Přeplavili se do krajiny gerasenské, která leží proti Galileji. Když vystoupil na břeh, vyšel proti němu jakýsi muž z toho města, který byl posedlý démony a už dlouhou dobu nenosil oděv a nebydlel v domě, nýbrž v hrobech. Když spatřil Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: „Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mne netrápil.“ Ježíš totiž nečistému duchu přikazoval, aby z toho člověka vyšel. Neboť ho velice často zachvacoval; tehdy ho poutali řetězy a okovy a hlídali, ale on pouta vždy přerval a byl démonem hnán do pustých míst. Ježíš se ho zeptal: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Legie,“ protože do něho vešlo mnoho zlých duchů. A prosili Ježíše, jen aby jim nepřikazoval odejít do pekelné propasti. Bylo tam veliké stádo vepřů, které se páslo na svahu hory. Démoni ho prosili, aby jim dovolil do nich vejít; on jim to dovolil. Tu vyšli z toho člověka, vešli do vepřů, a stádo se hnalo po příkrém srázu do jezera a utopilo se. Když pasáci uviděli, co se stalo, utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo; přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a chová se rozumně. A zděsili se. (Lukášovo evangelium 8,26-35)

Lidé z Gerasy, kteří se přišli podívat na to, co se stalo s mužem, který se jako přízrak vyskytoval v blízkosti pohřebiště, se zděsili. Co je tak vyděsilo? Byla to snad hrůzná podívaná na mrtvá těla vepřů, plovoucí na hladině jezera, která byla postupně vyplavována na břeh? Nechutná, odstrašující podívaná, na tom se jistě shodneme.

Dost možná, že příčina strachu vyplývala z jejich prozření, že svět je duchovně mnohem komplikovanější, než se dosud domnívali? Skutečnost, že v tom výbušném a nepřizpůsobivém podivínu, který přebýval vlastně jen kousek od jejich obydlí, bylo koncentrováno tolik zlé moci, byla nepochybně děsivá.

Ztráta vepřů byla pro místní hospodářství bezpochyby velkou ztrátou, ale v konečném důsledku jí bylo možno postupně nahradit. Takže zděšení z majetkové újmy zřejmě také všechno nevysvětluje.

Kdysi divoký, nespoutaný muž, jehož běsnění snášeli obyvatelé města po léta, byl nyní oblečený a přístojný, takže nepředstavoval zdroj jejich hrůzy. Nikdo z města nenavrhl, aby odešel.

Ovšem ten, kdo byl požádán, aby odešel, byl Ježíš. Obyvatelé kraje kolektivně dospěli k závěru, že právě on je příčinou strachu, který je přemáhal. Ti lidé se báli Ježíše. Proto musel odejít.

Ten, který byl vysvobozen z posedlosti mohl zůstat. Démoni? – ať už se potulovali kdekoliv poté, co ztratili své dočasné útočiště ve vepřích – zřejmě mohli zůstat také. Ale ne Ježíš. Ten musel odejít, aby se lidem opět svobodně dýchalo.

Je možné, že přítomnost a moc Boží jsou zdrojem strachu? Očividně ano. Moderní člověk žije horizontálně – jeho život má dvě dimenze. Přemýšlíme o tom, co je kolem nás, co je před námi, co je za námi, ale nikoli o tom, co je nad námi nebo pod námi. Žijeme plochý, leckdy povrchní život.

Víra před námi otevírá život vertikální. Ukazuje, že je něco nad námi, nebe, andělé, věčnost a zároveň i něco pod námi. Možná nějaká hrozba, temnota, místo odloučení od Boha. Víra ukazuje, že skutečnost je hlubší a vyšší. A když nám je tato skutečnost odhalena, často nás to děsí.

Zkušenost uzdravení toho člověka byla děsivá také proto, že něčemu takovému lidé vůbec tomu nerozuměli. Přiznejme si, i máme rádi hranice, které organizují a vymezují náš svět, zákonitosti, které nám pomáhají se v něm orientovat. Fyzikální zákony a vědecká fakta nám poskytují značnou míru předvídatelnosti: víme, co může nastat, předpokládáme, co se spíše nestane. Jinými slovy: situace máme rádi pod kontrolou, vše se snažíme pojmenovat a lokalizovat do své mentální mapy.

