Kázat na text o milosrdném Samaritánovi není vůbec jednoduché zadání. A to z toho důvodu, že posluchači již mají předem vytvořenou jakousi interpretační mapu, na které jsou vyznačeny kladné a záporné postavy a představy. Kvůli tomuto předporozumění se ovšem mohou docela míjet se záměrem původního Ježíšova sdělení. Zkusme nyní zapomenout na vše, co jste kdykoli předtím o tomto příběhu slyšeli a nechme se samotným příběhem pozvat do jednotlivých rolí s otázkou, čemu nás učí.

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘„ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“   Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ 37  Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (Lukáš 10,25-36)

Jako první se nabízí role znalce zákona. Jelikož na jiných místech Nového zákona se setkáváme s některými ne zcela lichotivými příklady jednání představitelů této role, naše předsudky nás vedou k tomu, abychom za jeho otázkou – učiteli/mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ – vnímali neupřímnost nebo dokonce lstivost. Náš text ovšem o ničem takovém nehovoří. Znalec zákona neboli právník, se na Ježíše obrací s uctivým oslovením: učiteli/mistře. Ježíš se nechává pozvat k rozhovoru a na otázku o věčném životě odpovídá dvěma protiotázkami. Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?

Zde si dovolím kratičký exkurz. Křesťané se někdy rádi schovávají za různé biblické verše nebo citáty, které znají zpaměti a v debatě jimi rádi žonglují. Zdá se, že Ježíšovi nestačí, že někdo tasí biblický verš a tím jakoukoli debatu ukončuje. Zákoníka nabádá, aby vysvětlil, jak citovanému verši rozumí. Proto ta dvojí výzva – Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš? – kterou bychom mohli do současného jazyka přetlumočit následovně: Co se o tom píše v Bibli? Jak těmto slovům rozumíš, jak (si) je vykládáš?

Znalec zákona na Ježíšovu otázku odpoví: Miluj Hospodina, Boha svého (…) a miluj svého bližního jako sám sebe. Je zajímavé, že každý z evangelistů věnuje pozornost přikázání, které by shrnovalo celý Starý zákon. Evangelista Matouš řeší odpověď na otázku, které přikázání je největší (Mt 22,34-40), evangelista Marek hledá odpověď na otázku, které z přikázání je první (Mk 12,28-34). Evangelista Lukáš se nespokojuje s tím, které přikázání je největší nebo první, zajímá ho, jaký je smysl nebo základní princip všech přikázání. A hrdinou, jehož ústa vyjádří oblast jeho zájmu, je znalec zákona, který se pídí po definici bližního. Ježíš na tuto otázku odpovídá příběhem.

Dovolte, abych nyní zařadil druhý exkurz. Jestliže o zákoníkovi čteme, že se chtěl ospravedlnit, neznamená to, že by hledal spravedlnost ve vlastních očích, dnes bychom řekli – že ke své obhajobě použil racionalizaci. Nikoli. Zachovávat přikázání neboli žít ve správném vztahu s Bohem a bližními, se v tehdejší právní terminologii vyjadřovalo slovy: žít spravedlivě. Zákoník se chtěl dozvědět, jak splnit to, co Bůh žádá. Klíčovou se mu zdála být odpověď na otázku: Kdo je můj bližní? Avšak Ježíš ji v příběhu pozměňuje a vypráví podobenství, jehož pointou je sdělení: jak se bližní chová.

Vraťme se nyní zpátky k rolím, jaké nám, čtenářům, příběh nabízí. Jestliže se postavíme do role pozorovatele, pak budeme velmi pravděpodobně číst celý příběh jako drama, v němž vystupuje hned několik negativních postav: bezcitný kněz, lhostejný levita, právník, hrající si se slovy. Tento přístup v nás sice může vzbudit spravedlivé rozhořčení nad tvrdostí nebo proradností jejich srdcí, ale o to Ježíšovi nešlo. Neboť tím, že označíme chování druhých za závadné se automaticky nestáváme lepšími.

Přejděme proto k předposlední roli příběhu – k Samaritánovi. Židovští posluchači Samaritány opovrhovali a odmítali je. Přesto to byl právě on, kdo byl pohnut soucitem. Tato charakteristika – být pohnut soucitem – se v Lukášově evangeliu vyskytuje ještě na dvou jiných místech, ale pokaždé je spojena buď s Bohem, anebo jeho výlučným reprezentantem – Ježíšem. Nikdy ne s člověkem. Příběh naznačuje, že Samaritán v prvé řadě ilustruje Ježíšovo jednání vůči člověku, neboť léčí, pečuje, doprovází, znovu přijde. Nezní vám to povědomě, jako text Créda nebo některých novozákonních vyznání? Je to on, kdo byl okolím odmítán, kým pohrdali, kdo přišel a jednal překvapivým způsobem,

Když lidé, žijící v prvním století po Kristu, naslouchali tomuto příběhu, při první zmínce o Samaritánovi mu okamžitě přiřadili záporné znaménko. Zákoník pravděpodobně učinil totéž, když slyšel o knězi nebo levitovi, protože to byli představitelé zcela odlišné společenské kasty i životního stylu. Nakonec neměl, s kým by se v příběhu ztotožnil, zbýval mu pouze ten, který neměl žádnou náboženskou identitu ani společenskou prestiž, pouze status umírající oběti.

Zdá se, že zákoník pochopil Ježíšovu pointu, že člověk, kterému někdo pomáhá, je vděčný za to, že mu vůbec někdo zachránil život. Jen stěží se poté, co se mu dostane slitování a pomoci, bude pohoršovat nad tím, že mu pomohl někdo, koho moc nemusí, koho si neváží, kým až do té doby pohrdal. Tato zkušenost by jej měla přivést k novému uvědomění si spolu-lidství, které charakterizuje solidarita nikoli povýšená nadřazenost.

A jaká role zůstává v příběhu nám? Uvědomit si, že i my se podobáme tomu člověku, který padl do rukou lupičů. Vždyť nás život a těžké zkoušky v mnoha ohledech semlely, zbavily ideálů, zranily, zbídačily, nechali napospas smrti. Ano, jsme smrtelní a z dlouhodobého či chcete-li krátkodobého hlediska umírající. Jestliže pochopíme, že jsme ve skutečnosti bez života, naší touhou se stane uzdravující a soucitný Kristův dotek. Anebo se snad domníváme, že se ze všech příkopů vyhrabeme vlastními silami a naše, na smrt zraněné tělo, se samo nějak uzdraví?

Na závěr si všimněme jednoho jazykového jevu, který se, jak už to tak bývá, ztratil v překladu. Jestliže zákoník se ptá – co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? – používá slovesnou kategorii, která vyjadřuje jednou provedený úkon. Ovšem Ježíš mu uděluje odpověď, která naznačuje pokračující, stále uskutečňovanou, kontinuální činnost: to čiň a budeš živ. Ježíš nás zve k tomu, abychom tišili a minimalizovali utrpení druhých, a činili tak s vědomím, že on je Samaritán, který dává i to, co my nedokážeme: život věčný.