„Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.“

Čtvrtek 30.5.24   svátek má Ferdinand

Úvod Chci poslouchat Natrvalo v Boží domácnosti

Natrvalo v Boží domácnosti

Natrvalo v Boží domácnosti

Úvod Chci poslouchat Natrvalo v Boží domácnosti

Natrvalo v Boží domácnosti

Rád bych vás dnes pozval k malé návštěvě. Nemusíte nikam chodit. Stačí když si ve své fantazii představíte, že stojíte před domem. Dveře jsou otevřené, můžete vstoupit dovnitř. A také to uděláte. V jednom z pokojů se svítí a vy se za tím světlem vydáte. Vejdete do pokoje, ve kterém se nachází stůl s mnoha židlemi. Na prostřeném stole hoří svíce. Vše je krásně upraveno a uklizeno. Slyšíte hlas, který k vám promlouvá: pojď dál, chci tě pozvat k sobě. Pohodlně se usaď a vyprávěj mi. O svých radostech, touhách, přáních, ale také o tom, co tě trápí, co je pro tebe těžké, s čím si nevíš rady. Chci ti naslouchat, řekni mi o svém životě, prozraď mi, co je tvým štěstím a co tě naopak bolí.

Dovedete si představit, že by se víra v Boha mohla podobat přebývání v takovém domě? Dnešní text to naznačuje.

Janovo evangelium 15,1  „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. 2  Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. 3  Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. 4  Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 5  Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. 6  Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. 7  Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. 8  Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. 9  Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 10  Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11  To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“

V českém překladu se v souvislosti s vinným kmenem a jeho výhonky či ratolestmi používá sloveso „zůstávat“. Ježíš říká: zůstaňte ve mně, jako já zůstávám ve vás. Obávám se, že kvůli překladu došlo ke zploštění osobního a duchovního rozměru, který Ježíšova analogie s vinnou révou obsahuje.

Dovolte, abych to ilustroval na několika příkladech z Janova evangelia, kde se slovem „zůstávat“ setkáváme. 1. kapitola Janova evangelia popisuje učedníky Petra a Jana, kteří následují Ježíše. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi, kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Zůstat u někoho doma, to je něco víc než si povídat na tramvajové zastávce.

Dalším místem, kde se vyskytuje slovo zůstávat, je 6. kapitola Janova evangelia. Ježíš tam o sobě prohlásil, že je pravý chléb z nebe a dodal: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm. Přebývat v někom je vyjádření, které naznačuje neuvěřitelně silnou, ano, až intimní vazbu.

Ale to není vše. Ve 14. kapitole říká Ježíš učedníkům: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Všimněte si, že dvě poslední zmínky v sobě obsahují gradaci: nejen učedníci zůstávají bydlet s Ježíšem, ale on sám přebývá v nich, v posledně zmíněném textu dokonce Ježíš společně s Otcem.

 

Doufám, že se mi podařilo vás alespoň trochu přesvědčit o tom, že když Ježíš v Janově evangeliu sáhne pro slovo zůstávat, měli bychom zpozornět, neboť se nám snaží říci něco o vztahu tak intenzivním, jaký máme snad jen ke svému domovu.

Pozorní čtenáři Písma si jistě vybaví, že završením, k němuž směřují celé dějiny spásy je okamžik, kdy Bůh přebývá se svým lidem. Čteme o tom v úplném závěru Bible: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zjevení 21,3-4)

Zůstávat v Kristu znamená již nyní bydlet v domě lásky. Jestliže bydlíme s Bohem v jedné domácnosti, pak to znamená, že když opouštíme domov a vycházíme do světa, je na nás vidět kultura vztahů ve kterých žijeme.

Jinými slovy: to, s čím vycházíme do světa, má svůj základ v Ježíši, který je naším hostitelem a zároveň nejvzácnějším hostem. Nejenže každičký okamžik dne žijeme s vědomím jeho přítomnosti. K němu se také po uplynutí dne vracíme, podobně jako se v doslovném smyslu vracíme domů, abychom tam nocovali.

