, znělo: Přijímejte se navzájem, tak jako i Kristus přijal vás — k slávě Boží.
Zajisté jste si všimli, že vše rozhodující se týkalo toho, co učinil Bůh. Bůh vykupuje svůj lid – všechen svůj lid. Apoštol Pavel opakovaně zdůrazňoval, že to byla Kristova poslušnost, Kristova věrnost, Kristovo nasazení, které nás činí spravedlivými před Bohem. Ježíš učinil to, co vyvolený národ nedokázal: sdílel Boží požehnání s pohanskými národy.
Víra je cesta, která staví Židy i pohany, ženy i muže, na stejnou rovinu. Ovšem za předpokladu, že víru chápeme jako činnost, do které jsme vztaženi Bohem. Jinak by se totiž mohlo stát, že by lidé učinili z víry předmět vlastní chlouby, či dokonce zbraň, kterou útočí na druhé. Moje víra je opravdovější než tvá, protože jsem původně Žid nebo Moje víra je autentičtější než tvá, protože jsem původně pohan. Ale tím by se opět zapletli do marného podniku sebe-ospravedlňování, proti kterému vystoupil apoštol Pavel a později reformátoři.
Reformátoři měli pravdu: všechno se to týká víry! Nikoli však pouze naší osobní důvěry v nějakou vyšší moc či v určité náboženské přesvědčení, nýbrž především Boží věrnosti. Tam, kde se víra stane nástrojem chlouby, tam se tíha spásného aktu neúměrně přenáší na člověka, což je jen jiný způsob, jak víru proměnit ve skutky.
Veškeré naše chlubení se vztahuje k předmětu a původci naší víry – k Ježíši. Nezakládá se na tom, co víme, ani na tom, co děláme, ba ani na tom, jak náš pohanský či židovský původ zapadá do příběhu Božího smluvního vztahu se světem. Zakládá se na víře, která nemá čas být pyšná. Každý, kdo je polapen domněnkou, že stojí na žebříčku svatosti o něco výše než jeho bližní, propadl, a musí si z Boží strategie udělat reparát.
Milující Bože, děkujeme Ti za tento neuvěřitelný dar církve – ano, luterské církve za posledních pět století, ale i křesťanské církve za poslední dva tisíce let. Prosíme, pomoz nám pevně stát v tradici církve, i když dnes hledáme způsoby, jak sdílet Tvoji spásnou milost a lásku s těmi kolem nás. To vše prosíme ve Svatém jménu Ježíše. Amen.
