Existuje rozdíl mezi změnou, jaká nastala u Ježíšových následovníků po setkání se Vzkříšeným a změnou, ke které došlo v důsledku seslání Ducha svatého? Podívejme se, jakou odpověď nacházíme v Bibli.
Jako první se se Vzkříšeným setkala Marie. Její slzy se v důsledku tohoto setkání proměnily v radost. Marie se zprávou o Ježíšově zmrtvýchvstání běžela za učedníky, ale oni ji nevěřili. O něco později se Vzkříšený setkal také s nimi. Setkání v nich vyvolalo velkou radost. Tu chtěli neodkladně sdílet s Tomášem, který tam s nimi tehdy nebyl. Když mu později vše detailně líčili, on jim nevěřil. O týden později se Ježíš setkal také s ním. Tato zkušenost jej změnila. Z toho, co bylo doposud řečeno, lze učinit předběžný závěr: setkání se Vzkříšeným změnilo jeho svědky, ovšem jen stěží vyvolalo změnu u lidí, kteří tuto zprávu přijímají tzv. „z druhé ruky“.
Jak změnilo učedníky seslání Ducha svatého? Došlo ke změně doslova dramatické. Nikoli ovšem pouze u učedníků, jak tomu bylo v souvislosti se svědky vzkříšení, ale také ve způsobu, jakým se vztahovali k těm, kteří jim naslouchali. To, co bylo na svatodušních svátcích epické, nespočívalo v mluvení v jazycích, ani v ohnivých plamíncích nad hlavami učedníků, nýbrž v jejich schopnosti oslovit lidi ze svého okolí v jazyce, kterému rozuměli. To je zcela klíčová dovednost, které bych se chtěl věnovat v dnešním kázání.
Žijeme v kultuře, která se snaží veškeré konání instrumentalizovat. Jinými slovy, neustále jsme konfrontováni s otázkou: když udělám to a to, co z toho budu mít? Jak investovanou energii proměním v zisk? A teď si představte, že této filosofii čelíme jako křesťané. Konkrétně se mohou ozvat otázky typu: Budu lepší křesťan, když přivedu někoho do kostela? Ale, co když nikoho nepřivedu, selhal jsem? Budu špatný křesťan?
Co je na tomto způsobu uvažování vychýlené? To, že se úspěch v evangelizaci, stává indexem křesťanova úspěchu. Příliš často si myslíme, že evangelizace je o tom dostat lidi do kostela. Ale cožpak lidé, kterým dojde, že jediný důvod, proč s nimi někdo navazuje vztah, je ten, aby je přivedl do kostela, se nebudou cítit zneužiti? Dost možná. A dokonce právem. K této myšlence se později vrátíme.
Před chvílí zaznělo, že svatodušní zkušenost je efektivní díky tomu, že odvrací člověka od sebe sama a obrací jej k druhému. Učedníci nešli do světa, aby přinutili druhé, stát se takovými jako byli oni. Nikoli, vyšli za lidmi, aby ke každému mluvili v jeho vlastním jazyce, zdomácněli v jeho kultuře, byli přítomní v konkrétní situaci, v níž se lidé nacházeli. Učedníci chtěli, aby jejich posluchači zakusili, že Bůh je s nimi tam, kde právě žili. Způsob učednictví, ve kterém člověk přestává myslet na sebe a myslí více na druhé, smíme považovat za důkaz práce Ducha svatého. Jde o druhé lidi – o ty, na kterých nám záleží. Ve vztahu k Bohu jsme objevili kvalitu života, kterou si nechceme nechat pro sebe. Děláme, co je v našich silách, abychom tento plnější život alespoň o kousek přiblížili těm, na kterých nám záleží. Lidi k víře nepřivedou důkazy o existenci Boha. To, co je může přesvědčit, jsou podněty lásky. S nimi je třeba vycházet stříc a hledat moment, kdy poskočí jejich srdce. Záleží nám na tom, aby druzí objevili sílu, kterou nám dává Kristus. Záleží nám na tom, aby se druzí setkali s Ježíšovou moudrostí, která nám pomáhá se rozhodovat. Záleží nám na tom, aby druzí byli prostoupeni Ježíšovým milosrdenstvím, které je činí citlivými k utrpení druhých. Záleží nám na tom, aby se druzí učili Ježíšově pokoře a velkorysému odpuštění.
