Rád bych začal citací australského komika Jamse McCanna: „Četl jsem studii o tom, jaká je nejpravděpodobnější osoba, která by mě mohla hypoteticky usmrtit. Odpověď? Jsem to já sám. Neboť tři nejčastější příčiny úmrtí u mužů, kteří ještě nedosáhli čtyřicítky, jsou: sebevražda, autonehoda nebo předávkování. Závěr? Dřív jsem na noc zamykal dveře, ale teď vím, že skutečné monstrum je uvnitř. A pokračuje: Jiná studie si všímala mužů, kteří podle statistik s největší pravděpodobností zaútočí na ženy. Jsou to jejich partneři. V případě mé manželky, říká McCann, jsem to já. Závěr? Přestal jsem s ní po večerech chodit k autu. Snad chápete, jak je pro mě důležité, aby byla v bezpečí?
To nejdůležitější, co má církev od Ježíšových dob lidem k vyřízení je, aby věřili a činili pokání. Jinými slovy, aby změnili způsob přemýšlení a vyhodnocování. Proč? Protože stav, v jakém se nacházejí není v pořádku. Špatná zpráva tedy zní: problém je v nás. Dobrá zpráva zní: Bůh to ví. Bůh ví, že je pro nás velkým problémem dělat to, co přikazuje, tj. činit pokání a věřit. Bůh ví, že naše vůle nebude spolupracovat.
Nejbystřejší mozky v dějinách křesťanského myšlení pochopily, že s takto rozdanými kartami, může začít hrát pouze Bůh. Je to on a může to být pouze on, kdo hru, v níž se hraje o naši spásu, otevře, umožní, aby pokračovala, a dovede ji k vítěznému konci. Jedním z géniů, který tuto skutečnost hluboce promyslel a vynesl na denní světlo byl člověk, který slavil v pondělí narozeniny. Ano, jedná se o Martina Luthera.
Před pěti sty lety – a to je další důvod proč jej zmiňuji právě dnes – vydal dílo s názvem O nesvobodné vůli. Jednalo se o polemický spis, v němž reagoval na publikaci Erasma Rotterdamského O svobodné vůli. Luther nazval svobodnou vůli zrůdou a byl přesvědčen o tom, že neexistuje jiné znetvoření lidského myšlení, srovnatelné s touto fikcí. Když říkáme, že svobodná vůle je fikce, nemyslíme tím, že nemáme vůbec žádnou vůli. Jen není tak svobodná, jak by nám humanisté rádi namluvili. Jsme spoutáni emocemi, minulostí, okolnostmi, žádostmi, hříchem.
Můžeme to nazvat nejen otroctvím vůle, ale otroctvím afektů. Pravdou totiž je, že nejsme vždy schopni přemoci silná přání a žádostivosti. Většina lidí zápasí právě s tím, co nemůže ovládnout: se svým hněvem, sexuálními touhami, zoufalstvím, závislostmi. Jakékoli řešení, které se opírá o svobodnou volbu, je nedostatečné. Lidé nemohou učinit to, o čem vědí, že by měli.
Vhled, který získáváme díky Lutherově traktátu O nesvobodné vůli spočívá v tom, že závislost je univerzální skutečnost. Jsme zajatci. Zajatci rozhořčení a odporu. Zajatci strachu i zármutku. Zajatci toho, co si o nás myslí druzí. Zajatci sebelítosti a role oběti. Tyto věci jsou krajně opojné – a předstírat, že tomu tak není, je formou popírání.
Jsme uvězněni v cele, jejíž zámek nelze odemknout zevnitř. Potřebujeme pomoc zvenčí – pomoc vyšší moci. Není to lichotivý obraz lidstva, ale osvětlí daleko víc než oblíbená představa, že je každý „generálním ředitelem vlastního života“.
Lepší příležitost milovat druhé máme tehdy, když je vidíme jako spoluzajatce – nikoli jako ty, které je třeba okřiknout, aby se sami osvobodili. To je jako říkat jim, jak si mají přestavět nábytek uvnitř své cely.
Velmi se mi líbí Lutherova slova z Malého katechismu: Já věřím, že z vlastního rozumu a síly nemohu v Ježíše Krista, svého Pána, věřit ani k Němu přijít. Tato slova v podstatě říkají: Věřím, že nemohu věřit. Kolik je v tom svobody!