Jak se to projevuje ve vztahu k dnešnímu textu? Posedlého muže bychom nejspíše zařadili do nějakých nám známých kategorií, hlavně aby nás jeho zjev neznejistil a jeho projevy nezneklidňovaly. V ideálním případě bychom toho člověka zapsali do nějakého léčebného programu, svěřili ho lidem, kteří by ho umyli, oblékli, dali mu najíst a aplikovali mu potřebné léky.

Avšak evangelista Lukáš, lékař, nás, racionalisty jednadvacátého století, zve do zvláštního a mnohem komplikovanějšího světa, ve kterém existuje něco jako obsese a posedlost. Lukáš vypráví příběh, který má sejmout klapky z našich očí, abychom nepřestávali vidět, jak se chaos vkrádá do řádu, ohavnost do krásy a prázdnota do dobrého Božího stvoření.

Hned v úvodu své dlouhodobě nejprodávanější knihy Nevyšlapanou cestou napsal M. Scott Peck, že za léta své psychoterapeutické praxe narážel na jednu hlavní překážku bránící uzdravení pacientů. Touto překážkou nebyly chemické nerovnováhy v mozku, jež by odolávaly lékům, nýbrž prostý a tvrdohlavý odpor lidí činit těžké věci, které bylo třeba učinit, aby se změnili. Ne, že by Dr. Peck nebyl schopen navrhnout dobré programy a aktivity, které by mohly skutečně pomoci. Ale přimět lidi, aby se do těchto programů pustili… to už byla jiná. Americký komik Johnny Carson rád říkával: můžete přivést koně k vodě – ale přimět ho, aby plaval znak, to je těžké!

V tradici církve, která sahá do prvních staletí křesťanské éry, byl hřích lenosti, acedie, považován za jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Ačkoliv je v populární představě redukován na obyčejnou pasivitu nebo zahálku, jeho pravá podstata spočívá v duchovní otupělosti. Je to neschopnost nadchnout se pro věci skutečně dobré a vznešené.

Duchovně vlažní lidé nejsou nutně vlažní ve všech oblastech svého života. Jen to, co je skutečně vzrušuje, jsou sportovní události, automobilové závody, letní festivaly, levné dovolené, wellness nebo nákupy. Ano, nechají se nadchnout – ale ne pro věci, pro něž by měli.

Nechuť měnit se, dělat to, co je třeba, aby se život proměnil k lepšímu – to stojí často v pozadí hříchu lenosti. Je snazší zůstat tam, kde jsem než se nechat vést někým, kdo mi ukáže pravdu o mém životě, o této kultuře či o tomto světě, kterou bych nejraději nepoznal.

Pro Gerazany nebyl život s posedlým šílencem v jejich blízkosti žádným potěšením. Děsil celé čtvrti, byl postrachem rodičů s malými dětmi, byl veřejnou ostudou, když přišli přátelé z jiného města na návštěvu. Ale jak se říká: Lepší ďábel, kterého znáte… než Bůh, kterého neznáte…, který zpravidla přináší až příliš změn, na které se necítíte připraveni.

 Ti, kteří viděli, jak byl ten posedlý vysvobozen, jim o tom pověděli. A všichni obyvatelé gerasenské krajiny prosili Ježíše, aby od nich odešel, poněvadž se jich zmocnila veliká bázeň. Vstoupil tedy na loď, aby se vrátil.  Ale ten muž, z něhož vyšli démoni, ho prosil, aby směl být s ním; on ho však poslal zpět a řekl mu: “Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ I odešel a zvěstoval po celém městě, jak veliké věci mu učinil Ježíš. (Lukášovo evangelium 8,36-39)

Na konci Lukášovy osmé kapitoly Ježíš odplouvá – a lidé z gerazenského kraje se vracejí do svých domovů. Nezměnění. Jen ten jeden muž zůstává na břehu. Dovedu si představit, jak mává vděčně tomu, který ho zachránil. Čeká ho úkol: svým nejbližším má svědčit o velikých věcech, které mu Bůh učinil.

Ježíš věci mění. Mění naše myšlení, naše jednání, naši řeč, naše rozhodnutí. Mění naše vztahy. Mění naše chápání nebe a pekla, života a smrti, věčnosti a soudu. Mění pohled na sebe i na druhé. A všechna tato proměna je k lepšímu.

Ježíš přichází, aby nás vysvobodil. A naší odpovědí nemá být: „Odejdi,“ ale: „Zůstaň.“ Kéž nám Bůh dá žít život, který zná výšinu i hloubku. Kéž nás zbaví strachu – jak z temnoty, tak ze světla –, abychom mohli žít jako Jeho děti. Kéž nám k tomu dá moudrost. Amen.