Začíná to tím, že se modlíme o to, aby nám Bůh ukázal, kterým lidem máme věnovat svůj čas. Je skoro neuvěřitelné, že tuto modlitbu Pán Bůh vždy vyslyší. Následně se o ty lidi začínáme starat. Zapojujeme se do jejich kultury. Pokud nám na někom záleží, záleží nám i na tom, co je důležité pro něj. Pokud jsme součástí jejich života, jsme s nimi, když procházejí těžkostmi. A podobně: radujeme se, když se jim daří.
Cílem našeho přátelství s lidmi mimo církev není dostat je do kostela. Nemůžeme si z nich činit prostředek ke splnění našeho misijního projektu. Naše přátelství s nimi není podmíněno tím, že začnou chodit do kostela. Naše oddanost vůči nim vyvěrá z toho, že nám na nich záleží. Dokonce stejně nebo více než na nás samotných.
To znamená, že i kdyby nikdy do kostela nepřišli, i kdyby se nikdy nepřiblížili Ježíši víc, než jsou nyní, nemělo by nás to v žádném případě přimět k tomu, abychom přestali být jejich přáteli. S neměnnou intenzitou a ryzí upřímností jim budeme přát to nejlepší. Dál tady budeme tu pro ně.
V této souvislosti lze vysledovat jeden zvláštní jev: možná se nezmění naši přátelé, ale změní se styl našeho učednictví. Do popředí se dostane to, co je ze všeho nejdůležitější: bezpodmínečná láska, která se projevuje v tom, že milujeme druhé bez ohledu na to, zda se změní nebo ne.
Před osmdesáti lety, v dubnu roku 1945, byl v koncentračním táboře popraven evangelický farář Dietrich Bonhoeffer. Poslední dva roky svého života strávil ve vězení, přemísťován z jednoho místa na druhé, často za okolností krajního stresu a útrap, většinu času odloučen od své rodiny i snoubenky. Během těchto posledních dvou let svého života napsal některé ze svých nejzásadnějších textů.
Zaujalo mě, jak propojuje obě zkušenosti, o kterých byla řeč v úvodu kázání. Hovoří o setkání s Kristem, ale také o životu s druhými a pro druhé. Setkat se s Ježíšem Kristem, znamená setkat se s hranicemi toho, kým jsem a co mohu. V tváři Kristově poznávám své meze. Vím, že nedokážu sám vše napravit. Vím, že jsem ztracený a bezmocný i ve chvílích, kdy jsem nejaktivnější a mé myšlení dosahuje největších výšin. Toho všeho se musím pustit. Ale v tomto puštění se – v tomto odložení sebe sama – dávám Kristu prostor, aby žil.
A jak Kristus žije? – ptá se Bohoeffer. A odpovídá následovně: Kristus přebírá odpovědnost za každého jednoho člověka, za každého bližního. Zasazuje se o nás. O náš život o naše uzdravení. Kristus nejen sdílí naše utrpení, naši lidskou omezenost. Zároveň nám nabízí božské uzdravení, božskou sílu, která se noří přímo do hlubin našeho utrpení a bolesti. Přijímá i to, že jej lidé odmítají, že jej vytlačují pryč. Je vyhnán ze světa až na kříž, a přesto nepřestává stát s námi a za nás.
Dovolte, abych na závěr zmínil to, jak Bonhoeffer před 80 lety vnímal roli církve. Jestliže má být to, co chceme druhým sdělit, živé a životodárné, musí se odehrát ještě něco dalšího. Naše vykročení k druhému. Převzetí odpovědnosti. Jsme voláni k odpovědnosti za naše vzájemné vztahy. Jsme odpovědni za svého bližního. Smyslem naší víry i bohoslužby je neustále se vracet k setkání a k odpovědnosti, která z něho vyrůstá. Církev nemůže být společenstvím, které se v sobě a před druhými uzavře. Naopak, církev se má stávat společenstvím opravdové vzájemnosti, ochoty zasazovat se o druhého.
Dovolte, abych zakončil shrnutím řečeného. Nesmíme zapomínat na dvě věci: 1. že můj bližní potřebuje mou přítomnost, mou službu, mé svědectví, mou obranu; 2. že já potřebuji jeho, třeba jen kvůli tomu, abych se naučil bezpodmínečně milovat.
Pane, uč nás starat se více o druhé než o sebe. Dej, abychom o ně pečovali, a to, aby nás měnilo.
