Poslední neděle církevního roku a první dvě neděle adventní předkládají celému křesťanstvu k promýšlení větu z Apoštolského vyznání víry: „(Ježíš) přijde soudit živé a mrtvé“. Tato slova mnozí z nás nejen dnes, ale také v minulosti již nesčetněkrát vypověděli. Co vlastně pro nás, křesťany, žijící na konci první čtvrtiny XXI. století, tato slova znamenají? Dovolte malý historický exkurz.

Před dvěma sty lety vzniklo v rámci anglikánské církve obnovné hnutí – Plymoutští bratři – pojmenované podle anglického města Plymouth. Hlavní představitel se jmenoval John Nelson Darby. Kromě důrazu na osobní zbožnost svérázným způsobem rozpracoval učení o druhém příchodu Krista, které zahájí tisícileté království. Tisíciletému království bude údajně předcházet vytržení věrných křesťanů, aby byli ušetřeni doby soužení. Navzdory tomu, že Darbyho interpretace druhého příchodu byla v mnoha ohledech neortodoxní, dostalo se jí za pomocí tištěných publikací celosvětového rozšíření a dodnes ji přijímají miliony křesťanů po celém světě. Ve snaze vystavět scénář posledních časů se tito křesťanské uchylují k výkladu Písma, pro který je typické vytrhávání biblických veršů tu z jedné, tu zase z druhé knihy. S ozvěnou myšlenek Darbyho se lze setkat například ve výkladech jednotlivých historických událostí, kterým je – bez zohlednění dobového kontextu a žánru apokalyptické literatury – přisuzován status naplněného proroctví. A dále: typické je démonizování všech nových technologií, ať už digitální identity, bezhotovostní ekonomiky, v poslední době samozřejmě umělé inteligence. K nejcitovanějším knihám těchto výstředních vykladačů Písma patří starozákonní knihy Daniel a Ezechiel, novozákonní kniha Zjevení Janovo a Ježíšovy výroky ze závěrečných částí prvních třech evangelií.

Rád bych vás dnes přesvědčil o tom, že tyto texty nabízí mnohem více než děsivé obrazy zkázy a destrukce. Ale jak již bylo zmíněno, je třeba všímat si souvislostí. Zcela konkrétně: Ježíšova slova o konci věků zazněla ve dnech, které následovaly poté, co v tzv. Květnou neděli prošel branou do Jeruzaléma. A to je pro pochopení jejich významu naprosto klíčové a zásadní. Některá z Ježíšových předpovědí, která tehdy zazněla, se totiž vyplnila již v průběhu Velkého týdne. Například Velký pátek se stal obávaným Dnem Páně, který byl ve Starém zákoně opakovaně ohlašován a spojován se soudem. A opravdu, ten soud měl místo, ovšem jednalo se o odsouzení jediného nevinného, který přijal tíhu viny všech, kteří se provinili. Ale to není vše. Zmínky o zatmění slunce a scenérie zemětřesení k nimž došlo ve vrcholném momentu pašijí, mají svůj původ rovněž ve Starém zákoně, kde vystupují nejčastěji v souvislosti se soudem národů. Další velké téma Ježíšových předpovědí, které zaznělo na prahu pašijního týdne, se týkalo zničení chrámu. V souvislosti s Ježíšovou smrtí evangelista poznamenal, že se roztrhla chrámová opona. Co to znamená? Jelikož chrám byl v představách tehdejších lidí obrazem kosmu, jeho zničení se rovnalo kosmickému kolapsu. Křesťanský výklad spojuje jeho destrukci s koncem náboženství, které bylo založeno na oddělení Boha a lidí, způsobené hříchem. Křesťané vykládali Velký pátek jako začátek posledních dnů lidstva. Ježíš měl pravdu, když ještě dříve, než tyto události nastaly o nich prohlásil: toto pokolení nepomine, než se to všechno stane a nezůstane kámen na kameni. Stejně tak měl pravdu apoštol Pavel, když řekl: svět, jak ho známe, končí (1K 7,31). A skutečně: vzkříšení Krista zahájilo novou éru lidství, díky které mohou pokřtěni skrze Krista již v přítomnosti obdržet to, co bylo zaslíbeno pro budoucí věk.