Představte si, že někomu říkáte o Bohu a on si povzdechne: Já ti nějak nedokážu věřit. Vaše odpověď? Vítej v klubu! Já to také nedokážu. Já věřím, že z vlastního rozumu a síly nemohu v Ježíše Krista, svého Pána, věřit ani k Němu přijít, učinit pro něj rozhodnutí, zvednout ruku, vystoupit dopředu a odevzdat mu celý svůj život.
Je tedy vůbec možné rozhodnout se pro Ježíše? Proti této otázce by nebylo možné nic namítat, kdyby byla vůle člověka svobodná. Ale jsem to skutečně já, kdo se rozhoduje, že bude věřit Bohu? Není to spíše tak, že jsme Bohem nalezeni? Toto napětí je patrné už v podobenství o marnotratném synu, kde otec neříká staršímu synu: tvůj bratr změnil názor a rozhodl se ke mně vrátit. Ne, říká: tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. Takto to vidí otec. Ne jako čin lidského rozhodnutí, ale jako čin Božího nalezení a oživení. Proto otec staršímu synovi z podobenství neříká: U mě se teď budeš cítit lépe, protože budeš postupně celistvější, vyrovnanější. Ale říká mu: Byl jsi mrtvý, ztracený. Teď vstaň a žij. Mrtvoly se nereformují. Ty se křísí.
To, co z tebe činí člověka, nejsou svobodná rozhodnutí tvé vůle, ale víra. Když k tobě Ježíš přichází, nehledí na tebe jako na bytost s potenciálem svobodné vůle, nýbrž tě vidí jako toho muže ze sedmé kapitoly Markova evangelia, který neslyšel a nemohl mluvit. Když jej přivedli k Ježíši, on učinil podivuhodnou věc: nejenže hluchoněmému řekl, že jej víra uzdravuje, al zároveň to k tomu slovu připojil viditelné znamení, jednal jako pravý luterán, když vložil prsty do jeho uší a dotkl se slinou jeho jazyka.
Ježíš obnovuje jeho nefunkční ucho, vrací mu sluch. Díky tomuto příběhu můžeme snadněji pochopit, co znamená být člověkem pouze skrze víru. Co je na nás nejdůležitější? Co nás činí lidskými? Není to žádná tajemná svobodná vůle ukrytá v nás, ale ucho. To nás určuje. Skrze ucho do nás Ježíš Kristus vkládá své slovo. A to slovo je zaslíbení. Víš, jak to slovo zní? Nezní: „Použij svou svobodnou vůli a zvol si mě.“ Zní takto: „Odpouštím ti.“ Když toto slovo slyšíš, nejde o to, abys přemýšlel: „Musím s tím souhlasit? Musím na to nějak odpovědět? Musím k tomu něco přidat?“ Ne, naprosto ne. Prostě to nech projít uchem. A když tím uchem projde, osvobodí tě navždy.
V člověku není žádné bezpečné místo, kde by mohl Ježíš spočinout. To on sám vytváří takové bezpečné místo svým sestoupením. To je jeho dílo. Nepotřebuje připravené posluchače, svým evangeliem je sám tvoří. Nespasí tě svobodná vůle, nýbrž svobodná víra. A tato svobodná víra nevychází z tvého nitra – přichází zvenčí. Přichází v podobě slova. A je to slovo, které si nemůžeš říci sám.
Ježíš chápal své poslání jako osvobozování zajatců. Přišel vyhlásit jejich propuštění. Ježíšovo pojetí zajetí bylo široké – nezahrnovalo jen fyzické okovy, nýbrž každou formu zotročení, které člověka svírá. Přichází zachraňovat lidi s neřešitelnými potížemi z vězení, v nichž žijí. Z vězení, která jsme si způsobili sami, i z vězení, která na nás uvalil svět. A posledním vězením je vězení hrobu.
Kříž Kristův ohlašuje, že Bohu záleží na lidském zajetí natolik, že je ochoten zemřít, aby nás vysvobodil. Nenechá nás v žaláři. Bůh přichází v chlebu a vínu, v těle a krvi, jako Beránek, ten obětovaný. Bůh odpouští rychleji, než můžeme hřešit, léčí hlouběji, než dokážeme skrýt, a miluje silněji, než můžeme odolat.
