Eliáš, o kterém vypráví hned dvě starozákonní knihy – 1. a 2. Královská – žil v 9. století před Kristem. V židovsko-křesťanské duchovní tradici je považován za jednoho z nejvýznamnějších proroků. Doba, ve které žil, byla poznamenána rozpadem davidovského království na dva celky. Severní část se odtrhla od jižní, neboť měla za to, že Judsko zradilo davidovské duchovní dědictví. Avšak panovníci, kteří vládli v severním království, si v duchovní rovině nevedli o nic lépe. Opakovaně koketovali s pohanským božstvem Baala, Počínání panovníků způsobovalo duchovní erozi také mezi běžným lidem.
Typickým představitelem této duchovní rozkolísanosti byl král Achab, který se oženil s fénickou princeznou Jezábel, oddanou uctívačkou Baala. Jezábel se snažila potlačit uctívání Hospodina tím, že eliminovala vliv Hospodinových proroků, které chtěla nahradit baalovými proroky. Proti těmto snahám se postavil prorok Eliáš, který odvážně obhajoval uctívání Hospodina. Achab a Jezábel vyhodnotili Eliášovo počínání jako hrozbu a od té chvíle cíleně usilovali o jeho život.
1 Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. 2 Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: „Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!“ 3 Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. 4 Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ 6 Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. 7 Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ 8 Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. 9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?“ 10 Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ 11 Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. 12 Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. 13 Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. (1. Královská 19,1-13)
Ačkoli ještě v 17. a 18. kapitole vystupuje Eliáš jako sebevědomý a nebojácný prorok, který otevřeně čelí mocnému králi, spoléhá na Hospodina, coby štědrého dárce jídla, křísí mrtvého syna vdovy a odvážně provokuje prorocké protivníky, v 19. kapitole je náš hrdina zaplaven strachem, smutkem, opuštěností, sebelítostí, výčitkami. Proč? Bylo to snad kvůli tomu, že u lidí nedošlo k žádné změně? Anebo byl Eliášův zápas příliš dlouhý a vysilující? Jedná se snad o varování, v tom smyslu, že život a služba může semlít i toho nejodhodlanějšího Božího vyznavače?
Eliáš utíká. Nejprve do Judy, kde na něj nemůže Achab s Jezábel. Tam nachází to, co mu schází v oblasti fyzické: odpočinek, chléb a voda. Následně pokračuje dál na jih, do pouště, směrem k hoře Sinaj. To je místo, kde se s Bohem setkal už Mojžíš. Eliáš tam pravděpodobně hledal to, co mu scházelo v oblasti duchovní.
Letní prázdniny se překlopily do své druhé poloviny. Školy jsou uzavřeny, církevní provoz je minimalizován, lidé tráví čas na dovolených. Utíkají z města, ze svých bytů a domů někam pryč, aby načerpali novou sílu a energii a byli schopni dál dělat, to, co jim Bůh svěřil. Nabízí se otázka, zda umíme odpočívat?
Už dříve jsme si všimli, že odpočinek měl u Eliáše dvě podoby. První stránkou byla péče o fyzické potřeby. Bůh nepřišel za vyčerpaným Eliášem s motivačními citáty, ani s inspirativním kázáním. Jako první přišla na řadu starost o fyzické potřeby: bezpečí, voda, chléb, spánek. To jsou základní potřeby pro život. A Bůh je bere vážně. Ale bereme tuto oblast dostatečně vážně i my? Jak je to s naší životosprávou, pohybem, spánkem?
Statistiky hovoří o tom, že lidé se dnes více starají o zdraví svých zvířecích miláčků než o zdraví vlastní. Někdy si říkám, jak by zněla Ježíšova etická maxima, kdyby žil v dnešní době: Miluj bližního, jako pejska svého, jako želvičku svou, jako papouška svého?
Bůh nám dal tělo jako dar a naším úkolem je se o ně starat, protože tělo je nástroj, skrze který Bůh působí. Jestliže podceníme starost o fyzickou stránku naší bytosti, vystavujeme ohrožení i oblast duchovní, neboť ta je s ní úzce spjata. Tělesnou schránkou to začíná ovšem nekončí.