 

Vraťme se k dnešnímu textu, který hovoří o vinném kmeni a větvích, které z něj vyrůstají. Co nám chce Ježíš tímto přirovnáním naznačit? 1. Ježíš, jako kmen, nás nikdy nenechá ve štychu. 2. Nepřestane do nás pumpovat svou životodárnou mízu. 3. Bůh v roli vinaře nás očišťuje, jestliže se náš život stane planým, neplodným přežíváním. Očišťuje nás, abychom nedali průchod zbožnosti, která se neumí nabídnout bližnímu a své plody si chce užít jen pro sebe. Očištění znamená – a to je za čtvrté – uschopnění. Bůh uschopňuje ty, kdo byli shledáni jako neschopní a nepoužitelní. Kéž bychom si tuto skutečnost uvědomovali v okamžicích, kdy hledáme silnější a hlubší ukotvení svých životů, kdy potřebujeme slyšet důvěryhodné, nosné slovo, podle čeho se orientovat, odkud a z čeho čerpat.

 

Zkusme na chvíli přemýšlet o lidech, kteří navštěvovali tento sbor, ale už tak nečiní. Ne proto, že by zemřeli, nýbrž proto, že odešli. Bez rozloučení, bez vysvětlení, už tady nejsou.

V této souvislosti si kladu otázku: co se děje s vinným kmenem, když ztratí některou ze svých větví? Vždyť taková větev byla organicky spojena s kmenem. Její odříznutí musí být bolestivá záležitost, která po sobě zanechává zranění a jizvy.

Není divu, že v oddíle, který jsme dnes četli, Ježíš velmi naléhavě klade učedníkům na srdce, aby to nedopustili! Aby zůstávali v jeho lásce, stejně jako on sám a jeho slova zůstávají v srdcích všech ratolestí.

I přesto se stává, že větve vinné révy začnou nasávat jinou mízu, protože se domnívají, že díky ní porostou bujněji, rychleji, že si zajistí atraktivnější chuť, barvu a vůni. Bolí nás to a činí uvědomělejšími. V jakém smyslu?

 

Dnešní lidé kladou důraz na svobodu a dobrovolnost. To jsou charakteristické znaky současnosti. Vybíráme si, kde a s kým trávíme volný čas, jakým koníčkům se věnujeme. Důležité je, že si toto vše určujeme sami. Sami si vyhrazujeme právo, opustit to, co nás přestalo bavit, co nás nudí, nenaplňuje.

Je možné takto vnímat církev? Paralely se společným životem v jednom domě, s naroubováním na kmen ukazují jiným směrem. Existuje rozdíl mezi členstvím v zájmové skupině a členstvím ve společenství církve. Vztah k církvi nelze dost dobře pěstovat s nezávazným odstupem.

Apoštol Pavel hovoří o tom, že každý z nás se podobá nějakému orgánu těla. Nedovedeme si představit, že by ruka řekla tělu: dám si teď nějakou dobu pauzu, vzdálím se, jistě to chápeš. A ruka se amputuje. Cožpak to lze? Podobně nemůže opustit kmen žádná z větví. Jestliže k něčemu takovému dojde, vždy to má pro obě strany dramatické následky. Řez a následné oddělení s sebou vždy nese bolest pro větev i kmen.

 

Co říci závěrem. Povzbudivé je to, že úkol růst jako kmen ušlechtilé vinné odrůdy, úkol nebesky radostný a někdy nadlidsky náročný, vzal na sebe Ježíš. My jako učedníci, jako jeho vyznavači, jsme jen větvemi, které z kmene vyrůstají. Díky křtu do nás proudí Kristova předivná moc, moc sebe-rozdávající lásky, moc oběti, a dále také odvaha ke službě druhým, odvaha k věrnosti pravdě, síla naděje i ve chvílích, kdy se chce člověku všechno vzdát.

Dále by se vám mohlo líbit...

Chci poslouchat

V epicentru Boží lásky

Co znamená být pokřtěn v Boží jméno?

Chci poslouchat

Díry Ducha svatého

Když stavitelé kostela nechávají kázat interiér

Chci poslouchat

Otazník mezi dvěma vykřičníky

Ptát se – kdy? – může být za jistých okolností špatně

“Přemýšlení o životě v překvapivých souvislostech.„