Neměli bychom ztrácet ze zřetele, že závěr církevního roku má v centru pozornosti Krista nikoli apokalyptické události, o kterých se točí béčkové filmy cílící na lidský strach a zálibu v destruktivních katastrofách. Jinak je tomu v křesťanské apokalyptické literatuře, kde je Kristus centrem, středem a smyslem všeho. A to z toho důvodu, že poznání Krista je klíčem k poznání toho, jak věci začaly, jak jsou, a jak budou završeny. Na počátku byl skrze Krista stvořen svět, všechno, co je, tudíž i každý člověk. To je počátek. Díky Kristově kříži byl ustaven pokoj, který máme s Otcem. To je přítomnost. Vzkříšením nám Kristus otevřel budoucnost. Poněvadž Kristus vstal z mrtvých, vstaneme i my. Jinými slovy: jaký je On, takoví budeme i my. Kristus nás převedl z království temnoty do království světla. Nyní kraluje v našich srdcích a sborech, ale až bude vše obnoveno, bude kralovat i na této zemi a my toho budeme účastni. To je budoucnost.

Představa soudu, jak mu rozumí Bible, si žádá – podobně jako Ježíšovy předpovědi o konci – několik vysvětlujících poznámek. Jestliže pisatel listu Židům konstatuje, že lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud, neměli bychom tato slova číst, že je potom čeká odsouzení. Když lidé slyší slovo „soud“, většinou si představí nějaký budoucí okamžik, kdy Bůh jednou provždy ukáže pravdu o jejich životě. Stojí za zmínku, že apoštol Jan zmiňuje v této souvislosti dva pohledy: budoucí soud a zároveň soud, který se odehrává už nyní, v samém středu našeho života. Soud tedy není jen rozsudkem z budoucnosti. Setkání s Ježíšem, již nyní odhaluje, kde stojíme. A právě v tomto postoji už probíhá soud: v postoji otevřenosti nebo uzavřenosti vůči Kristu. To je překvapivě osvobozující. Soud pro Jana není strašákem. Je to okamžik pravdy, který se děje vždy, když slyšíme Kristovo slovo. Jan ale zároveň nezavírá oči před budoucností. Zatímco přítomný soud se týká našeho postoje vůči Kristu dnes, budoucí soud je Boží odpovědí na celé dějiny, na všechno utrpení i na všechna nevyjasněná místa lidského života. Není to jen osobní chvíle, ale kosmický okamžik, kdy Bůh obnoví pořádek, který byl porušen. A přece je v tom všem slyšet především evangelium: soud není věcí strachu, ale setkání. Setkání s tím, kdo přišel, aby dal život, ne aby jej bral. Věřící v Ježíše Krista se nemusí znepokojovat posledním soudem, ani žít v nejistotě nebo strachu. Proč? Protože si již vyslechli Boží konečný verdikt předem. Bůh tento jej verdikt nenechá zaznít až po jejich smrti, ale již za jejich života. Ježíš říká učedníkům v Janově evangeliu: Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

V závěru se vraťme k textu, který jsme slyšeli na začátku. Nový Jeruzalém tam sestupuje na zem jako dokonalá krychle, což je odkaz na nejsvětější svatyni v jeruzalémském chrámu. Není to však uzavřená schránka, naopak, na všech stranách je plná bran a dveří, které zůstávají trvale otevřené, aby uvítaly každou dobrou věc. Řeku života neohrazuje plot, není tudíž uzavřena pro veřejnost. Teče a napájí strom života, jehož větve nabízí uzdravení všem národům země.

Poslední dny neleží někde v daleké budoucnosti. Žijeme je již nyní. Žít v posledních dnech znamená žít na prahu mezi časností a věčností. Poslední slovo poslední biblické knihy je ozvěnou otevřeného pozvání. Nejprve nás Bůh zve: Přijď! Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života. A pak my odpovídáme na pozvání: Amen. Přijď Pane Ježíši. Toto vidění ukazuje, jak hluboce je Bůh otevřen nám a jak my můžeme být otevření Bohu.