Eliáš se ocitl v Judsku, kam na něho nemohl král Achab ani jeho zlostná manželka Jezábel. Tam se mohl do sytosti najíst, napít, odpočinout si. Potřeby těla byly uspokojeny, nikoli ovšem potřeby duše. Jeho duch byl zdrcen. Když přemítal o své situaci, nenabízely se mu obrazy velkých Božích zázraků, kterých byl svědkem. Nedokázal se radovat z minulých vítězství. Uvnitř jeho nitra se rozhostilo zklamání a poraženecký duch. Tato nouze jej hnala dál, ke svaté hoře Sinaj, kde se kdysi Bůh dal poznat Mojžíšovi. Cožpak by tady nemohl být i pro mě? Tuto otázku si Eliáš mohl klidně položit. Proč zrovna Choréb nebo Sinaj? Cožpak lze Boha nalézt pouze tam? Samozřejmě, že Bůh je všude. Ale my, lidské bytosti, ho na některých místech dokážeme vnímat intenzivněji.
Nejsme jen fyzické bytosti, jsme také duchovní stvoření. Jestliže nemáme v životě směr a cíl, malomyslníme, bloudíme a ztrácíme se. To, pro co žijeme a nasazujeme se, zároveň způsobuje naše vyčerpání, zklamání či únavu. Dost možná nám na pulzující, Duchem zmocněnou službu zůstaly už jen vzpomínky, které nahradila rezignovaná setrvačnost a duše otupělá bezcílností.
Eliášův příběh nám připomíná, že okolnosti a perspektivy našich životů a naší služby se mohou velmi rychle změnit. Bůh nám prostřednictvím tohoto příběhu znovu ujišťuje, že nám chce dál poskytovat vše potřebné k další cestě, byť bychom bloudili neobydlenou pouští.
Tento příběh soustředí naši pozornost na neokázalý, tichý Boží hlas, který oživuje službu v tomto světě a zve nás, abychom nepřestávali hledat zdroj nových sil. Může se jednat o místo, kde si intenzivněji uvědomíme, že Bůh na nás nehledí jen proto, že jej zajímá o to, co děláme. Hledí na nás s láskou kvůli tomu, kým jsme: jeho stvořitelským dílem, předmětem jeho lásky.
Protože Bohu na nás záleží, pracuje na nás. Tedy pokud mu to dovolíme. Jestliže se vyhýbáme místům, kde se s ním můžeme setkat a zůstáváme v odstupu, zaneprázdněni jinými věcmi, nemá, jak nám pomoci. I kdyby na nás křičel, abychom okamžitě změnili způsob svého života a péči o své tělo, duši a ducha, jestliže budeme mít uši zavřené, jeho varování neuslyšíme.
Tím se dostávám k otázce: kdy jsi naposledy navštívil místo, svaté místo, kde se nejsnadněji setkáváš s Bohem? Každý z nás má svaté místo. Mnohdy více než jen jedno. Jsou to místa, kde vnímáme Boží blízkost.
Dost možná, že Bůh nám kromě svatých míst poslal do života svaté lidi. To jsou lidé, kteří nás doprovází, povzbuzují, kterým na nás záleží, i přesto, že z nás nemají žádný prospěch. Váží si nás a investují do nás jen proto, že tady jsme a oni to registrují.
To je klíčová otázka dnešního kázání: kdy ses naposledy nacházel na některém ze svých svatých míst nebo kdy jsi naposledy trávil čas s některým ze svých svatých lidí? Kdy jsi naposledy odpočíval s Bohem?
Nepochybuji o tom, že kdybychom to udělali, objevili bychom podobně jako Eliáš, že jsme předmětem Božího zájmu a jeho lásky, že svět lze vidět ještě z jiné perspektivy, než se nám momentálně jeví, že radost je nadosah naší ruky, ale my jsme si pro ni nesáhli, protože jsme měli v rukou cetky, které nás chvilkově okouzlily. Svatá místa, svatí lidé, nám připomínají, že Bůh je s námi. A v tom je naše naděje.
